Ranyt: Proměna; Část CVI.

Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Se svými muži, kteří mu byli bezmezně věrní, putovali několik dní vyprahlou pustinou. Kolem nich nebylo nic než zlatý rozžhavený písek. Cíl se jim stále vzdaloval, jako by byl poháněn nějakou nadlidskou mocí. Po nekonečném putování zlatou plání, jež neměla začátku ani konce, se dostali až k bájnému místu. Cynar se přesně tohoto bál. Bál se, že Ranyt vstoupí do pevnosti Asgtrinin, kde byl stvořen první živý tvor, jaký kdy chodil po této zemi. Nutno dodat, že Trittius byl i jedním z nejmocnějších.

Kněz si v žádném případě nedovolil odhadnout, co v komplexu pod budovou potká, věděl ale, že nemá na vybranou. Dal na arciknězova slova – pokud byl posedlý skutečně tak nebezpečný, musí být odstraněn, ještě než získá zdroj neomezené síly, o němž představený jeho řádu mluvil.

Vedl kroky Jeho rytířů ruinami nejstaršího města a kolébky civilizace; mířili přímo ke vchodu do ohromné budovy, v níž se měl nacházet elf. Stáli u schodů, které vedly k veliké díře ve zdi, jež kdysi bývala bránou. Chlapec udělal první, nejtěžší krok, rytíři jej následovali s tasenými zbraněmi. Ihned ve vstupní hale je čekalo nemilé překvapení. Během vteřiny poznal černou kočku, která na nově příchozí vrčela a prskala. Panter děsivě zařval a přikrčil se ke skoku. Cynar nechtěl nikomu ublížit, s Jeho pomocí dokázal zvíře rychle uklidnit a poslal je na druhý konec místnosti odpočívat.

Hluboko pod nimi cítil energii Šestého více než kdy dříve a bál se jen, jestli není moc pozdě. Cesta jim zřejmě ještě nějakou dobu potrvá. Vrhli se ale chodbou, ze které cítili stopy posedlého elfa. Probíhali kolem fascinujících míst, od jeskyně nemožných rozměrů, přes jezírko se svítící květinou až po místnost, ve které byli teď. Jednalo se o jakousi chodbu, jejímž středem vedl úzký kamenný chodník a po jeho obou stranách tekla podivná temná šedočerná tekutina. Čistý více než jasně cítil zlou přítomnost jakéhosi tvora v hlubinách pod nimi. Nehýbal se a zřejmě byl i dost hluboko. Nebyl to dlouhý úsek, mohli proto snad rychle přeběhnout na druhou stranu.

Čtveřice se rozběhla. První utíkal Cynar, za ním Cherard, poté Craig s Rienem. Najednou se na úzkou stezku nevešli. Chlapce se zmocnila hrůza. Cítil, jak se ona bytost neskutečně rychle začala hýbat. V několika okamžicích byla téměř u nich. Z hladiny začal stoupat černý dým, z něhož vystřelila přízračná chapadla a uchopila dva muže, kteří šli poslední, jelikož na ty vpředu už nedosáhla. Ti zaběhli za roh a opřeli se o stěnu v další chodbě. Zhluboka oddychovali.

Docházelo mu, že právě ztratil dva bojovníky, a strašně ho to ranilo. Takové návaly smutku snad nikdy nezažil, ale pokoušel se je potlačit, protože cítil, že Ranyt je přímo před nimi. Tunel musel vést do další jeskyně, kde se elf už zřejmě nacházel. Chlapec se zhluboka nadechl a s Cherardem vyšli vpřed. Skutečně se před nimi otevíralo ústí jakéhosi dalšího prostoru. Vycházela z něj nafialovělá záře.

