Plamen hvězd V.

Kapitola 5.

 

Netrvalo dlouho a oba vlci nabyli svých sil. Co však všechny překvapilo, bylo, že Branova moc a dominance po ztrátě smečky ještě vzrostla. Stal se uzavřenějším, byl více odměřený a méně se smál.

Když se zotavili, což netrvalo ani dva dny, jež strávili rozhovory s ostatními vůdci, jak se vypořádat s nastalou hrozbou, osedlali své koně a vyrazili.

Lord Meirion každému z nich věnoval náhradního koně a hromadu zásob. Hnali, jakoby šlo o život a často střídali koně, aby šetřili jejich síly.

*********

Když za nimi služebnictvo zavřelo bránu, lord Meirion si povzdechl, usedl do křesla a napil se vína.

„Hodně štěstí, vlku,“ pronesl smutným, tichým hlasem.

„Vy si o něj děláte starost, sire?“ zeptal se William.

„Ano a je mi ho líto.“

„Líto?“ nechápal blonďák.

„Ano. Je mladý a nadějný a teď se mu stane taková tragédie,“ zastřeným hlasem pronesl šlechtic a pohlédl k rohu místnosti, kde šlo zahlédnout zbytky krvavé louže.

            Zde vykrvácel Branem pokořený obchodník. Už jen při vzpomínce na to se Meirion otřásl. Jeho oči znepřítomněly, když se ve vzpomínkách vrátil do předešlého dne.

 

 „Ty nám nemáš co vykládat o opatřeních, která nám zaručí bezpečnost. Sám jsi přišel o smečku a to vinou zrádce! Zrádce z tvé smečky. To musíš být opravdu skvělý vůdce, když proti tobě jdou tví vlastní.“

„Sklapni,“ zavrčel Bran. Nebyl ještě úplně v pořádku a měl problém s kontrolou svého vlka.

„A co mi uděláš, ha?! Nemůžeš nic! Nejsi ani vůdce! Nemáš smečku!“

„To stačilo! Jakobe, uklidni se!“ okřikl jej Meirion.

„Ne, nestačilo! Musím mu říct pár věcí,“ vyrážel ze sebe obchodník a zalykal se vztekem.

            V ten okamžik se Bran pohnul. Než stačil kdokoliv zareagovat, Jacob ležel v krvi a nad ním se skláněl Bran. V rukou držel jeho hlavu. Půl metru nad zemí. Položil ji, napřímil se a vyzývavě pohlédl na ostatní.

„Prosím, Plameni hvězd, dojděte se umýt a řekněte mému majordomovi, ať sem pošle někoho na úklid“

 

 „Byl to idiot, takhle provokovat vlka silnějšího než on sám. Divím se, že přežil tak dlouho,“ zavrtěl hlavou William.

„Já taky. Víš, včera jsem byl ve Svatyni mé smečky. Duchové mi řekli, že Plamen hvězd je požehnaný.“

„Požehnaný?“

„Ano. Požehnaný Lunou. A proto si o něj dělám starosti a je mi ho líto.“

„Proč?“

„Protože podle všeho se chystá vykročit Cestou krve, dokud nepomstí smečku. Zničí ho to.“

„Cestu krve? Je mladý, možná neví jaký obřad je k tomu třeba.“

„Thomas jej bude znát a duchové mu to řeknou.“

„Pokud je opravdu požehnaný, možná se vrátí.“

„Možná,“ přikývl Meirion, vstal a vyhlédl z okna.

            Dva odjíždějící vlky vyprovázel starostlivý pohled londýnského vlkodlaka.

*********

            Cesta na statek jim netrvalo dlouho. Oproti cestě do Londýna, tuhle urazili v rekordním čase. Už z dálky ucítili pach smrti, hniloby a čpavý zápach spáleniště. I když věděli, co je čeká, pohled na dílo zkázy jim málem zastavil srdce.

            Statek se proměnil ve spálené ruiny a okolí bylo poseto mrtvými těly. Celé údolí bylo plné havranů, krkavců a vran hodujících na padlých.

            Když projížděli mezi mrtvými, mrchožrouti jen popolétli o kus dál s rozhořčeným krákáním, že je někdo ruší v hostině. Oba muže překvapilo poměrně malé množství mrtvol, ale vzápětí si uvědomili, že Lovci pravděpodobně odnesli své padlé. Ležela tu skoro celá smečka, lidé ze statku a muži, které nepoznávali, ale podle všeho se jednalo o Temné. Zvláštní bylo, že nikde neležela vlčí těla. Cítil jsem, jak se někteří proměnili.

„Pojďme prohlédnout dům, třeba najdem něco užitečného,“ pronesl Thomas a seskočil z koně. Bran jen tiše přikývl.

