Smrt je jen další chudák

Hlad. To bylo to jediné, co momentálně cítil. Už ani nevnímal déšť padající z temné oblohy. Necítil ani chlad. Necítil své bosé nohy, klopítající po rozbitých dlažebních kostkách. Nevnímal frontu lidí, čekající na kus tvrdého chleba. Nevnímal zmláceného jedince válejícího se na zemi. Nepoznal, jestli je to muž, či žena. Nezajímalo ho to. K čemu to je vědět, jestli je to žena nebo muž. Nají se toho? Dá mu to peníze? Zabije ho to? Ne. Je to naprosto k ničemu. Nevnímal strkající se ženy v otrhaných šatech. Jediné co hledal, byl kus něčeho k jídlu, tady na té poflusané, rozbité a zabahněné zemi. 

Tu to uviděl. Kousek od něj stál malý kluk, držící uboze vypadající kousek chleba. Držel ho jako trofej, jako něco, čím se může chlubit. Jak neopatrné, pomyslel si. Sebral poslední síly, co mu zbývaly a rozeběhl se ke klukovi. Klukovi bylo příliš málo let na to, aby chápal, že když tady bude máchat kusem jídla, tak ho lidé nepochválí, jak je šikovný, že si ho v tomhle zasraném městě dokázal sehnat. Jediné, čeho se dočká, je krádež toho vymodleného, vypoceného, ukradeného a nebo v méně pravděbodobném případě, poctivě vypracovaného chleba. Poctivost zabijí. To byla jeho vlastní zkušenost. Dřel, dřel, až z něj sedřeli kůži. Nic z něj nezbylo. Stala se z něj troska. Kostra oblečená do kůže. A kdo chce zaměstnávat trosky? Nikdo. Dokáže troska dřít 18 hodin denně? Ne. Dokáže troska tahat těžké náklady, ohánět se krumpáčem, nespat 3 dny po sobě? Ne. Jaké je nejlepší místo pro trosky? Nejlépe hrob. A když jste živoucí troska? Skládka. Umíte ještě chodit? Ulice.

Běžel, co nejrychleji mohl a myslel jen na to, až si strčí ten chléb do úst. Malý kluk si ho všiml. Začal také utíkat. Byl sice zesláblý, ale byl tak posedlý touhou jíst, že utíkal snad nejrychleji za celý svůj život. Věděl totiž, že když bude teď moc pomalý, zemře. Běžel a viděl, sice rozmazaně, že se kluk přibližuje. Přibližoval se! Určitě nezemře, tak ubohou smrtí, jakou je vyhladovění. Kluk už nemohl. Běžel pomaleji a pomaleji. Zatímco on, běžel čím dál rychleji. Jak klukovi síly ubívaly, on jakoby měl náhle nějaké superschopnosti. Vypadalo to, jakoby klukovi vysával jeho životní sílu. Srazil kluka na zem. Kluk byl překvapivě silný. Kopl ho do břicha, že kdyby v tom žaludku něco měl, tak by se pozvracel. Vrátil mu to ránou mířenou přímo doprostřed obličeje. Krátce na to, už odkapávaly kapičky krve z klukova nosu.

Rvali se. Váleli se v bahně. Tahali se za vlasy. Když se kluk pokoušel postavit, kolem kotníku se mu obmotala vyzáblá ruka a strhla ho na zem, až se praštil hlavou o dlažební kostku. Krvácel, ale to mu nezabránilo v pokusu o útěk. V tu chvíli si kluk uvědomil, že mu jde o život. V tu chvíli se konečně probudily jeho instinkty. Od této chvíle už do toho konečně začal dávat všechno. Ale příliš pozdě. Už pro něj nezbývala skoro žádná naděje. Oba leželi na zemi a kluk se snažil odplazit, protože se nemohl postavit, protože on ho pořád držel. Myšlenka přežití ho nutila plazit se dál. Tu náhle se mu kostlivá ruka opět zaryla do druhého kotníku. Kluk začal plakat, mlátil kolem sebe rukama, v nichž držel chleba, který byl celý od bahna. Zalehl ho a snažil se mu vyrvat chléb z rukou. Škrábal ho nejdřív do rukou a až pak ho napadlo, že mnohem náchylnější na škrábání jso oči. Plnou silou mu zabořil prsty do oka. Kluk zařval bolestí, svíjel se ještě víc než předtím. Takovou bolest snad v životě nezažil, bolest přeřvala všechny ostatní smysly a snažila se ho ovládnout. Lezla na povrch, a když vylezla náramě se vyřádila. Jako když feťák konečně po dlouhém absťáku dostane své drogy.

Jako ve zpomaleném filmu viděl jak si kluk chystá oči zakrýt rukou, ve kterých držel chléb. Na tenhle okamžik čekal. Už se chystal popadnout chléb, všechno probíhalo zpomaleně. Jeho ruka se natahovala ke chlebu snad 100x pomaleji než normálně. Byl to nejdelší okamžik jeho života. Cítil jak se sval za svalem napíná, jak se ohýbá jeho loket. Cítil každý detail. Jeho prsty se už skoro dotýkaly špinavé kůry chleba, v tom najednou se stalo něco, co ukončilo klukův život již před tím, než zemřel. Před jeho obličejem se objevil havran. Černý jako svědomí tohoto národa, černý jako naděje všech lidí v tomhle podělaném městě, černém jako vytoužený chléb. Jeho žlutý zobák se otevíral a náhle měl v zobáku celý chleba. Byl pryč. Zbylo po něm černé pírko, které se pomalu snášelo k zemi, snášelo se tak pomalu, že to vypadalo, že se pírko nechce ušpinit od země. Havrana už neviděl. Odehrálo se to tak rychle, že si ani neuvědomil, co se to vlastně stalo. Seděl na svíjejícím se a křičícím klukovi a koukal pár sekund do blba. A pak mu to došlo.

