Osobní mytologie

Štěrbinami spánku

Noc. Čas, kdy štěrbinami spánku procházejí sny, ta neklidná materie mysli. Do ulice sněží a v pokoji tikají hodiny. A nad Prahou mlčí stovky věží, a manželé pod nimi se ještě snaží obývat navždy chladné pustiny. A v noci v nich bývá nejchladněji. Ale štěrbinami spánku už prohořívá teplo snů.

Velká vyprávění

Jako by někdo tušil, že velká vyprávění vzal čas, a nechal nebeskou bránu otevřenou. A i tak je dost těch, co pod ní chrastí klíči. Tak teď, v noci, od ní profukuje a až odněkud z druhého konce vesmíru. Ale s jistotou to vědět nemůžeme, na to jsme ještě dost nepřekonali svůj vypravěčský osud. A tak se někteří stavějí v tom zapření a chrastí dalekohledy a vědeckou řečí, ti vypravěči.

Osobní mytologie

Jak léta běží, člověk si utváří osobní mytologii. Jsou v ní příběhy a postavy z minulosti. Všechny lásky a nenávisti a jiné podivné okamžiky ztrácejí tu obtěžkávající intenzitu přítomnosti. Ostatně, i sama přítomnost je jen velkou iluzí metafyziky. A tak ty postavy vystupují z mlhoviny času, berou třeba za kliku gymnázia a ta nepřekonatelná distance jim sluší. Milan Kundera podobný motiv situoval do centra Nietzschovy myšlenky o věčném návratu téhož: ve ztrátě tíže přítomnosti vystoupí i z okamžiků jinak trudných jejich úžasná lehkost, nostalgie; a tím jsme – nepoučeni - odsouzeni prožívat je stále znovu.  

U hrubého stolu

Pod lampou u hrubého stolu, za oknem vedlejšího domu sedí kdosi. Nespavý písmák? Udavač? Milostník nad dopisem? Stezkou textu někam si to razí. Je celá zasypaná květy? Je rozstříhaná z novin a čpavá nenávistí? Je cítit milostnou úzkostí?