Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVykradená generace
Autor
Satan_prózy
Tobiáš se díval na Martinu, která odcházela na záchod. Každý takový pohled mu připomněl, jak moc se mu ta holka líbí. V kavárně spolu seděli od devíti skoro dvě hodiny a on doufal, že je to teprve kratší část z jejich setkání. Vytáhl mobil a zkontroloval, jestli mu nedošla nějaká zpráva. Na displeji ale žádná ikonka signalizující novou SMS nesvítila. Na chvíli zapřemýšlel, jestli nemá napsat vzkaz Matějovi, se kterým měl domluvenou schůzku ve tři odpoledne pro případ, že by se to s Martinou protáhlo. Nakonec tuto myšlenku zavrhl. Vlastně ji ani nedokončil, protože mezitím se již Martina svou půvabnou chůzí vracela z WC.
Sedla si, upila doušek ze svého latté, nadechla se a spustila: „No, jak jsem ti říkala o tý nový čajovně v centru, tak mě napadlo, že bychom tam někdy mohli spolu zajít. Včera tam byla Káťa a říkala, že je to tam moc hezký. Sice ty čaje jsou prý dost drahý, ale úžasný prostředí...“
„Kolik stojí?“ přerušil ji Tobiáš.
„Od sedmdesáti do devadesáti Korun.“
„To si myslím, že nás nezruinuje.“
„Jo, asi to zvládnem,“ usmála se Martina, „tak někdy příští týden bychom mohli. Třeba zase takto ve čtvrtek?“
„Já mám ten příští čtvrtek dopoledne přednášku, ale tak od jedné bych mohl,“ odpověděl Tobiáš, a aniž si to uvědomoval, s mírnou obavou z toho, že Martina nebude chtít čekat, očekával její odpověď.
„Dobře. To bude super. Aspoň se stihnu trochu podívat po obchodech po nějakých dárcích, ať je zase nesháním týden před Vánocemi, jak vždycky.“
„Tak jo,“ souhlasil Tobiáš a ze srdce mu spadl malý kámen. Zase má před sebou něco, na co se může tiše těšit.
Martina dopila svou kávu a pohlédla na Tobiáše: „Chceš už jít, nebo dámr ještě něco?“
„Já mám čas, takže klidně si ještě něco objednej.“
„Nevíš, co tu mají k jídlu? Mám docela hlad. Snídala jsem před šestou...“
„Tady toho moc nemají, maximálně teda toasty nebo štrůdl.“
„Ne, že bych na to zrovna měla chuť, ale asi si dám ty toasty,“ váhala Martina a jemně si mnula rty, což dělala vždy, jak Tobiáš vypozoroval, když přemýšlela a nemohla se rozhodnout.
„Tak jestli máš hlad, zaplaťme a pojďme se někam najíst. Už bych taky něco snědl,“ navrhl jí Tobiáš.
„A kam bychom šli?“ zeptala se Martina tónem, kterým neskrývala nadšení z jeho návrhu.
„Kousek od Petrova je restaurace, kde dobře vaří, a teď v poledne tam jsou meníčka za vcelku přijatelnou cenu. Teda, pokud ještě čtvrt hodiny vydržíš, Týno.“
„Jo, čtvrthodiny to ještě zvládnu,“ zasmála se.
Počkali, až přijde obsluha, a zaplatili.
Vyšly ven, kde panovalo slunečné dopoledne, a vydali se směrem k restauraci. Kráčeli spolu listopadovou ulicí, po které vítr hnal opadané listí a rovněž cuchal Martině její dlouhé černé vlasy. Nad to občas zavál Tobiášovi pod nos závan Martinina parfému, což mu působilo drobné pomatení smyslů. Viděl ji z profilu - občas přimhouřila své modré oči, když se jí do nich odrazilo ostré polední slunce, občas si z tváře odhrnula vlasy, které jí tam zavál poryv větru. Do toho se usmála svými drobnými rty a doprovodila to tónem, který Tobiáše prazvláštně hladil na duši. Když jí vítr znovu foukl vlasy před ta drobná ústa, napadlo Tobiáše, jaké by to bylo, kdyby jí je odhrnul sám. Kdyby jí pohlédl do očí, objal ji kolem pasu a alespoň lehce políbil na rty. Jenže do této sféry ještě nikdy nevstoupil a myslel si, že do ní má přístup odepřen. Jistý si však nebyl a často si pohrával s myšlenkou, že by ji políbil, nebo alespoň něžně chytnul za ruku, aby viděl, jak na to zareaguje. Věděl však, že kdyby se zmýlil, mohl by tím všechno pokazit. Toho se bál.