Popadla ho neuvěřitelná zuřivost. To je jeho vina! Proč tady s tím chlebem tak máchal! Jen přilákal to nenasytné zvíře. To nemá žádné instinkty? Když něco získám, nesmím se tím přece chlubit. Každý chce přežít. Každý se upíná k životu jak jen to je možné. Co mu síly stačí. Havran byl sice sobecký, ale pokud by nebyl sobecký zhebnul by hlady. Chce žít. Proto je potřeba získané věci schovat. Aby vám to nebylo sebráno. Musíte být sobečtí, abyste přežili. Jinak z vás za chvili zbude jen hromádka popela. Silnější a chytřejší přežívá. Pro slabé není na světě místa. Slabí nevydrží, pokud chcou žít ve světě lidí musí být buď konkurenčně schopní a nebo adaptovaní na krutou matku přírodu, která naneštěstí v tomto městě ani neexistovala. Takže v tomhle malém uzavřeném světě, městě, jste museli být prostě schopní konkurence. Silní. Silní a sobečtí.

Jeho život skončí kvůli jeho neschopnosti. Ne. To přece není jeho vina. On za to nemůže. Za to může ten posraný havran. Kdyby... Kdyby neexistovali havrani, on by žil. Ale... Mohl přijít jiný člověk a vytrhnout chleba stejně tak snadno, jako to udělal havran. Ne! On za to nemůže. On nemůže za to, kde se narodil. On...On nemůže za to, jak to funguje v tomto městě. Je slabý. Kdyby byl silný... Mohl by změnit tohle město. Ne. Celý svět. Jeden člověk přece nemůže změnit svět. To je nemožné. Absurdní. Pohádkové. Bláznivé. Naivní a idealistické.

Kolem chodili lidé a umírající člověk ležící na ulici na nedostatek jídla jim připadal úplně normální. A to, co lidé uznají za normální, tak toho si nevšímají. Vy si taky nevšímáte "normálních" lidí na ulici. Teda možná je pozorujete, ale připadají vám normální. Ale jakmile kolem projde gothic nebo metalistka, hned se ohlídnete. Nevšímáte si bezdomovců na ulici. Jdete dál, když vás nějaký žádá o 5 korun na jídlo, který stejně utratí za krabicák. Seděl tam nepovšimnut ve svých depresích a životních úvahách. Kluk ležící pod ním jen plakal a držel se za oko. Neměl sílu se zvednout. Sedíc na něm, už nevnímal svůj žaludek a to, že má tak hrozný hlad, že by klidně jedl i věci, které se normálně nejí. Počkat. Tu ho najednou z přemýšlení o své zbytečnosti vytrhla myšlenka, temná a zvrácená, myšlenka, která nás napadá jen v nouzi. Zoufalí lidé páchají zoufalé činy.

Ano jediná věc k jídlu, které se mohl dosyta najíst, byla blízko. Viděl jí. Cítil jí. Byla u něj. Dotýkala se ho. Na dosah. Proč ho to jen nenapadlo dříve? Protože nebyl tak zoufalý? Asi. No člověka, který zrovna neumíral hlady, by tahle myšlenka ani nenapadla. Chystal se udělat něco, co dělali jen primitivní kmeny v pralese, když ještě existoval. Něco... Dalo by se to pojmenovat jako čiré zoufalství.

Jeho pohled padl na dlažební kostku, která se nějakým neznámým způsobem uvolnila ze sevření betonu a ostatních kostek. Popadl jí. Byla těžká a kluzká, kvůli blátu, které ulpělo na jejím žulovém povrchu. Kluk pod ním zbystřil. Uvědomil si, že ta osoba nad ním se zvedá. Začal se horkotěžko zvedat. Vycítil, že teď má šanci k útěku. Kouknul se svým zbývajícím okem na svého trýznitele. A uviděl přibližující se kostku. To bylo to poslední, co v životě uviděl. Ano jako poslední ve svém životě viděl dlažební kostku. Dlažební kostku, která mu v následujících vteřinách rozmašíruje mozek. Ta, co smíchá šedou kůru mozkovou se středním mozkem, ta co rozdrtí jeho lebku na pár střepů.

Kluk se nehýbal a očividně již nemohl být naživu. On stejně jako šílený mlátil do míst, kde se před chvílí nacházela funkční hlava kluka, který udělal největší chybu svého života. Ukázal svojí kořist lovci, který byl silnější než on. Tato chyba ho stála život, který stejně tady v tom městě stál za starou bačkoru. Po několika úderech se hrozně unavil. Adrenalin se začal odplavovat. Byl zesláblý. Ale když došel až sem, nehodlal se vzdát. Vstal a popadl klukovo tělo. Chtěl ho odtáhnout někam, kde ho nikdo nebude vidět. Pak mu došlo, že je to stejně fuk, že všichni stejně viděli, co mu udělal. Už je to jedno. Stejně to nikoho nazajímalo. Tohle se tu stávalo každou chvíli. Proč tomu věnovat pozornost. Když vstoupíte do nějakého konfliktu,zemřete. Když někomu pomůžete, zemřete. Když si toho nebudete všímat, přežijete. Taky si nemůžete vybrat?

Nají se tady a teď. Bylo mu jedno, že se všichni dívají. Bylo mu jedno, že nemá oheň. Že bude jíst syrové maso. Hlavní bylo, že přežije. Ano. On je silný on přežije. Už nebude mít hlad. Bylo mu jedno, že to, co právě prováděl, je hnus. V jeho hlavě bylo jen: Přežil jsem. Jsem na živu. Jsem pán svého života.