Ranyt: Proměna; Část XCV.

Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Dostal se do města, jak nejrychleji se dalo. Ihned zamířil k místnímu hradu, své provizorní pevnosti. Ačkoli ještě před několika hodinami nemohl skoro pohnout levou nohou, teď se mu díky léčivým kouzlům o mnoho ulevilo. V závěsu za ním dorazila i elfka s velitelem vojsk Arfarie. Vrchního paladina zatím nikde neviděl, proto si jej nechal zavolat. Stejně jako nechal svolat všechny rádce a taktiky. I tak mu ale stále zbývalo několik hodin času, než se všichni sejdou. On sám kromě odpočinku až do podvečera na programu neměl nic. Proto chtěl volnou chvíli strávit v klidu v soukromých komnatách.

Slunce ještě stálo vysoko na obloze, když se důležití muži sešli. Pozorně naslouchali Talerovu proslovu. On na oplátku nechal každého, kdo chtěl, pronést svůj názor a příspěvek k tématu. Potřeboval probrat co nejrychlejší postup armády na území Ga'Bairu. Ostatně o to jim celou dobu šlo, a téměř všichni v této místnosti měli přislíbený alespoň nějaký kus dobytého území. Nejvíce samozřejmě připadne panovníku. Každý zúčastněný bude muset platit vysoké daně, i tak to ale byl projekt, který už tak bohatým a vlivným osobám rozhodně stál za to.

Proto se všichni dohadovali, už na sebe nekřičeli jako před válkou. Každý z nich vložil do válečného tažení vlastní finance, nyní se k sobě chovali spíš jako obchodní partneři. Proto jim ani nedělalo problém dospět k společnému závěru, jenž vyhovoval všem zúčastněným. Panovník měl skutečně radost. Dokázal sestavit tým lidí, kterým šlo o totéž – o moc a bohatství. Ale hlavně se nebáli riskovat a pracovat na společném velikém plánu. A on je dokázal velmi schopně vést.

Když se dalšího rána válely po nekonečných loukách cáry mlhy, jíž byl Ulan pověstný, překulil se král ve své posteli. Už alespoň zůstala až do rána. Dávala mu tím pocit jisté naděje, který se ale pokoušel ve svém nitru neustále hasit. Přes její ladné křivky pohlédl z okna na tajemnou bělobu. Nemohl přeslechnout dusot několika tisíců těžkých bot a koňských kopyt. Pozoroval své muže, jak seřazeni v spořádaných útvarech pochodují směrem k území ovládanému skřety. Otočil se zpět do místnosti. Vrátil se na lůžko, protože ho znovu přepadla ospalost a pokoušel se o něj spánek.

V dobytém městě zůstala jen zhruba čtvrtina všech jeho mužů, kteří byli nyní přítomni v obléhané zemi. Zálohy v Arfarii byly stále silné a početné. Straie ani Krua se kupodivu zatím nepokusily o žádný zákeřný útok. Zřejmě je malá země ležící vedle nechvalně proslulého Ga'bairu absolutně nezajímala a bylo jim jedno, co s ní Taler dělá. Za jejich postoj byl vděčný, jeho postup mohl být jejich útokem totiž značně zpomalen.

Momentálně neměl jinou noční můru, než kdyby se zastavila kola osudu, jež tak pracně uvedli do pohybu. Dlouhou dobu však nedostal jedinou zprávu od Cynara či arcikněze. Rozhodl se jim poslat vzkaz po světelných poslech. Zvláště o syna měl strach. Popravdě ani nevěděl, kam jej přesně poslal. Ani koho mu označil jako nepřítele. Mohlo se velmi dobře stát, že se nerozhodl správně. Když mu došlo, s jakou zbrklostí se rozhodoval, musel se posadit na postel. Zděšením se mu zamotala hlava.

Skutečně se mohlo stát, že malého chlapce poslal za nezastavitelným zabijákem. Položil si hlavu do dlaní. Postupně mu docházelo, jak moc o své jediné dítě nechce přijít. Kdyby to šlo, zavolal by ho hned zpátky. Pocity mateřské ochrany se však mísily s pocity jakési křivdy. Nikdy si nebyli blízcí, a dokonce měl pocit, jako by mu Čistý něco zazlíval. Chápal jeho těžkou situaci, žil v chrámu a bez matky, s otcem by se ale zřejmě neměl o mnoho lépe. Musel by se dívat, jak jeho rodič nechává zabíjet nevinné lidi, vrací se z okázalých večírků, a na svou rodinu by si tak jako tak nenacházel čas.

Nedalo se ale nic dělat, nemohl dávat průchod sebelítosti. Zvedl se proto ze sedátka. Teď momentálně nemůže dělat nic víc než vyčkat na odpovědi. Brzy se již i jejich jízda vypraví na cestu. Nezamlouvala se mu myšlenka, že se bude účastnit válečného tažení a bude muset trávit nekonečné dny jen ve vojenských táborech a bojích. Nerad si to přiznával, ale od mladých let velmi zpohodlněl. Téměř jako by mu Kreas chyběl.

Na nádvoří pevnosti se sešla skupina jezdců. Za branami opevnění na ně již čekal zbytek jízdních jednotek. Družina v jeho bezprostřední blízkosti byla tvořena jen nejlepšími válečníky a vznešenými šlechtici. Avšak i urození páni museli dříve prokázat své schopnosti v boji, aby se vůbec mohli ucházet o místo v tomto uskupení.

Ještě než opustili zdi bašty, připojili se k nim Krailerovi paladinové. Muži v nablýskaných zbrojích a jasně bílých pláštích hrdě projížděli kolem nich a poutali pozornost civilních obyvatel. Měšťané před jezdci uskakovali z hlavní silnice. Když kolem nich projel dokonce i sám král, uctivě se uklonili. Ne snad že by Talera brali za svého právoplatného vládce, věděli ale, že je stihne krutý trest, pokud mu nebudou prokazovat náležitou úctu a respekt.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---