            Opatrně procházeli spáleništěm. Botami vířili obláčky popela a pod nohama jim vrzalo ohořelé dřevo. Občas se k něčemu shýbli, ale vzápětí to nechali bez zájmu ležet. Po několika takových marných nálezech Thomas přivolal svého společníka. Ukazoval na jakousi ohořelou věc. Byl to obrovský vlk.

„Tak proto jsme neviděli žádné vlky. Natahali je dovnitř a pak to tu zapálili.“

            Shodně se rozhodli, že své mrtvé pohřbí. Tahali ze spáleniště trámy, které úplně neshořely a z lesa suché dřevo na pohřební hranici. Když ji měli hotovou, naložili na ni mrtvé. Byla to ošklivá a nepříjemná práce.

„Bastardi. Povraždili i obyčejné lidi. Ženy a děti,“ zhnuseně si odplivl Thomas a jeho oči plály vlčí zlatou, jak jím lomcoval hněv.

„Další položka na účtu. Až dojde k zaplacení, bude to hodně drahé,“ pronesl tiše Bran a hodil na hranici tělíčko malého dítěte.

            Když o několik minut později našel tělo Morgany, studené a oklované mrchožrouty, klesl vedle ní na kolena, sevřel ji do náručí a zavyl. Tak žalostně, že si Thomas musel zakrýt uši rukama. Moc to nepomohlo. Citlivý sluch to i tak slyšel. Bylo v tom tolik žalu, až mu běhal mráz po zádech a na duši jej tížil obrovský balvan. Sotva vytí utichlo, ulevilo se mu.

            Trvalo docela dlouho, než přesvědčil Brana, aby Morganu přidal k ostatním. Nakonec se to podařilo a hranice mohla vzplanout. Oheň nejprve neochotně olizoval dřevo, kroutil se a praskal, ale za pár okamžiků dravě zahučel a celá hranice vzplála obrovským plamenem. K nebi se vznesla oblaka černého mastného dýmu, jenž páchl spáleným masem. Naštěstí vál silný vítr, který kouř okamžitě odvál pryč.

            Thomas se za smečku a ostatní obyvatele statku pomodlil a poručil jejich duše Bohu a Luně. S obavou hleděl k rybníku, kde na oblém vysokém kameni seděl Bran a hleděl přes hořící hranici na západ slunce, které barvilo nebesa do krvavě rudé.

            Připravil večeři a chtěl Brana zavolat, ale něco mu zmrazilo slova v hrdle. Silný vítr se změnil na podvečerní vánek a ten mu nyní od Brana nesl pachy zoufalství, bolesti, ztráty, výčitek a frustrace. A ještě něčeho jiného. Vonělo to… slaně? Slzy?! Bran plakal?! Za ty roky co jej Thomas znal, Bran neuronil ani slzu. Nikdy a nyní nezakrytě plakal.

*********

Tiše, bez vzlyků, bez otřásání ramen, mu z očí tekly dva praménky slz. Plakal pro smečku, pro Morganu, pro lidi ze statku, které znal takových let, vládl jim a uznával je. Plakal sám nad sebou a nad ztracenými sny, které každý z jeho vlků měl, a které se už nenaplní. Jeho nitro spalovaly výčitky svědomí, že zklamal vlastní smečku. Zklamal ji kvůli jednomu zrádci. Pramínky slz postupně vyschly a byly nahrazeny plaménky nenávisti.

*********

Thomas se začal o Brana bát. Znal několik vlků, kteří po ztrátě své družky ztratili vůli žít a skoncovali se svým životem. A Bran neztratil jen družku. Ztratil celou smečku. Zbyl mu jen on, Thomas. Když ucítil změnu Branových emocí, oddechl si úlevou. Přesto si umínil, že na něj dohlédne. Nenápadně.   

*********

Najedli se. Spíše však ze zvyku než z nutnosti. Hlad příliš neměli a jídlo jim pod tíhou okolností stejně chutnalo jako popel a žluč. Sotva dojedli, Bran zamířil do zbytků obytného domu. To že byla noc, mu nevadilo. Vlkodlaci vidí v noci stejně dobře jako ve dne, ne-li lépe.

Odházel pár krámů, otevřel padací dveře a s Thomasem v závěsu sestoupil do sklepa. Sklepní prostory při požáru příliš neutrpěly, jen tu páchl kouř a spálenina. Prošli jimi až na konec. U kamenné vyzdívky se Bran řízl do dlaně, a když vytryskla krev, mávnul jí před sebou a mumlal slova odemykající vstup do Svatyně.

Krev zůstala viset ve vzduchu, rychle se zformovala do obrazce znázorňujícího cosi jako dveře, rozzářila se a realita ohraničená krví zmizela.

