Zasej tip, sklidíš zahradu

Jak úlisně by k vám člověk musel mluvit, abyste nastavili uši. Kolik falešného zlata by vám musel snést, abyste se zastavili. Kolik pláství medu by ho stála péče o vaše ústa, abyste v sobě našli trochu vůle. Já k vám ovšem přicházím bez všech těch hanebných nástrojů, berliček pro slabé, neboť stále ještě doufám, že ve vás přebývá rozum. Slyšte proto řeč na jedno téma:

Na zdejších cestách narazil jsem na případ jisté Hory. Ženy, která se honosí svým psaním, ale ve skutečnosti její pravé povolání je – zahradnice! Hora se rozhodla sázet tipy, aby z nich sklidila zahradu. A pokud ve vás přebývá jen trochu bystrý duch, jistě jste si už všimli, že zatímco vy se plahočíte pouští, dobrá zahradnice si uprostřed ní zařídila oázu. A chodí v ní a zalévá ji, každým dnem hned zrána a pak v pravé poledne, když je slunce nejvýše, a pak zalévá zas navečer. Zalévá ze své bezedné konvice tipů a lichotek a pak sklízí totéž, jen v nekonečném zmnožení. Zdali se naše zahradnice dobře nezorientovala v pravidlu matematické výhody? Ale kdeže, jsou to jen kupecké počty a instinkt človíčka, který ví, že nejhlouběji se prodere vždy jen jeden a ostatní se na cestě za ním jen poperou.

A tak se rvěte, vždyť rvačka je vám bližší poznání. Rvěte se vprostřed pouště, žízněte po průzračné vodě, kterou si pěstuje ve své zahrádce ta, kterou jste si stvořili. Svého Frankensteina jste si stvořili, žábu na pramen jste si posadili. A teď strkáte do toho horkého písku hlavy, abyste nezaslechli pravdu. Ale v poušti je dobře slyšet.