Ale strach nebyl tím hlavním důvodem, proč se o nic takového nepokusil. Daleko pádnější příčinou byl fakt, že Martina měla přítele. Tobiáš o něm moc nevěděl, protože jej zmiňovala pouze okrajově, ale skutečnost, že s někým chodí, jej od veškerých pokusů odrazovala. Nechtěl totiž lézt druhému klukovi do zelí, protože mu to nepřišlo fér. Ačkoliv jej Martina silně přitahovala, spokojil se tedy s tím, že se stýkají jen jako kamarádi, kteří studují stejnou školu a kteří si čas od času zajdou někam povykládat. Stejně tak tomu bylo i dnes.
Po sedmnácti minutách došli do restaurace, která byla poloprázdná, a Martina si začala prohlížet polední menu: „Ta dvojka nevypadá špatně,“ pronesla.
„Kuřecí plátek na medu s opékaným bramborem,“ četl Tobiáš, „a jakou mají dnes polévku?“ hledal v denní nabídce.
„Hovězí vývar s nudlemi,“ pomohla mu Martina, „je to vedle toho nápisu ‚ČTVRTEK,‘ asi to zapomněli odenterovat,“ zasmála se.
„To já si dám ty lasagne s kuřecím masem, mám chuť na těstoviny,“ svěřil se Tobiáš.
„To může být taky dobrý, taky jsem o nich přemýšlela. Jen doufám, že na to nebudeme čekat hodinu. To už bych asi fakt nedala.“
V tu chvíli k nim přistoupil číšník s dotazem, zda už mají vybráno, a když si objednali jídlo, zeptal se ještě, zda jim má donést i něco k pití. Martina se chvíli rozmýšlela, tak si Tobiáš řekl o malou kofolu a Martina to za chvíli doplnila malým pivem. Když jim za pár minut oba nápoje přinesli, Martina se ihned napila a pod nosem jí z pěny zůstal bílý knírek. Byl to jeden z momentů, které Tobiáš miloval. Když ji totiž před lety poprvé potkal před školním bufetem, působila na něj jako někdo z aristokratických kruhů. Myslel si, že taková žena pije jen vybraná vína, vozí se v luxusních autech, chodí na operu, a pokud ve svém volnu nečte anglickou poezii, zajisté je na hodině francouzské konverzace nebo hraje něco od Mozarta na klavír. Tehdy za jeho předsudek mohl zejména její pěstěný zevnějšek. Jak ji ale postupem času poznával, zjistil, že je to milá holka, se kterou se cítí velmi dobře, a svůj prvotní postoj k ní si vyčítal. Jenže jeho počáteční představa mu utkvěla někde hluboko v hlavě a zrovna kontrastovala s realitou, ve které naproti němu seděla ta stejná kráska, avšak místo sklenice vína s přívlastkem výběr z bobulí v ruce měla pivní pěnu pod nosem. V tyto chvilky se Tobiášovi stačilo, na ni jen dívat, protože pouhá její přítomnost způsobovala, že uvnitř sebe cítil naprostý klid.
„Víš,“ pokývala Martina hlavou a jazykem si přejela horní ret, „napadlo mě, jestli by si to zkusil na holku, o který by si věděl, že někoho má?“
„Jestli bych vystartoval po holce, která by byla zadaná?“ opakoval Tobiáš otázku a sbíral tak čas k odpovědi. Vůbec netušil, proč se jej na to Martina zeptala. Nebo možná tušil a o to to bylo horší.
„Ano,“ řekla Martina a z jejího upřeného pohledu šlo jasně vyčíst, že ji odpověď zajímá.