Vstoupili dovnitř. Přivítalo je známé temné šero, přelévající se stíny a kouř. Celý prostor ohraničovaly rudé runy. Na ohromném kamenném kvádru, jenž sloužil jako oltář, hořelo několik vysokých tlustých svící.

Bran přistoupil ke kameni a otevřel zpola zhojenou ránu na své dlani. Zkropil krví kámen a zpěvem vyvolal ducha Odplaty a Pomsty, Defilingera.

„Pošetilý vlku, čeho si žádáš?“ zaskřehotal mrazivý hlas.

            Sám duch nebyl vidět, jen jakýsi cár mlhy či kouře, se přeléval nad oltářem.

„Chci jít Cestou krve!“

            Thomas se zděsil. To nemyslí vážně?! Ta obludná myšlenka jej naprosto zmrazila. Nebyl schopen jediného slova, jak se snažil pochopit Branovo rozhodnutí.

„Cestou krve? Pošetilý, moc pošetilý vlk. Čím zaplatíš? Pár kapek tvé krve nestačí,“ skřípal hlas.

„Dej mi Cestu krve a já ti dám své nepřátele. Jejich srdce, vnitřnosti, maso. Potoky prolité krve zasvětím tvému jménu.“

„To se mi líbí, pošetilý. Cena však bude mnohem, mnohem vyšší,“ smál se duch a kouř nad kamenem se přelil zvláštním spokojeným způsobem. Jako když se nažraná kočka převalí na vyhřáté peci.

„Vyšší? Zaplatím cokoli.“

„Ano. Vezmu si tvou duši, pošetilý. Jsi přip…“

„TO NEDOPUSTÍM!“ zaburácel Svatyní majestátní hlas.

            Celým místem se prohnal poryv moci tak silné, že Defilinger zmizel jako pára nad hrncem. Oba vlky vzdutí moci srazilo na zem. Do svatyně vstoupil jiný duch. A mocný.

            Tria Celes byl jedním z nejmocnějších duchů v Urawharu, duchovní manifestace Luny. Když ve skutečném světě vlkodlaci uctívali Lunu a pronášeli k ní své modlitby, Tria Celes naslouchala.

„Proč?“ vyštěkl rozzuřený Bran.

„Nehodlám se dívat, jak se jedno z mých dítek zaprodává temnotě,“ odvětil, nyní již mnohem klidněji, hlas, přesto z něj čpělo rozhořčení.

            Na oltáři stála stříbřitá vlčice a zářila měkkým studeným svitem úplňku. Tria Celes se zhmotnila ve Svatyni! Oba vlci rychle poklekli a sklopili hlavy, aby ji uctili. Byla jejich bohyní.

„Tak co mám tedy dělat? Tenhle čin nesmí zůstat nepotrestán,“ otázal se již klidnějším hlasem Bran.

„To máš pravdu, mé dítě. Nesmí. Neirien se dopustil ohavné zrady a porušil Litanii. Přesto, Cestou krve ti vykročit nedovolím.“

„Proč ne?“

„Hlupáku! Cesta krve je starý, dávno zapovězený rituál, který vlku, jenž jej provedl, dává sílu uskutečnit svou pomstu. Avšak, nositel Cesty krve ztratí svou duši, všechno kladné a to čeho si na sobě cenní nejvíc, je nenávratně ztraceno a obráceno v opak. Nakonec propadne temnotě a šílenství. Vraždí vše živé ve svém okolí, dokud sám není zabit. Překvapuje mě, že o tom vůbec víš.“

„Co mám tedy dělat?“ zopakoval svou otázku Bran.

„Potrestej vrahy a dožeň k zodpovědnosti zrádce. Dám ti dar. Pomůže ti v hledání,“ pronesla vlčice a zmizela.

            Místo ní se nad oltářem strhla malá bouře. Magie se nad kamenem svíjela a vířila. Z víru vycházela pronikavá záře, až se oba přihlížející museli odvrátit. Když světlo vyhaslo a magie se vytratila, jejich pohledy sklouzly na oltář.

            Opět tam stála světélkující vlčice a její jemný čenich se skláněl k jakémusi předmětu. Přistoupili blíž. Byla to dýka. Půl druhé stopy dlouhá štíhlá čepel měla listovitý tvar. Střed záštity tvořila vlčí hlava, zakusující se do čepele a uši tvořily ramena záštity. Jílec byl omotán černou kůží a ovinutý tenkým drátkem. Takový jílec se nesmekne, ani když bude kluzký krví. Hlavici tvořilo několik z oceli vyvedených sokolích per a v nich vévodil nádherně broušený, sytě modrý safír.

