O funkčnosti a škodlivosti náboženství

Věda je jediným smrtelným nepřítelem náboženství, schopna pomocí svých nenáboženských nástrojů - rozumu a zkušenosti zcela náboženství zničit. Důkazem je sám vývoj evropské civilizace:

za pouhých pár století evropská věda vyhnala náboženství z politiky, státních institucí, samotné vědy, filozofie, lékařství, umění i školství a zastavila se pouze u soukromé sféry, u samotných biologických programů člověka, které jediné změnit nemůže. Náboženství ztratilo svou ohromnou moc

nad společností, v době vlády náboženství nad společností pouze odlišné myšlení či víra

nebo vyjádření pochybností o dogmatech víry se trestalo smrtí. Na tento fakt by se nemělo zapomínat, svědčí o určité slabosti náboženství, i přes ohromné množství lidí, které svou imaginativností zasáhlo. Kardinální otázka zůstává totiž stále stejná, zda ten svět, který popisuje náboženství, je pravdivý, tedy odpovídá reálné skutečnosti. Věda poskytla důkazy, že nikoli, náboženství v tomto smyslu pravdivá nejsou. Mohou být zvána pravdivými ve smyslu do určité míry autentičnosti, že náboženský člověk věří obsahu své víry. Ale platí to jen do určité míry,

pokud bereme vědomou složku člověka, jejímž produktem je konkrétní forma náboženství,

ale prvotní motivy náboženství nejsou vědomé, hlavním motivem náboženství je skupinová strategie, která se snaží prosadit ve společnosti svůj vliv, a uplatnit jej v ovládnutí přístupu ke zdrojům nutným pro přežití. Na individuální úrovni náboženství reaguje na strach ze smrti a na pocit bezmocnosti člověka v reálném světě, který člověk je nucen pociťovat před hrozivými přírodními zákony. 

     Věda nemůže změnit samou biologickou podstatu člověka, které náboženství slouží, je jejím podprogramem, i když při dnešní úrovni znalostí věda je schopna bez problémů dokázat,

že náboženství má funkci klamu. Náboženství ve formě ideologie ve smyslu nadřazenosti zájmů

nad pravdivostí se vyvinulo během evolučního procesu, a poskytuje odpovědi na otázky v přímé opozici vůči pravdě o reálném světě, kterou popírá a zamlžuje, a které věda nemůže poskytnout:

na existenci převahy zla ve světě, a z toho vyplývající přirozeného stavu nespravedlnosti ve světě,

na problém smrti a na otázku vyššího smyslu lidské existence. Tedy rodíme se s vybavením mozku věřícího a s vybavením mozku ateisty, což znamená, zda součástí vybavení mozku je schopnost unést pravdu o neexistenci boha či ne. Při stejném množství informací mozek věřícího odpovídá, že bůh existuje, a mozek ateisty odpovídá na stejnou otázku záporně. Přičemž skutečný, důsledný ateismus popírá veškeré nadpřirozené síly. A skutečnou pravdu může mít jen jeden názor: buď bůh opravdu existuje, nebo neexistuje.

     Víra v existenci boha, víra v existenci čarodějnic, zlých sil, které maří lidské dílo, jež se zástupně přenáší na boha, neboť kdo maří lidské dílo, maří i božské dílo, protože zájem člověka je zájem boha.  Člověk je tvůrcem boha způsobem projekce svého subjektu mimo sebe, antropologicky bůh a člověk je totéž, proto také bůh nehovoří k ostatním živočichům, toto vše tvoří součást mozkové funkce klamu, která je důležitá v boji o přežití v reálném světě. Víra je ve skutečnosti funkcí, strategií,

a vždy až druhotná, je ochranným zbarvením stejně jako například žába či ještěrka je zelená,

aby nebyla v trávě vidět, tak stejně víra je ochranným zbarvením, aby nebylo vidět, že člověk je živočich, a zakryly se tak skutečné motivy člověka. Nejprve člověk chce přežít, a ve jménu tohoto motivu posléze začíná věřit, i když věřící tvrdí opak, že na počátku byla jejich víra, a pak konali. Lidé, kteří vstupují do role kněží či jeptišek, ve skutečnosti nemotivuje víra, ale motiv přežití. Prodávají svojí individuálnost za chleba. A starostí o druhé v rámci náboženského klamu plní i druhou část základního programu člověka, a to je namnožení, v případě kněží a jeptišek se účastní tohoto programu většinou zprostředkovaně.