Ačkoliv Tobiáš mlčel, v hlavě se mu honilo tolik myšlenek, otázek a odpovědí, že je skoro sám nestačil sledovat: ‚Co mám říct? Proč se mě na to ptá? Mám to brát jako návrh? Chce se mnou snad něco mít? Myslela to vážně, nebo to jen tak plácla? Nebo jsem jen udělal něco nevhod a ona má strach, že s ní chci být více než kamarád?‘ Pomalu si přehrával celé dopoledne a nenapadalo jej nic, čím by jí mohl jinak než jindy vyjádřit svou náklonnost – žádný dotek, toužebný pohled, dvojsmyslná erotická narážka. Vše mělo standardní průběh jako jindy. Zároveň si vzpomněl, jak jej ve zkouškovém období minulého semestru poprosila, jestli by za ní nepřišel druhý den na fakultu před zkouškou, ze které měla strach, a nepočkal tam, než ji udělá. Tehdy se mu taky v hlavě střídaly různé otázky a pocity, z nichž nejpalčivější byla, proč neřekla svému příteli, aby tam s ní čekal, protože podle jejího popisu nebyl vázaný žádnou pracovní dobou, takže by tam klidně mohl být s ní. Tenkrát usoudil, že je pro ni důležitý, a chystal se ji po zkoušce pozvat na oběd, kde by se jí eventuelně vyznal. Jenže když přišel druhý den na fakultu, našel tam Martinu v kruhu jejích kamarádek, které šly na stejnou zkoušku, a měl pocit, že mu příliš pozornosti nevěnuje. Dokonce se mu zdálo, že ani moc neocenila, že tam je. Po zkoušce sice opravdu šli na oběd, jenže nikoli sami, ale spolu se dvěma kamarádkami Martiny, což Tobiášovy plány podstatně narušilo. Později si Martinino chování vysvětloval jako částečnou pózu před těmi holkami, ale i tak mu tato událost vnášela do myšlenek spíše chaos. Uvědomoval si, že ze sebe nevysouká odpověď, která by byla jasnější než jeho uvažování, tak po třech vteřinách, které mu připadaly jako pět minut, pronesl: „To se tak nedá říct. Záleží na tom, co by to bylo za holku a tak. Ale já, když vím, že ta holka někoho má, tak na ni nic nezkouším, protože vím, že mně by se taky nelíbilo, kdybych měl holku a někdo by mi ji balil.“
„To jo, to by bylo fakt blbý,“ zamyslela se Martina a vypadala, že se chystá ještě něco doplnit, ale to jim už obsluha začala servírovat jídlo na stůl.
Jak dojedli, zeptal se jí Tobiáš: „Tak co? Jsi ráda, že sis nedala toasty?“
„Jo,“ usmála se, „jako bylo to fakt výborný. Jak jsem měla hlad, tak teď bych řekla, že jsem přecpaná,“ oddychla a upila si piva.
Tobiáš se podíval na hodinky a věděl, že čas s ní se mu krátí. Byly tři minuty po půl druhé a Martina se mu již v kavárně svěřila, že bude muset o čtvrt na tři odjet autobusem domů, protože je domluvená se sestrou na vymýšlení rýmovaného přání pro otce k jeho padesátinám a rovněž přípravě oslavy. Zaplatili a Tobiáš ji vyprovodil na autobusové nádraží, odkud jí odjížděl spoj.
„Tak se uvidíme příští čtvrtek v té čajovně,“ řekla, než nastoupila do autobusu.
„Jasně, pokud se do té doby nepotkáme na škole,“ usmál se Tobiáš.
„Jo, jo,“ opětovala úsměv Martina.
„Tak ahoj, Marti, a pěkně to se ségrou taťkovi zrýmujte,“ popřál jí.
„Jasně, pá!“ rozloučila se a Tobiáš ještě sledoval, jak diktuje řidiči zastávku, kde vystoupí, a hradí cenu za lístek.
Bylo něco málo po čtvrt na tři a Tobiáš měl za zhruba čtyřicet minut domluvenou schůzku s Matějem. Místem jejich setkání byla kavárna, do níž to bylo z nádraží asi dvacet pět minut chůze. Tobiášovi se v ní nechtělo na Matěje čekat, tak si řekl, že si cestu do ní protáhne zpátky přes Petrov, což jej přibližně o těch potřebných patnáct minut opozdí. Vracel se po stejné trase, kudy před chvíli vyprovázel Martinu, jen opačným směrem. Přesto měl pocit, že ta cesta se neliší jen směrem chůze, ale že je na ní jiné naprosto všechno – vše je prázdnější, vybledlejší, tišší a smutnější. Hřejivé sluneční paprsky se proměnily v chladné cáry tlumeného světla, z veselých ulic plných hovořících lidí se staly neútulné koridory, kterými proudily šedivé siluety neznámých postav, a listí, které před tím romanticky poletovalo podzimem, se teď otravně zachytávalo Tobiášovi na kabátě a kalhotách. Měl zkrátka pocit, že i on se návštěvou nádraží přesunul do nějakého jiného města, které se možná tomu původnímu podobá situováním staveb a ulic, ale svou atmosférou se zcela odlišuje.