            Bran ji vzal do ruky a užasl, jak mu dokonale sedí v ruce. Podivoval se nad její vyvážeností a lehkostí. Navíc vlčí hlava a sokolí pera byly vyvedeny do nejmenších detailů. Tahle zbraň má nevyčíslitelnou hodnotu, uvědomil si a s tichým poděkováním se vlčici uklonil.

„Stříbro?“ ukázal s odporem na lesklou čepel.

„Och, ne. Je to zvláštní ocel. Nepátrej po jejím původu. Je to dýka Zimy a nepochází z tohoto světa. Ještě jedna věc. V tom kameni sídlí duch ledu a ohně. Je to přítel. Pomůže vám. Je přímý a spravedlivý a nenávidí zlo.“

„A jak nám to pomůže s hledáním Lovců? Jsou to obyčejní lidé a najít ty pravé,…“ nechal otázku vyznít do ztracena.

„Jakmile potkáte ty pravé, ty vinné tímhle krveprolitím, poznáte to. Dýka ti řekne. Měj ji neustále u sebe. A malý dárek pro tebe, Thomasi.“

            Nad oltářem zabouřila magie a vzápětí zde ležel nádherný meč. Vypadal úplně stejně jako dýka Zimy, jen s tím rozdílem, že místo safíru, hlavici tvořil temně rudý rubín.

„Ve tvém meči sídlí duch letních bouří. Ten meč má stejné vlastnosti jako dýka, jen schopnosti budou jiné.“

„Proč já mám dýku a on meč?“ zeptal se Bran s trochou závisti v hlase.

„Tobě jsem darovala dýku, neboť s mečem i dýkou jsi perfektní bojovník a dýka ti stačí. Kdežto Thomas není šermíř a tento meč zlepší jeho schopnosti. Nyní jděte, děti, a dávejte na sebe pozor. Čeká vás dlouhá a krvavá cesta.“

„Budeme,“ přikývli a vyšli ze Svatyně a na čerstvý vzduch.

            Začínalo svítat. Zabalili se do pokrývek a za chvíli již spali.

            Slunce stálo už vysoko na obloze, když se probudili. Pohřební hranice již dohořela, jen k nebi stoupal úzký proužek dýmu. Popel poručili Luně a živlům a v tichu posnídali.

„Tak co teď,“ zeptal se Thomas.

„Ty se vydáš po stopě té bandy a já si zajedu na hrad,“ odvětil zamyšleně Bran, zatímco žvýkal poslední sousto.

„Na hrad? Co tam?“ vyjekl jeho společník překvapeně.

„Chci si ověřit, zda tam je či není zrádce a vyzvednout pár věcí. Navíc chci zjistit, zda se někomu nezmínil, kam má namířeno. V případě, že tam nebude.“

„A jak, kde a kdy se sejdeme?“

            Bran se pousmál a poklepal si na hlavu.

„Najdu tě. Pomocí našeho pouta. Naštěstí pouto smečky není zlomeno úplně. Najdu si tě, to se neboj.“

„Dobře.“

„Měli bychom se sejít nejdýl za týden. Ve vlka se proměň jen v nejkrajnějším případě. Pokud je doženeš, drž se z dohledu. Sám proti nim nemáš šanci. Na tohle budeme muset chytře.“

„Fajn. Měli bychom vyrazit. Den zbůhdarma utíká, zatímco tu sedíme,“ přitakal Thomas a začal sedlat svého koně.

            Bran vyskočil na nohy.

„Máš pravdu,“ přikývl a začal se chystat též na cestu.

            Když byli hotovi s přípravami, rozloučili se stisknutím ruky a krátkým hrdelním zavrčením, které však znělo spíše přátelsky.

„Buď opatrný. Jsi poslední, kdo mi zbyl,“ podotkl Bran.

„Ty taky, vůdče,“ pousmál se Thomas, vyhoupl se do sedla a mlasknutím pobídl koně.

            Stopa byla i po několika dnech dobře čitelná. Množství koní zanechá stopy. Bran za ním hleděl, dokud mu nezmizel z dohledu a pak se sám vyšvihl do sedla a zamířil k hradu.

            Do městečka, které hrad obklopovalo, dojel až se setměním. I když mu ukrutně kručelo v žaludku hlady, nezastavil v hostinci, nýbrž jel dál. Cestu sem ujel bez přestávky. Nají se na hradě, který temně vystupoval proti tmavnoucí obloze.

            Strážní u brány vypadali poměrně překvapeně, když jej spatřili a po několika přátelských slovech jej pustili dovnitř. Když se jich zeptal, zda se tu objevil v několika předchozích dnech lord Neirien, jejich odpověď mu toho moc neřekla. Ani jeden z nich nevěděl.

