Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTrest - 2.část
Autor
Šemík
*2*
Tak se stalo, že jsem se ocitl ve vazební cele. Zde jsem měl čas srovnat si myšlenky. I když jistě chápete, jak to bylo těžké. První věcí bylo sehnat advokáta. To jsem ostatně řekl už u výslechu. Byl mi dán seznam obhájců. Také se mi dostalo upozornění, že pokud si nemohu dovolit svého, může mi být přidělen. Věděl jsem, že jde do tuhého. Bylo mi jasné, že vlastní finančně motivovaný advokát je vždy lepší. Nějaká úspory jsem měl, tak jsem se dlouho nerozmýšlel.
Věřil jsem, že budu propuštěn, tak jsem vybíral hlavně podle místa působení, protože jiné kritérium mne nenapadlo. Tak jsem si zvolil za obhájce Judr. Pávečka z našeho města.Mnou vybraný právník souhlasil, že mne bude zastupovat. Za dva dny mne ve vězení navštívil. Po úvodním představení a podání rukou přešel rychle k věci:
“Pokud vím, váš případ se stal před třemi dny. Znám jej však pouze z médií, Proto bude nejlepší když mi vše dopodrobna popíšete. Mohu vás ujistit absolutní mlčenlivostí.”
Vylíčil jsem tedy události, tak jak je vy už zhruba znáte. Advokát to po té shrnul:
“Říkáte, že jste zatím neučinil žádnou písemnou výpověď a chtěl se poradit s právníkem? Velice moudré. Myslím, že dosáhnu vašeho propuštění z vazby. Ostatně už to, že na vás byla uvalena, bylo unáhlené. Ale v dnešní době se tak děje díky tlaku veřejnosti. A pak ti nešťastní žurnalisté.”
“Myslíte, že mne pustí? Za čtyři dny by měl být pohřeb.”
“Domnívám se že se mi tohoto dosáhnout podaří. Je to tvrdé, ale pohřeb je vhodná příležitost získat veřejnost na svou stranu. Lidé musí vidět vaše neštěstí a hluboký zármutek. Naši novináři si to jistě nenechají ujít ”
“A jak by měla vypadat moje výpověď u vyšetřovatele?” Zeptal jsem se.
“Myslím, že v zásadě by jste se měl držet toho co jste mi zde řekl. Snažte se být co nejstručnější. Detaily nehte až na výpověď u soudu.”
“Stejně si myslím, že se vše vysvětlí jako nedorozumění.”
“Také bych si to přál, avšak nepodceňujte to. Řada podobných zdánlivých nedorozumění skončila mnoholetým žalářem.”
“Ale nemají žádné důkazy.”
“Budou mít řadu nepřímých důkazů a i na základě nich můžete být odsouzen za vraždu.”
“Ale, já...”
“Ano, chápu, víte co je presumpce neviny?”
“No, že jsem zatím nevinen.”
“Tak nějak, na podezřelého se musí hledět jako na nevinného, dokud nebyl pravomocně odsouzen.”
“No, to mi moc nepomůže.”
“Proto říkám, nepodceňujte to. Myslím že příště se již setkáme u mne v kanceláři. Pokud by jste však cokoliv potřeboval, dejte vědět. Na pohřeb se připravte dle mých rad. Žádné zadržování emocí. Nic na lidi nepůsobí tak odpudivě jako arogantní vystupování. Musí na vás být znát hluboký smutek.” Omluvil advokát a ještě než úplně odešel, popřál mi upřímnou soustrast.
Obhájce měl pravdu za dva dny shledali vazbu neopodstatněnou a pustili mne. Před vyšetřovatelem jsem učinil co možná nejstručnější výpověď a mohl jsem odejít.
Pak jsem poznal, že horší než vazba byly pohledy známých. Koukali na mne s výrazem:
“To je ON.”
Ještěže jsme již neměli ani jednoho rodiče. Těm bych se do očí neuměl podívat. Z manželčiných přímých příbuzných žije jen její sestra. Ta také zařizovala pohřeb.
“Jak se ta asi na mne bude dívat.” Říkal jsem si pro sebe. Musel jsem se s ní spojit. Domluvit ještě co je třeba. Koho pozvat a tak. Já mám jen bratra, který žije v cizině a naše kontakty se omezují jen na přání k vánocům. Ten určitě nebude moci přijet.