    Tajemství víry je obsaženo v jazyku, jazyk přesně rozlišuje, a odhaluje klam víry: jak obrovský rozdíl je věta „bůh existuje“ od věty „věřím, že bůh existuje“. Jestliže něco existuje, například slunce, znamená to, že slunce reálně existuje, v reálném světě kolem nás. Proto říkáme, že slunce je,

a nikoli věřím, že slunce je. Kdybychom říkali, věřím, že slunce je, slunce by reálně vně lidského subjektu neexistovalo, a existovalo by jen uvnitř mé hlavy právě v ten okamžik, kdy bych na slunce myslel. Proto bych tvrdil, věřím, že slunce je, protože pro mě v ten okamžik má stejnou existenci

jako reálné věci. To má mysl propůjčuje neexistující věci zdánlivou existenci, která ale z hlediska lidského subjektu je skutečná. Problémem pouze je, pokud se ona subjektivní existence,

ve skutečnosti zdánlivá, zaměňuje se skutečnou reálnou. Proto také náboženství vyššího stupně má zákaz zobrazování boha, boha považuje za neviditelného, a místo boha je všude a nikde. To lidská mysl je zdrojem existence boha a nic více, a těmito vymezeními se vymezuje skutečná existence boha, která je zdánlivá a nereálná ve smyslu neexistence v reálném světě.

     Součástí náboženského klamu je tajemství vzniku reálného světa, a hlavně tajemství původu člověka. Ve skutečnosti člověk se vyvinul jako nezamýšlený důsledek vývojového procesu evoluce, která v sobě neobsahuje žádnou inteligenci, ale je schopna jí během svého procesu vyvinout, ale tato inteligence neslouží nějakým vyšším cílům jako hledání pravdy, lásky či dobra, ale pouze přežití

a namnožení. Tento základní biologický program a účel mají všichni živočichové včetně člověka. 

I vědci jsou v biologickém jádru pod civilizační slupkou živočichové, kteří svůj pud k sebezáchově přeměnili na touhu po poznání, a učinili z této přeměny svou životní strategii. A protože náboženství je jen funkcí mozku, může i vědec mít mozek věřícího, který je nastaven na funkci náboženského klamu. Pak jen stačí, když jeho mozek pouze přepíná funkce: v práci vědec je přísným ateistou, neříká bůh, ale buňka, když se dívá do mikroskopu, nebo neříká: bůh luskal prsty, ale síla gravitace. Pak přijde domů, cvak, a v hlavě se mu program přepne. Teď je zas věřícím, a říká chvála bohu, Ježíš je můj spasitel. Takový vědec má prostě smůlu, jeho nastavení mozku mu v jistém smyslu zbytečně komplikuje život, protože mezi ostatními vědci vypadá směšně.

     Člověk je biologický stroj, kterého ovládají základní programy, a strategie, jimiž tyto programy realizuje. A pro tyto programy je dobro či zlo irelevantní, ba pro splnění těchto programů je zlo dokonce nutností. Takzvané dobro a zlo, protože to jsou jen nálepky, které přikládáme svým zájmům. Příklad pro ty méně chápající a zapomětlivé: Člověk nikdy v dějinách nepřišel za druhým člověkem,

a neřekl mu zcela upřímně a na rovinu: líbí se mi tvá žena, tvůj dům, tvé zásoby, potřebuji a žádám tě, aby si umřel, a uvolnil mi své místo zde na světě. A pokud se ti nechce zemřít, rád ti pomohu. Povinnost je zkrátka povinnost. Ale když se řekne, soused je čaroděj, neznaboh, je mou svatou povinností, a bůh mi pro to žehná, abych ho ztrestal a zabil, a pomstil urážku boha, zní to přeci jenom vznešeně a spravedlivě. A člověk pak vypadá tak nějak lidsky. A tak to chodilo v reálném světě a chodí dodnes.    