            Bran vjel na nádvoří. Okamžitě k němu přiběhl štolba, převzal od něj koně, aby se o ně postaral. Bývalý kapitán hradní stráže zamířil bez dalších okolků do hradu. Měl v úmyslu zajít nejdříve do soukromých komnat Neiriena, ale ve vstupní síni mu v břiše zakručelo tak hlasitě, že služebnictvo, které tam uklízelo, se po něm ohlédlo. Pocítil nával vzteku. Hladový vlkodlak je podrážděný vlkodlak. Tak zněla jedna z Thomasových pouček.   

            Zamířil tedy do kuchyně. Hlavní kuchař se rozkřikl, kdo mu to leze v tak pozdní hodině do kuchyně, ale sotva spatřil narušitele svého království, překvapeně zmlkl.

„Dej mi něco k jídlu, prosím. Mám hlad, že bych mohl kousat i hřebíky. Vynadat mi můžeš potom,“ uklidnil jej Bran a sedl si k širokému stolu.

„Hned, pane, hned. Já vás hned nepoznal,“ sypal ze sebe vládce kuchyně a před Branem se brzy objevil pecen chleba, klín sýra, miska másla, kus pečeně a džbán piva.

            Jakmile se najedl, cítil se mnohem lépe. Klidněji. Zamířil ke komnatám zrádného šlechtice. Každého se ptal, zda tu v posledních dnech nebyl lord Neirien a jestli neříkal kam má namířeno. Odpovědi se různily a většinou to byly pouhé dohady.

            Rázoval k pokojům a za krátkou dobu stál u nich. Bylo zamčeno, ale co to znamenalo pro jeho sílu? Brzy byl uvnitř. Tam si potvrdil své domněnky. Šlechticův pach, byť nasáklý do všeho, byl starý a vyčpělý. Pustil se do hledání. Nevěděl, co přesně hledá a tak byl výsledek hubený.

            Našel několik dopisů, ve kterých si psal s jakýmsi sirem Nicolasem. Nestálo tam však nic určitého, ale z několika narážek a metafor dokázal vyvodit, o čem si psali. V ruce držel důkazy o zradě. Potlačil v sobě touhu zavrčet. Zahodil dopisy do kouta. Ale aspoň něco. Nyní má jméno. Ušklíbl se a nebyl to hezký výraz.

            Vzápětí už kráčel temnými chodbami k pokoji hlavního pokladníka. Byl to malý mužík připomínající krysu, s tenkým a řídkým knírkem pod špičatým nosem. Bran jej vytáhl z postele a přinutil jej, aby mu vydal poctivá dvě kila stříbra. Naházel je do pytle a nechal zmateného, rozespalého a notně vyděšeného pokladníka stát v noční košili v tmavé chodbě.

            Jeho dalším cílem byla kovárna. Výheň byla ještě teplá a kovář zde naštěstí měl formu na odlévání kulí. V tyglíku roztavil drahý kov a polovinu noci strávil odléváním kulí. Celou dobu kýchal, slzel a prskal, protože mu vadil i pouhý pach tekutého kovu.

            Konečně byl hotov! Před ním se vršila úctyhodná munice do pistole. V silných kovářských rukavicích je nasypal do pytle z tlusté kůže. Odnesl to do svého pokoje, kde těžký zvonící pytel hodil bez zájmu pod stůl a jak byl, padl do postele.

            Ráno jej probudil sluha, jenž mu přinesl snídani. Bran mu přikázal, ať nechá připravit zásoby na několik dní a nechá vzkázat do stájí, že chce mít do hodiny osedlaného a připraveného koně. Sluha se uklonil a zmizel.

            Rozkazy byly do puntíku splněny a tak mohl vyjet. Kopyta jeho koně zadusala po padacím mostě. To bylo naposledy, kdy Brana Dubhleyho spatřili na hradě v Llandovery.

*********

            Thomas postupoval pomalu a pátral po stopách. Sice byly poměrně dobře čitelné, ale mohlo jít o úskok. Tyto stopy mohla vytvořit vybraná skupina, jež dostala za úkol případné pronásledovatele zavést na falešnou stopu.

            Zastavil se a zamyslel se. Pochyboval, že by se tak silný oddíl Lovců, navíc doprovázený početnou tlupou Temných, uchyloval k takovým lstem. Právě zničili silnou smečku, tak čeho se měli bát? Dvou vlků, kteří náhodou unikli masakru? Těžko.

            Pobídl koně a rozjel se rychleji. Stopy podkov hluboko vytlačené do měkké půdy a koňské kobližky mu byly spolehlivými ukazateli. Alespoň co se týkalo lesních cest a luk. Když dospěl na skutečnou cestu, udusanou v letním žáru do kamenné tvrdosti stovkami kopyt a koly vozů a kočárů, byl v koncích. Kudy se dali dál?