Byl tak zabrán myšlenkami na Martinu, že šel daleko pomaleji než obvykle, takže do kavárny přišel o chvíli později. Matěj už tam na něj čekal: „Čau, Tobi,“ pozdravil jej, „už jsem ti chtěl volat, jestli si na mě nezapomněl.“
„Matěji, ahoj,“ opětoval Tobiáš pozdrav a podíval se na hodinky, „byl jsem doprovodit Martinu na nádraží,“ vysvětlil omluvně.
„Martinu ze Slavkova?“ zeptal se Matěj, aniž by čekal odpověď, „se scházíte nějak často, ne?“
„Zase tak často ne,“ mírnil Tobiáš Matějovu zvědavost.
„Zase tak často ne?“ opakoval Matěj, „posledně jsi nemohl, protože jste spolu trénovali nějakou prezentaci, před tím jsi nemohl, protože jste spolu šli hrát do Lužánek petanque...“
„Tak jsme kamarádi,“ přerušil jej Tobiáš.
„Kamarádi?“ kontroval Matěj a usmál se tak podezřívavě, aby nezanechal sebemenších pochyb o tom, že velmi dobře ví, jak se věci mají.
„Ona má přítele,“ vysvětloval Tobiáš, „jsou spolu od jejich sedmnácti.“
„A co to je za borce, viděl jsi jej někdy?“ vyzvídal Matěj.
„Ne, neviděl. Moc o něm nemluví. Vím jen, že je od ní starší, že je jednatelem v nějaké firmě, která vyvíjí software a o víkendech jezdí na golfové turnaje.“
„A jmenuje se jak?“
„Ona se vždycky o něm vyjadřuje jako o Vratíčkovi, takže nejspíš Vratislav, ale příjmení neznám.“
Matěj se usmál: „Tobi, chceš vědět, jak vypadá?“
Tobiáše už párkrát napadlo, jak vypadá muž, kterého Martina miluje. Nepovažoval to za nic extra důležitého, ale když se jej takto Matěj zeptal, odpověděl po pravdě: „Ale jo. Ty víš, kdo to je?“
„Ne, nemám páru,“ rozesmál se Matěj a vytáhl na stůl z tašky svůj notebook.
„Jaké tu máte heslo na wifi?“ požádal servírku, která procházela kolem.
„Máte jej na úvodní straně v jídelním lístku, z hlavy si jej nepamatuji“ usmála se slečna a začala listovat v jednom z těch, který klukům ležel na stole.
„Děkuji...a dal bych si alžírskou kávu, jestli vás můžu poprosit. Zatím jsme si neobjednali,“ vysvětloval Matěj.
„Aha,“ zastavila se slečna, „ a pro vás?“ obrátila se na Tobiáše.
„Asi taky alžír.“
Slečna se ujistila, zda je to vše, a odcupitala směrem k barovému pultu.
Matěj se mezitím připojil k internetu: „Jak je to jeho křestní? Vlastislav nebo jak?“
„Ne, Vratislav,“ opravil jej Tobiáš, „ty myslíš, že jej najdeš?“
„Říkal jsi, že hraje golf, takže se podíváme do seznamu členů České golfové federace, kolik Vratislavů z jihomoravského kraje jsou registrovaní golfisté. Nechci to zakřiknout, ale není to úplně nejčastější křestní jméno, což by nám mohlo usnadnit spoustu práce,“ sděloval Matěj svůj postup, zatímco zadával údaje do formuláře na webu České golfové federace. Po chvíli před nimi na monitoru svítilo asi tucet jmen: „Jestli je za Slavkova, tak by měl hrát za ten klub Austerlitz Slavkov,“ doplnil Matěj, čímž zúžil nabídku na polovinu.
