Prší

Prší. Její vlasy se jí lepí k hlavě. Pramínky vody jí stékají po tváři.  Nikdo nepozná, že pláče. Déšť všechno skryje. Déšť jí dokonale skrývá přede všemi. Prší tak hustě, že není vidět na krok.  A i kdyby jí někdo uviděl, tak by si pomyslel, že třeba na někoho čeká. Prší tak hustě, že nejsou slyšet její vzlyky. A i kdyby jí někdo slyšel, mohla by se se smíchem otočit a říct: „ Ahoj! Jak se máš? Já tu čekám na přítele. Za chvíli přijde, nemusíš se bát, že by mě tu nechal čekat hodiny  a hodiny v dešti. Ne nemusíš tu se mnou na něj čekat. Promiň, zní to jako bych tě vyháněla, ale víš… No víš, jak je to se 3. člověkem, který se přidá k pubertálnímu, zamilovanému páru. Tak se měj dobře a napiš mi. Hrozně mě zajímá, jak to dopadlo s tím… No však ty víš s čím. Někdy se sejdeme! Všechno mi povíš. Dlouho jsme se přece neviděli! Mám tě ráda. Hodně štěstí! Ahoj!“ Ano, tohle by řekla všem. Samozřejmě s úsměvem na tváři. Se smíchem. S radostí. To se od ní přece očekává.

Je zima. Její tělo si to neuvědomuje, ale v její mysli, na něco tak jednoduchého jako je zima, nezbylo místo. Stojí tady snad déle než hodinu. Snaží se uklidnit. Snaží se vnímat, jen kapky deště. Snaží se nevnímat hlasy. Snaží se nekoukat na pohybující se siluety lidí, které ve skutečnosti neexistují. I když jsou u ní tak blízko, že se jí otírají o oblečení, ona se nehýbá. Ví, že neexistují. Ví to. Ví to! Ona to ví! Nejsou tam! Jsou jen v její hlavě. Nemůžou jí ublížit. Tak proč, teď cítí ruku na krku a dusí se? Nic jí neudělají. Odmítá otevřít oči. Oni neexistují! Stojí ve tmě v dešti a dusí se. Je to jen v její hlavě. Nemůže se nadechnout. Je šílená. Temná ruka stále svírá její hrdlo. Všechno je to klam. Ruka stále vyvíjí stále větší tlak. Ona se nachází  v jakési letargii, možná kvůli tomu nedostatku vzduchu. Co se to děje? Najednou slyší nějaké hlasy. Šeptají. Mluví. Křičí. To jí probírá. Otevře oči a uvidí temnou siluetu člověka s podivnými proporcemi. Malá podlouhlá hlava. Hlava nemá tvář. Nohy jako by postrádaly klouby a mohly se ohýbat na všechny směry. Oni jsou skuteční! Můžou jí zabít! Existují! Ona to ví! Ví to! Ví to. Tenké, ale silné ruce se odmítají pustit jejího krku. Zvedne své ruce, ale ty jako by náhle ztratily klouby a klátí se jako ve větru. Nelze je ovládat. Nedokážou odtrhnout ty pavoučí ruce. Neví, co má dělat. Hlavou pohnout nemůže. Nohy, jakoby náhle byly hřebíky přibyté k zemi.  Pomyslí si, že tohle je snad její poslední okamžik života. Nádherný život. Opravdu. Lepší si přát nemohla. Už se skoro vzdá, ale ty divné hlasy pořád něco křičí. Irituje jí to. Co po ní teď chtějí? Umírá. To jí nemůžou pomoct? Kéž by přišel nějaký hrdina, všechny tyhle stvůry kolem ní by pobil. Pak by si jí mohl vzít za ženu, měla by 2 děti a žili bychom v nějakém srubu, chodili do sauny, stanovali bychom. Počká na něj. On přijde a zachrání ji. Osvobodí ji od těch strašných muk. S touto myšlenkou se oddává světlu, které se přibližuje z veliké dálky k ní.

Teď by to opravdu vypadalo divně, kdyby jí někdo viděl. Ležela na zemi v blátě. Ale pořád by se to dalo potom nějak vysvětlit. Omdlela, protože je háklivá na změnu tlaku, má nízký tlak nebo něco úplně jiného.  Horší by bylo, kdyby jí někdo viděl po probuzení. Promočená zabahněná holka vehementně děkuje neviditelnému člověku. Vypadá to, jakože mu podává ruku. Teď ho zase nejspíš objímá. Nahlas mluví. Jak je šťastná, že jí právě zachránil život. Vypráví jejímu imaginárnímu hrdinovi o tom, že chce bydlet ve srubu, chodit do sauny, stanovat, lovit ryby, psát knihy, vynalézat, dělat chemické pokusy, malovat, chodit do divadla, hrát divadlo. Skládá někam do vzduchoprázdna kompliment o krásných modrých vlasech. Pak odchází pryč a pravou ruku má podivně nataženou, jakoby něco držela. Něco, co vidí jen ona.

Je tak šťastná. Její hrdina přišel. Zachránil ji. V tomhle okamžiku se jí i depresivní, šedé paneláky kolem ní zdají veselé, barevné. Její skoky jsou nadlehčovány její veselostí, a tak má pocit, že skáče málem do nebe. Její společník samozřejmě skáče s ní a zpívá si při tom veselou písničku.