            Cesta mířící vlevo vedla do Llandovery a ta vpravo do Rhodny a pak dál, do Cardiffu. Pokusil se přečíst stopy, ale marně. Tahle cesta byla hojně používaná a v prachu se mísilo tolik stop oběma směry, že by z ní nic nevyčetl snad ani bůh.

            Ze sedlové brašny vytáhl malou panenku z plátna a slámy. Byl to duchem požehnaný fetiš. Panenka v sobě měla zašitý kousek zbroje z Lovce, kterého smečka zabila již před nějakou dobou. Lovce pojilo pouto římsko-katolické církve svaté. Byli to její válečníci, Rytíři světla, emisaři Inkvizice.

            Spálil nějaké bylinky, prolil trochu své krve a zazpíval píseň jako obětinu duchu zvanému Stopař. Vlkův zrak se změnil. Nijak zvlášť, ale stačilo to. Když se rozhlédl po okolí, neviděl rozdíl, ale fetiš nyní svítil měkkým fialovým světlem a stejná barva v podobě širokého pruhu postupovala cestou směrem pryč od Llandovery.

            Rychle fetiš strčil do sedlové brašny a pobídl koně. Tohle kouzlo nepotrvá věčně a on se musí pokusit snížit náskok co nejvíc. Štval oba své koně, co mohl a často je střídal, aby se rychle neunavili. Hnal je i v noci a v noční černi jej vedlo pouze fialové světlo.

            Doháněl je. O tom nebylo pochyb. Noci trávili v hostincích nebo stavěli tábor. Postupovali pomalu, zatímco on štval koně, dokud neklopýtali vyčerpáním. Sám spal jen málo a stavěl, jen aby nechal koně napást a odpočinout. Jejich pomalé tempo v něm vzbuzovalo naději. Možná mají zraněné, o které se musejí starat. 

            Hostinec Skákající jelen byl prvním hostincem, kde zastavil, aby se pořádně najedl a vyspal. Nikdo, ani vlkodlak nedokáže udržet takové vražedné tempo pronásledování na věky. Navíc chtěl dopřát pořádný odpočinek i koním. Zasloužili si to. Stejně tak poctivou míru ovsa.

            Koní se ujali štolbové a slíbili, že se o koně postarají. Jejich ochotu podpořilo několik šilinků. Thomas vešel dovnitř a překvapilo jej, jak málo je tu lidí. Nu, je ještě dost brzy. Včerejší návštěvníci už odjeli a dnešní teprve dorazí.

            Posadil se ke stolu a u rozložitého hostinského si objednal jídlo, džbán piva a pokoj. Zaplatil a za chvíli se pustil do jídla. Předtím si neuvědomil, jaký má vlastně hlad, ale vůně a chuť šťavnatého masa pečeného s cibulí v něm probudilo skutečně dravčí hlad.

            Zatímco jedl, hostinský jej pozoroval trochu smutně a občas si povzdechl. Thomas z něj začínal být docela nervózní. Proč ten chlap tak smutně vzdychá? Vždyť jsem za to jídlo zaplatil majlant.

„Hej, hostinský! Co tak smutně? Vždyť je krásnej den a za chvíli se začnou trousit první hosté,“ zvolal mezi sousty.

„To sice ano, ctěný pane, ale pokud budou jako vy a ta banda před vámi, tak to tady můžu zavřít,“ povzdychl si hostinský.

„Jak to? Vždyť jsem zaplatil,“ ohradil se trochu dotčeně Thomas.

„To ano, neříkam, že ne, ale sníte toho jako tři jiný chlapi najednou. A ta banda co tu byla před váma, darmo mluvit. Ti byli to samý. Víte, tenhle hostinec se pyšní tím, že většina jídel je z domácího. Proto je taky tak vyhlášenej a lidi se tu zastavujou právě proto. Domácí a čerstvý. Skoro nic z trhu. Jenže to co teď jíte, bylo moje předposlední prase. Už mám jen jedno a měl jsem jich sedm. Ta banda snědla za necelý týden pět prasat. Věřil byste tomu?“

            Tohle mě začíná zajímat.

„Kolik jich bylo? To museli být pořádní jedlíci.“

„To ano. Bylo jich asi padesát, nevím přesně.“

            Pořádná tlupa. Že by to byli ti…

„No, to je malá armáda. Tolik lidí něco spotřebuje,“ přikývl Thomas.

„Já vím, ale to byste je musel vidět. Jedli jako kdyby chtěli způsobit hladomor. Většina z nich vypadala celkem slušně. Nějací vojáci nějakého nóbl pána, nebo tak, řekl bych. Znáte je. Nosánek nahoru, vznešené mravy, ale všeho schopní.“

„Znám,“ přitakal se smíchem Thomas.

