Ranyt: Proměna; Část XCVI.

Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Vojsko mělo pochodovat směrem na jih, aby co nejdříve dorazilo k cíli. V cestě jim nyní stálo hlavní královské město. Jeho obléhání bude těžké a dlouhé. Podle jejich informací se jednalo o dokonalou pevnost. Nikdy se ji prý nepodařilo dobýt, pravda ale také byla, že na ni nikdy nikdo netáhl s tak početnou armádou jako on. Navíc ji měl i špičkově vybavenou veškerými válečnými stroji.

Samotná jízda vznešených bojovníků a paladinů se měla k hlavnímu voji připojit až za několik dní. Jejich cesta směřovala kolem hřebenů, za nimiž se podle hlášení měla ukrývat menší skupina orkských bojovníků. Zřejmě se jedná o uprchlíky z některé z předešlých bitev, jelikož zatím nepodnikli žádné útoky. Jejich počet prý také nepatřil k nejvyšším, nemohli zde ale nechat čtvrtinu posádky s nepřítelem za zády.

Srovnal své tempo s Onyxem. Dlouhou dobu jeli beze slova jeden druhému po boku. Až po dlouhé chvíli se odvážil Taler promluvit. Nevyčkával proto, že by neměl co říci, jen nechtěl, aby okolo nich byly cizí uši. Velitel celou dobu věděl, o co mu jde, proto nepřerušoval ticho, dokud nebyli v řadě sami. Až poté se mohutný muž s hustým vousem zeptal panovníka, co mu leží na srdci.

„Již dlouhou dobu nemám zprávu ani o arciknězi, ani o Cynarovi. Nevíš, co se stalo v Řádu?“ tázal se Taler přítele. Ten jen zavrtěl hlavou s hustým knírem. Sám měl však na srdci jistá témata.

„Možná ta válka nebude tak jednoduchá, jak se zdála na začátku tažení,“ začal opatrně generál. Vládce na něj nechápavě pohlédl, nevěděl totiž, co má přesně na mysli. Jezdec vedle něj očividně jeho pohled pochopil, proto se jal vysvětlovat. „Rewenar ani zdaleka nebyl náčelníkem orků,“ potřásl hlavou, jako by si něco vyčítal, „to bude někdo úplně jiný, nechtěl do bitvy vyrazit hned na začátku. Zdá se mi, že Ga'Bair musí schovávat v rukávu ještě nějaké eso. Ano, jistě, je to země plná bezbožných bestií, ani ty ale nejsou natolik hloupé, aby si veškeré trumfy vyplýtvaly hned na začátku války. Myslím si, že by je ani neposlali na pomoc Ulanu... Mělo mě to napadnout.“

Jeho slova zněla rozumně, Taler by skutečně musel být blázen, aby si myslel, že je nepřítel bezbranný. Poslední dobou v něm dokonce začalo sílit podezření, že se vojska Ulanu stáhnou ke svému spojenci, aby mu mohla pomoci později v bojích získat zpět ztracená území.

Zavrtěl se v sedle, aby se pohodlněji usadil. Rozhlédl se po bojovnících kolem sebe. Smutně se usmál a jako výraz zklamání si hlasitě povzdechl. Jeho pocity nemohly uniknout jezdci vedle něj. Otočil se k němu, když se Onyx ptal, co se děje. Nechtěl mu říct, co ho trápí, protože by si ho tím mohl znepřátelit. O vojevůdcově loajalitě nepochyboval, ale co když se v jeho řadách formovala zrada a jen vyčkávala, až jí vladař nastaví svá záda, aby jej mohla napadnout ze zálohy?

„Odpusť, to nic. Jsem jen trochu unavený, špatně jsem spal,“ zalhal místo toho. Přes veškerou inteligenci a sílu veliteli vojsk scházelo sociální cítění. Proto se na svého společníka usmál a zakýval hlavou na výraz pochopení. Král si nemohl než oddychnout, že není vystaven palbě otázek ve formě přátelského výslechu. Do takových situací se dostával především se svým přítelem Torimem, ten byl expert na to, jak jej ještě více rozhodit – ve snaze mu pomoci stále kladl otravné otázky.

Taler si všiml Wiany jedoucí po Krailerově boku. Představený paladin se s dívkou nebavil, ona na něj také nemluvila. Dal ale bojovníkovi svatého řádu příkaz, aby na ni za jakýchkoli okolností dohlédl. Nezdůvodňoval svou starost o ni jejich tajným vztahem, ten musel i nadále zůstat veřejnosti utajen. Vše se ale dalo dokonale maskovat obavami o udržení spojenectví s elfy, neboť kdyby vyslankyně zemřela, mohlo by se stát téměř cokoli. Byl si jistý, že by se vznešená rasa nikdy nespojila s válečníky se zelenou kůží. Nemohl ale věřit tomu, že by z pomsty nezaútočili po boku Straie.

Za zády s nejsilnější jízdou na kontinentu se král díval za hřeben, který měl skrývat jejich cíl. Zvědové jim sice hlásili menší tábor vojsk Ga'Bairu, ale na výjev, který se jim naskýtal, je nikdo nepřipravil.

Údolím procházely celé legie zrůdných válečníků!

Ve tvářích každého z nich byl jasně vidět strach. Ne o vlastní životy, ale o město, jež zde dobyli. Proti takové síle jej budou muset udržet, dokud nedorazí posily, Taler ale nepředpokládal, že by je i pak byli schopni porazit. To by mohlo znamenat konec celé slavné války. Jako vždy viděl situaci až příliš černě, o mnoho zkušenější Onyx byl mnohem klidnější. Jal se všem vysvětlovat, že se jedná o klasický válečný tah a není se tedy čeho bát, možná se budou muset na nějaký čas z Eptu stáhnout. Jinak prý ale celkové vítězství v žádném případě ohroženo není.

Generálova slova zněla sebevědomě a klidně. I na panovníka měla uvolňující účinek. I když stále cítil napětí, co se teď bude dít, už byl alespoň schopen rozumně uvažovat. Všiml si, jak se Krailer otočil v sedle ke svým paladinům. Zdálo se, že jim vydá příkaz k poslední jízdě, a v tom případě by s tím ani sám král nemohl nic dělat, jelikož na Řád se jeho pravomoci až tak moc nevztahovaly. Místo toho se svatý válečník chopil slova naprosto jiným způsobem, než by Taler kdy očekával od muže, jehož povinností bylo ve své podstatě zemřít za svou víru v beznadějném boji. Přikázal všem válečníkům, kterým velel, aby uposlechli každý rozkaz, který vládce vysloví. Dále pokračoval klasickou výzvou k statečnosti a odvaze.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---