     Zároveň ale přirozeností lidského mozku je ateismus, to znamená, že každý lidský mozek zná pravdu o reálné neexistenci boha, jenom jí nevyužívá v případě, že pro adaptaci na dané prostředí přepíná na funkci klamu. Instinkty člověka, tento biologický základ člověka, jsou zcela ateistické.

To umožňuje tu věc, že ač mozek používá funkci klamu a dotyčný jedinec takzvaně věří konkrétnímu náboženství, jeho základní programy se tímto klamem neřídí, a jsou schopny takzvaná boží nařízení, jež jsou součástí klamu, porušovat. Proto je reálně možné, že věřící člověk v boha porušuje

jeho nařízení. A to je možné jen za předpokladu, že reálně bůh neexistuje.

     Funkce mozkového klamu o existenci boha se může vypnout, a v tom případě člověk přestoupí

na stranu ateismu, v opačném případě takový člověk začne takzvaně věřit v existenci boha. Jestliže by reálně existoval bůh, nebylo by možné, aby věřící člověk se stal ateistou, ba nebyl by možný vůbec žádný ateismus.

     Je skutečně obdivuhodné, jak slabé jsou náboženské argumenty, když se vystaví na světlo nahé racionálnímu zkoumání a pochybnostem. Bůh existuje prý, protože v něj naši předkové věřili,

a protože důkazy o jeho existenci jsou poctivě a nezpochybnitelně pravdivé, a jsou zachyceny v posvátných textech. Když člověk do nich nahlídne, zjistí, že tomu a tomu se zjevil anděl, a ten a ten zaslechl boží hlas. Bůh těmto vyvoleným s železnou pravidelností zjevil to, co se při bližším ohledání   ukazuje jako banální a směšné, vždy závislé na úrovni tehdejších lidí, dobově omezené a lokální

a vždy úplně bezcenné. Za druhé ve svatých textech se celkem běžně porušují fyzikální a biologické zákony, které připomínají pohádky, vznikající z nepoutané lidské fantazie, jenže pohádky jsou natolik moudřejší, že tuto nereálnost upřímně přiznávají. Ve svatých textech se celkově objevuje svět,

který je podřízen lidským přáním a rozkazům: před tím se rozestoupí moře, tamten lítá na koni, jiný zase při pouhém slovu se uzdraví, další vstane z mrtvých, prostě nic není nemožné, zázrak vedle zázraku. Přitom zcela rozporně ve skutečném, reálném světě žádné zázraky se nedějí: že by někdo umřel a za pět let vstal z hrobu, někomu v bitvě dělo urvalo hlavu, a ona by mu znova narostla, další by chodil po moři, nebo v přímém televizním přenosu by někdo zamával rukama a odletěl do nebe; prostě kde nic, tu nic, a přitom by stačily dva tři takové zázraky, a bylo by po pochybnostech.

     Bůh nemá na starost nic jiného než blaho lidí, jinak jeho existence nemá žádný smysl, co by si počal dokonalý bůh bez nedokonalého světa v rovině náboženského vyprávění? Náboženství a boží existence má zcela lidský původ, v reálné existenci dokonalý bůh vedle nedokonalého světa nedává žádný smysl.