„No jo, ale pořád to máš šest jmen, Matěji,“ upozorňoval Tobiáš, „jak chceš teď určit, který z nich to je?“
„Buď v klidu, ještě jsme neskončili,“ krotil svého kamaráda, „teď jdeme do druhého kola. Mrkneme do obchodního rejstříku a podle fyzických osob v angažmá zjistíme, který z těchto šesti pánů je jednatelem některé společnosti a jestli má některá ze společností jako předmět činnosti vývoj softwaru.“
Tobiáš se jen usmál a sledoval, jak Matěj vepisuje postupně jednotlivá jména do bílých políček. První jméno v databázi vůbec nebylo, druhý člověk se nacházel v dozorčí radě společnosti, která se zabývala prodejem realit, třetí člověk rovněž nebyl jednatel, ale u čtvrté osoby oba hoši zajásali.
„Pro jistotu prověřím ještě ty dva zbylé mouly, kdyby náhodou,“ poznamenal Matěj, ale po jeho prověrce zůstal jediným podezřelým čtvrtý testovaný – Vratislav Hanbil.
„Tak známe jméno, ale ne vzhled,“ postěžoval si Tobiáš.
„Wait a moment, round three!“ vykřikl Matěj, až se za ním několik lidí od okolních stolků ohlédlo, a otevřel stránky google.com, kde zadal, vyhledávat jméno Vratislav Hanbil. Hned na prvním nalezeném obrázku stáli na pódiu nějací dva pánové, kteří drželi v rukou šek na padesát tisíc Korun.
„To bude asi ten blonďák vlevo,“ usoudil Tobiáš, „už od pohledu to je takový frajírek...“
„Já si myslím, že ten vlevo je moderátor. Hanbil bude ten vpravo.“
V tom se na sebe oba kluci podívali.
„Počkej,“ pronesl Matěj a nechal otevřít stránku, na které se nacházela zobrazená fotka. Pod ní byl komentář: Jednatel společnosti xy a.s. Vratislav Hanbil (vpavo) daroval moderátorovi večera, Michalu Kojném, šek v hodnotě 50.000 Kč.
„Vždyť tomu už bude tak padesát,“ konstatoval Tobiáš.
Matěj se ještě vrátil na stránky obchodního rejstříku, kde našel Hanbilovo datum narození, podle nějž mu bylo už druhý měsíc 48 let.
„On je o dvacet šest let starší než Martina,“ slabikoval téměř Tobiáš a nechápavě vraštil čelo, „o dvacet šest let!“ zdůraznil.
Matěj na sebe opět strhnul pozornost několika lidí, protože namísto údivu propukl v hlasitý a neustávající smích. Když se konečně zklidnil, všimli si, že jim leží na stole dvě chladnoucí alžírské kávy. Oba byli natolik zaujatí zjišťováním identity Martinina přítele, že vůbec nevěděli, kdy jim kávu donesli, ale muselo to být již před chvílí, protože byla vlažná.
„To je peklo,“ prohlásil Matěj.
„Myslel jsem, že bude mladší, že ten věkový rozdíl bude maximálně osm, deset let.“
„Na tom je nejhorší to, že to takto má dnes strašně moc těch ženských!“ nadával Matěj a kroutil hlavou, „já jsem se nedávno seznámil s takovou fajn kočkou. Jako fakt hezká holka. Byla tak o dva roky mladší, takže jí bylo okolo dvaceti. Jako kecali jsme, koupil jsem jí asi tři koktejly, a když jsem se k ní naklonil, abych jí dal pusu, odtáhla se s tím, že by se to příteli nelíbilo. Tím mě zaskočila, ale snažil jsem se ji ještě přemluvit s tím, že přítele tam nemá, jenže ona odpověděla, že tam ale může být každou chvíli. A taky že jo. Za pár minut se tam objevil. Kamaráde, to byl – nekecám – chlap před důchodem, ale bylo na něm vidět, že má prachy. A před týdnem,“ pokračoval Matěj, „jsem byl tady navštívit jednoho otcova známého, který tady má vinárnu, protože se s ním táta domlouval, že mu pošle nějaká vína. Přijdu k němu do vinárny, tam stála taková mladá kočička a já si myslel, že je to jeho dcera, tak jsem jí řekl, jestli by nezavolala tatínka. Ona na mě nechápavě hleděla, tak jsem řekl jméno toho chlapa a ona se jen rozesmála, že je to její přítel.“
„A víno co? Dostal jsi?“ snažil se Tobiáš nadlehčit konverzaci, i když sám byl ještě v mírném šoku.