„A ten zbytek? Vypadali jako tvrdí chlapi. Asi žoldnéři nebo co já vím. Vypadali dost hrozivě a šel z nich strach. Kromě teda jednoho z nich. Nevěděl jsem, kam ho zařadit. Jestli mezi ty slušný nebo ty žoldnéře, protože se motal mezi obě skupiny, ale nikde dlouho nevydržel.

            Navíc ti žoldnéři nebo co to bylo, sebou měli menší smečku, asi tak osm nebo deset psů. Větší a zuřivější bestie sem ještě neviděl. Vypadali spíš jako vlci než jako psi. A když na ně člověk kouk, tak mu úplně běhal mráz po zádech.“

            Thomas zbledl a čelo mu orosil studený pot. Dobrý bože! Oni sebou mají Prokleté!

„Hej, pane! Jste v pořádku? Najednou jste úplně zblednul, jak kdyby na vás sáhla zubatá,“ vyjekl hostinský.

„Ne, ne, jsem v pořádku. To asi bude vyčerpáním z cesty. Půjdu se natáhnout.“

            K dojedení jídla se přinutil a sotva byl hotov, zamířil ke schodišti do patra, kde se nacházel jeho pokoj. Žaludek měl stažený ledovou obručí strachu. Další prstíky strachu mu mrazivě běhaly podél páteře. Pane Bože, Prokletí!

            Měl dobrý důvod se jich obávat. Za svůj dlouhý život se s nimi utkal dvakrát. Z boje vyšel pokaždé jako vítěz, ale vždy byl vážně raněn. Otřásl se při pomyšlení na Prokleté. Vznikali spojením vlkodlaka a vlčice či feny. Při první proměně, kdy se na povrch vydral jejich vlk, byla pohřbena jejich skutečná podoba i povaha. Zůstal jen vlkodlak. Zákeřný, krvežíznivý, násilnický. Připravený vždy zabíjet. Nedali se vycvičit a ovládat jen stěží a pouze hodně dominantním vlkem. Kéž by tu byl Bran. Ten by je ovládnout dokázal. Možná. Zmítán neklidnými úvahami nakonec usnul hlubokým spánkem.

            Ráno se probudil odpočatý jako už dlouho ne. Sešel dolů, aby se nasnídal a dokoupil nějaké zásoby. Společná místnost, jídelna, byla zatím prázdná, jen u krbu seděli dva muži. Kývli na sebe, když je míjel a posadil se. Hned u něj byl hostinský.

„Chtěl bych snídani a nějaké zásoby. Pak vyrazím dál.“

„Jistě. Hned to bude. Asi budete chtít mít i připravené koně, že?“

„Když budete tak laskavý.“

„Nechám vzkázat štolbům. Pane, dovolte mi jednu otázku.“

            Thomas přizvedl v očekávání obočí.

„Pojedete za těmi muži, o kterých jsme se tu včera bavili,“ zašeptal hostinský a naklonil se k Thomasovi.

„Nevím, jestli přímo za nimi, ale mám pravděpodobně stejnou cestu jako oni,“ mlžil Thomas.

„Já jen, že byste si na ně měl dávat pozor. Jsou před vámi jen pár dní cesty a spousta jich je raněná. Někteří dost vážně. Když přijížděli, tak tři nebo čtyři museli vyloženě podpírat v sedlech. Bůh ví, s kým se porvali. A jak říkám, dejte si na ně bacha, mohli by vás zabít.“

            Přesně to jsem chtěl slyšet! Navíc tak blízko! Jen pár dní. Lomcovala jím prudká radost, najevo však nedal nic.

„Proč, prosím vás?“

„Máte dva dobré koně, nějaké zbraně, peníze. Málokdo by potřeboval víc důvodů.“

„Máte pravdu. Děkuju za radu.“

„To nestojí za řeč.“

            Za okamžik před ním stála bohatá snídaně. O stůl zacinkaly mince, jejichž třpyt záhy zmizel v měšci hostinského. Dojedl, vyšel ven a jeho koně už tam na něj čekali. Osedlaní a se zásobami u sedel. Vypadali, že jim noc strávená ve stáji a oves k žrádlu udělaly dobře, i když Thomas věděl, že by potřebovali alespoň pár dní odpočinku na dobré pastvě, aby získali zpět své síly. Bohužel, těch pár dní nemám.

            Vysedl na koně a vyjel. Kopyta zadusala na tvrdé půdě uježděné cesty a zvedly se obláčky prachu. Záhy mu hostinec zmizel za zády. Hnal se dnem i nocí a náskok stále zkracoval. Když se proměnil, mohl na cestě dokonce cítit slabý pach těch, které pronásledoval.