     Inspirací k tomuto článku mi byla diskuze z roku 2010 mezi Christopherem Hitchensem a Tony Blairem v kanadském Torontě na půdě Munkovi nadace před 2600 posluchači, hlavní otázka diskuze zněla: Zda je vliv náboženství na svět dobrý. Jestli náboženství je škodlivé či prospěšné je velmi špatně položená otázka, a divím se alespoň Christopherovi Hitchensovi, že nebyl chytřejší, a na takto hloupou otázku naletěl. Správná odpověď zní totiž ano i ne, protože problém prospěchu či škodlivosti je naprosto relativní záležitost. Proto také Christopher Hitchens i Tony Blair se motali v kruhu, protože pro a proti škodlivosti náboženství mohl každý z nich uvést pro svou pozici vhodné argumenty. Přesto Tony Blair, který hájil prospěšnost náboženství, diskuzi ve hlasování projel

- procentuálně v poměru 68 : 32 ve prospěch odpovědi ne. I když je mi to sympatické, ti, co tvrdí,

že náboženství je čisté zlo, a jen škodlivé, se mýlí. Ostatně já jako důsledný zastánce evoluce zastávám názor, že evoluce není schopna něco absolutně škodlivé vyprodukovat, a pokud ano, nepřežije to. A náboženství svou životaschopnost dokázalo, čili tvrdit o něm, že je naprosto škodlivé

a jedem, je nesmysl. Zároveň na této diskuzi je zajímavá ta obrovská disproporce mezi vzdělanou vrstvou obyvatel, kde převládá ateismus a vědecký pohled na svět a mezi prostými lidmi, kde poměr ve prospěch náboženství je přesně opačný, zdrcující většina prostých lidí, a to na celé planetě, věří v existenci boha a nadpřirozených sil.

     Pokud si vezmeme evropskou civilizaci, tak pokud by náboženství se opět dostalo k moci jako

ve středověku, způsobilo by pochopitelně rozvrat současné moderní evropské civilizace. Zároveň

ale toto neplatí pro rozvojové a chudé země, tam by pravděpodobně ztráta vlivu náboženství

na veřejnou sféru znamenala katastrofu, protože náboženský klam je adaptací společnosti

na chudobu. Konkrétně to znamená, že náboženská omezování individuální svobody a náboženské sliby pro posmrtný život pomáhají vedle práskání bičů umrtvovat sociální vzpouru, a snižují napětí mezi chudými a bohatými ve společnosti, což pomáhá jejímu celkovému fungování. Náboženství říká

( dal jsem tomu patřičnou šťávu ): Teď máš sice ještě menší cenu než hovno na chodníku,

ale v příštím životě budeš král. Bůh to tak moudře naplánoval, a ty se chceš vzpírat boží vůli? Chceš být chytřejší než bůh? Na to nemáš, kamaráde, tak drž hubu a nekušuj. Zvykneš si.  

     Zároveň platí, že pokud v evropské civilizaci je náboženství čistě soukromou věcí člověka, a nemá žádný podstatný vliv na vědu, školství, politiku, kulturu a tak dále, je absolutně neškodné, je každého soukromou věcí, v co věří, hlavně když se tím v rámci fungování společnosti neřídí. A protože víra je součástí biologického programu mozku, je pochopitelně stejně neodstranitelná jako zabíjení, vraždy, kanibalismus a tak podobně. Například můj příbuzný na stará kolena se stal věřícím, ovšem v mezích moderní víry, když je nemocný, nespoléhá na boha ani šamana, a maže k doktorovi, a také například v oblasti sexu na křesťanského boha jaksi nedá, a mohu s klidným vědomím konstatovat, protože ho pravidelně navštěvuji, že mu vůbec víra v pánbíčka neškodí, má se jako rybička. Vhodnou otázkou

pro intelektuální diskuzi je neměnná a hlavní otázka číslo jedna: Je náboženství pravdivé? A má odpověď zní ne, přesto zdánlivě paradoxně náboženství může být i užitečné, a také je, protože slouží k fungování člověka v reálném světě.

 

 

                                                                                                                                                     ( 16. 9. 2015 )

---