„Jo, deset lahví,“ usmál se Matěj, „ale to mi řekni, kde si mám hledat partnerku, když tolik mladých holek chodí s těmi dědky?“
„Je pravda, že jedni známí rodičů se teď taky rozvádějí kvůli tomu, že pán si našel o generaci mladší holku a tak trošku zmagořil,“ kýval Tobiáš hlavou.
„A asi ten chlap nemá deset let starou fabii a 2+kk v nějakém zapadákově,“ smál se Matěj.
„Ne, to nemá. Dvougenerační vila v centru, a když nemůže pro špatné počasí jet svým cabrioletem, rozhoduje se mezi BMW a Jaguarem.“
„Jo, to bude veliká láska,“ prohodil Matěj, „jenže chápeš, že pro nás pak žádné hezké holky nezůstanou?“ čílil se, „člověk se snaží, rozvíjí svůj potenciál, studuji výšku, abych jednou měl slušný plat, jenže nemám tatínka, který by mi poslal dva miliony na byt nebo káru. Pak dojdu k holce na diskotéce, oslovím ji, bavím se s ní, ona se směje, vše je v pohodě, ale pak mi vysvětlí, že se mnou nemůže nic mít, protože už má přítele. Přítele, který sice 3x za noc vstává kvůli prostatě, ale kupuje jí ty boty a kabelky, aby se s nimi mohla chlubit před svými kamarádkami, které samozřejmě nezůstávají pozadu – ani v ceně jejich módních doplňku, ani ve věku partnera. Absurdní.“
„Já si myslím, že to takto bylo vždycky,“ zauvažoval Tobiáš.
„Možná ano, ale nemyslím si, že v takové míře. Bavil jsem se o tom už i se staršími lidmi, a ti mi řekli, že dřív by se takový vztah musel tajit, že by to bylo proti společenské morálce, takže by ti lidi byli vystaveni takovému společenskému tlaku, že by se zřejmě po odhalení ten vztah rozpadnul. Ale jako dřív i ty perspektivy byly podobnější...“
„To nezměníme,“ přerušil jej Tobiáš, „ale když si ještě dvacet let počkáme, tak to budeme my, kdo bude balit ty dvacítky,“ snažil se vnést do rozhovoru trochu optimismu.
„Jo, jenže kdo chce čekat dvacet let? Jako my jsme v tomhle ohledu vážně vykradená generace,“ stěžoval si Matěj.
„Vykradená generace?“ zopakoval Tobiáš Matějova slova.
„Ano. Naše vrstevnice nám berou borci o deset, dvacet, třicet let starší. Oni nám je vlastně kradou. Opustí ženu, která jim vychovala děti, která je provedla mládím, a najdou si nějakou dvacítku, pětadvacítku...
„Vykradená generace,“ pronesl Tobiáš obzvláště pomalým tempem.
„Jo, vykradená generace,“ řekl znovu Matěj potěšen, že se termín ujal.
„No jo, ale sešli jsme se hlavně proto, abychom vybrali nějaké to lyžařské středisko, kam pojedeme po svátcích lyžovat a na Silvestra,“ připomněl Tobiáš hlavní důvod jejich setkání.
„Já bych byl pro Nassfeld nebo Pitztal. Už jsem se díval i na ceny a vychází to...“
Když o sto padesát tři a půl minuty později odcházel Tobiáš z kavárny na tramvajovou zastávku, byla už tma. Lidí v ulicích ubylo a panovalo takřka bezvětří. Byl to zvláštní den. Dlouhý. Vykradená generace, rezonovalo mu v hlavě. Vratislav Hanbil. Šel městem a přemýšlel, aniž by věděl o čem. Vybavila se mu Martinina tvář, její modré oči, černé vlasy. Představoval si, jak jí vlasy odhrnuje z tváře a pomalu se přibližuje k jejím rtům. Vykradená generace. Drží její boky a sleduje zmatek v těch lápisově modrých očích. Vnímá její parfém, který obohacen jejím potem vytvořil nepřekonatelně krásné aroma. Vratislav Hanbil. Možná bude lepší, když si své city nechá pro sebe. Třeba se časem naskytne příležitost a možnost se s ní dát dohromady tak, jak by chtěl. Vratislav Hanbil. Vždyť i on bude budovat kariéru, vydělávat peníze a... Vykradená generace. Jenže bude to ještě chvíli trvat. Ona mezitím zestárne. Ale co, i tak zůstane krásná, i tak mu s ní bude pořád fajn. Vratislav Hanbil. Tobiáš si znovu vybavil toho pána z fotky a nepatrně se pousmál. Představil si jej totiž vedle Martiny, a uvědomil si, že se k ní hodí podobně jako to pivo.