            Blížil se večer. Thomas se rozhlédl po okolí a pátravým zrakem hledal příhodné místo k přenocování. Spatřil malý zalesněný kopec, zpoza kterého vytékal potok. Obrátil koně tím směrem. Za kopcem a pod stromy nebude na větru a možná tam nalezne pastvu pro koně. O vodu se bát nemusel. Potok zaručoval dostatek čerstvé vody.

            Vjel pod stromy a rozhlížel se, zda nenalezne nějakou loučku s dostatkem trávy. Nespoléhal však jen na oči. Jeho další smysly, sluch a čich byly ve střehu a propátrávali okolní krajinu. Proto záhy ucítil kouř z ohně a uslyšel hlasy. Zamířil k nim s nadějí, že ho nechají mezi sebou přespat a poví mu víc o tomhle kraji. Neujel ani sto metrů a prudce zastavil koně. Jeho citlivý nos zaznamenal pach vlkodlaků.

            Co nejtišeji seskočil a odvedl koně o kus dál, kde je přivázal ke stromům. Pomalu a opatrně se začal plížit k nim. Mezi stromy profukoval mírný vánek, který naštěstí vál proti němu, proto měl jistotu, že ho neucítí.

            Plížením se dostal až na dohled. V malém úvalu sedělo u ohně deset mužů. Vypadali zpustle a drsně. Přikývl. Byli to Temní. Dokonale odpovídali popisu hostinského. Kousek od ohně leželo osm velkých vlků. Thomas zatajil dech. Prokletí.

Vzápětí ucítil něco jiného. Pocit, že ti, které vidí, jsou skutečně ti, co se podíleli na vyvraždění jeho smečky. Sáhl po meči a překvapilo jej, jak je jílec horký. Ohlédl se po něm a spatřil, jak hluboko uvnitř rubínu pulsuje světlo. Pak si vzpomněl. Duch ukrytý v kameni dokáže odhalit skutečné vrahy. Ústa se mu zkřivila hněvem a oči se zbarvily zlatou.

            Vlk mu našeptával, ať na ně zaútočí. Líbilo se mu to. Představa že mezi ně vtrhne a utopí v krvi. Pak si vzpomněl na Brana. Pokud je doženeš, drž se z dohledu. Sám proti nim nemáš šanci. Byla to moudrá rada. Začal se pomalu stahovat pryč, když se vítr otočil a donesl jeho pach dolů. Několik Prokletých vyskočilo na nohy s drsným vrčením. Thomas ztuhl leknutím. A do hajzlu.

            Muži sedící u ohně s klením vstali, sáhli po zbraních a zaujali bojové postavení. Jeden z nich zavětřil a něco pošeptal svým společníkům. Přikývli a vyštěkli rozkazy Prokletým. Vyběhli s krvelačným vytím k Thomasovu úkrytu, ale to už odhalený vlk prchal pryč.

            Tohle je zlý. Hodně zlý. Věděl, že jim neuteče, pokud se nepromění, ale nechtěl tu nechat koně a navíc, na proměnu neměl čas. Doháněli jej. Sáhl po meči, který mu věnovala Tria Celes a tasil. Nikdy nebyl nějak zvlášť výtečný šermíř, spíše průměrný, ale s tímto mečem se cítil jinak. Jistěji. Zastavil se a obrátil se k nim čelem.

            Nejrychlejší z Prokletých už byl tady a útočil. Thomas ukročil stranou a máchl mečem. Čepel se s lehkostí jakou nečekal, zakousla do svalů. Pak se stalo ještě něco. Drahokam na hlavici se rozzářil a čepelí projel blesk. Zasažený vlk zaječel a vzápětí z něj nebylo víc než doutnající kus spáleniny. Ve vzduchu se vznášel pach bouře a spáleného masa. Opravdu, Meč bouří.

Thomasovi se zvedl žaludek. Polkl žluč, která se mu drala do krku, a musel se začít pořádně ohánět, aby se udržel naživu. Prokletí ho obcházeli v těsných kruzích a vyčkávali na svou příležitost. Temní, kteří dorazili vzápětí, se na něj však vrhli. Naštěstí si vzájemně překáželi, jinak by už byl mrtvý.

Tria Celes nelhala, když tvrdila, že ten meč zlepší jeho šermířské schopnosti. Věděl, že nyní je mnohem lepší šermíř, než kdykoli předtím. Díky, Luno.

Utržil několik šrámů. Vyřadil ještě jednoho Prokletého a dva Temné. Přesila však byla příliš velká. Promiň, Brane. Zůstane to na tobě. Kruh oceli a tesáků se okolo něj stahoval čím dál víc.

Vzápětí zaútočili. Třeskly dva výstřely. Thomas se ohlédl a usmál se. Nikdy dřív jej neviděl raději. Do překvapeného chumlu bojujících vtrhl s razancí zuřící bouře Bran.

---