Přijela tramvaj a Tobiáš do ní nastoupil. Vykradená generace, ozvalo se mu v myšlenkách. Rozhlédl se kolem sebe. Vůz byl natolik prázdný, že v něm nikdo nestál a třetina sedadel byla stále volná. Posadil se tedy rovněž a začal si prohlížet lidi ve vagonu. Před ním seděl starší muž, který si četl noviny. Vedle Tobiáše přes uličku byla mladá žena s dítětem, kterému neustále něco vysvětlovala. Jak tak brázdil očima po sedadlech, zaujala jej jedna slečna, kterou viděl jen lehce z profilu. Zbystřil. Naproti ní seděl kluk zhruba jejího věku. Na zádech měl studentský ruksak, na nohou odřené zimní boty a pořád jí něco vykládal. Z toho, jak se drželi, bylo jasné, že jsou pár. Vtom za tramvají něco zatroubilo a slečna se instinktivně ohlédla, takže si Tobiáš mohl prohlédnout lépe její tvář. Byla moc krásná, téměř jako Martina. Vykradená generace. Znova se podíval na ty dva a na tváři se mu objevil neznatelný úsměv.
3 názory
Zaujímavý príbeh, bol som tak zvedavý, ako to dopadne, že som čítal do konca. Hoci som musel preskakovať, totiž ak som vynechal pár viet, nič neubudlo. Pripomenulo mi to Hemigwayov román „Cez rieku do tieňov stromov“, ktorý bol jeho prepadákom. Lebo sa práve do nekonečna zaoberal detailmi a hrdinovia sa premiestňovali z baru do baru. Radím: Nemiluj svoje vety, pokojne vyškrtni každú tretiu a ešte čo ostane, i to zredukuj. A záver, ak ti tak záleží na posolstve, musíš úplne prerobiť. (Napr. sa detailne zaoberáš takou prkotinou, ako je čítanie sms. Uvedom si, že to každý pozná, preto je úplne od veci zdržiavať nepodstatným.) Na pojem „vykradená generace“ musí prísť čitateľ sám, netreba mu ho vnucovať. Inak... ženy idú po prachoch ako osy na sirup, to je stará pravda. V minulosti to také okaté nebolo z prostého dôvodu: Nikto nevlastnil bavoráky. Za socializmu bolo enormné bohatnutie zakázané, dokonca trestné. Preto si mladé žaby vyberali k sebe rovných partnerov, navyše nemali obavy, že nevyžijú, lebo vyžiť vtedy nebol problém ani pre mladých.
Úvod (úvodní rozhovor) trochu zavání banalitou, ale dá se to vydržet. Trochu mě zarazilo jméno ve větě ...pokud ještě čtvrt hodiny vydržíš, Týno..., asi taky kvůli pravopisné chybě na začátku dalšího odstavce: ...Vyšly ven, kde panovalo... Ta Tobiášova "panická" nejistota je popsaná celkem hezky, tak něžně, avšak některé jiné pasáže čtu téměř zrychleně. Některé informace jsou až příliš podrobné ...z nádraží asi dvacet pět minut chůze... Při zmínce o Matějovi mě napadá, že právě on je tím neznámým přítelemm a následujících několik mou domněnku téměř potvrzuje potvrzuje. Další vývoj to ovšem popře (což považuji za hezké, ač zřejmě neúmyslné "zhopnutí" čtenáře) a začínám si uvědomovat, že některá pasáže, hlavně ta, která následuje po zjištění identity onoho staršího přítele, jsou nadměrně rozvleklé. Úplný závěr (ono zaradování se z "normálního běhu života"), v němž až po dočtení shledávám ústřední námět povídky, se mi ale líbí. Takže mám po dočtení smíšené pocity.