Vstoupili dovnitř. Nemohli uvěřit svým očím. Před konstrukcí, která, ze všeho nejvíce připomínala čímsi vyplněný portál, stál posedlý a v ruce svíral zakrvácenou dýku. Na zemi před ním ležela Danira, jejíž výraz se zkroutil ve smrtelné agonii. Na alabastrově černé dlažbě pod ní rostla krvavá kaluž. Ranyt se na příchozí podíval šíleným pohledem. Vražedná zbraň se zařinčením spadla na dlaždice, posedlý elf se od nich odvrátil směrem k portálu.

Osobě, která jej milovala, věnoval elf jediný hořký polibek. Byl jejich první a zároveň i poslední, ale mohl s jistotou říct, že ten nejsladší. Zbývalo mu jen několik kroků k cíli. Také dívku miloval, říct jí to už ale nemohl. Touha po něčem, co ani nedokázal přesně definovat, však byla mnohem silnější. Stál již přímo před kouřovou clonou. Neměl proč zde zůstat. Právě ztratil i poslední vazbu, kterou k tomuto světu měl – ztratil Daniru. Že přišel zrovna o ni, jej neskutečně ranilo, i když ji sám zabil. Naposledy se ohlédl po dvou rytířích Jeho řádu, kteří běželi za ním. Vstoupil.

Celý svět se rozšířil a pak zase smrskl, roztočil se a nakonec roztříštil na miliony střepů. Kolem nebylo nic, jen černý dým. Nebyl cítit spáleným zápachem, ani neškrábal v nose, místo toho jej ničil. Dým ho postupně zabíjel, bral mu kousek těla po kousku. Tak šílenou bolest nikdy nezažil. Pokoušel se křičet, ale z úst mu nevyšel žádný zvuk. Namísto toho otevřel další prostor pro kouř, který by se ho zmocnil. Jeho utrpění snad nikdy neskončí, zdálo se mu, jako by se nacházel již celé věky v bezčasí. V mysli mu docházelo, jak bylo vše, co kdy chtěl, strašně malicherné a nicotné v porovnání s možnostmi, jež na tamtom světě byly. Jen o nich až do poslední chvíle nevěděl. Celým tělem a celou duší mu projížděly vlny ostré bolesti, postupně ztrácel vědomí, přitom nepřestával cítit bolest. Zároveň však cítil, jak se postupně mění v něco dokonalého, v něco lepšího, než byl předtím. Přišel si jako spoutaný, kterého tvrdě vyslýchali. Nemohl se ani pohnout, uvědomoval si jen agonii, která jej postupně celého pohltila. Až nezbylo téměř nic z jeho původního těla ani z duše.

Znovu prozřel. Pomalu se rozhlížel okolo, přejížděl očima všechno kolem. Stále se nacházel v oné mlze, na ničem nestál, před sebou viděl jen portál, kterým přišel. Ihned se k němu vydal.Kráčel v černé mlze jako po nějakém neviditelném hcodníku. Až po cestě si začal všímat změn. Už ho nic nebolelo, nic netrápilo, jelikož neměl city. Jediné, na co se spoléhal, byla neskutečná moc, která byla v něm. Tu cítil více než jasně – stal se něčím jako polobohem. I tělo se mu velice změnilo. Kráčel v dlouhém černém plášti s hlubokou kápí složenou na zádech. Na sobě měl černo-šedé brnění, které by nejednoho nepřítele zastrašilo už jen při pohledu. Ostré hrany a bodce kovového oplátování z něj dělaly velmi účinnou zbraň. V ruce svíral nádherný meč. Šířka ostří této zbraně se vyrovnala dvěma obyčejným, čepel byla popsána runami temnějšími než noc. Při každém Ranytově výdechu vyšel zpod černé přilby malý obláček tmavého dýmu. Přilba byla úzká a dokonale tvarovaná. Jediné hledí tvořila tenká čárka, jež vedla od spodního konce u brady až mezi oči, které byly spojeny další průrvou. Nebylo ho vidět, jen velmi zřetelně vnímat. Člověk by se doslova vpíjel do temných očí, které jej zpod helmy pozorovaly.

Znovu vstoupil do materiální sféry. Nad mrtvou nebo snad dosud umírající dívkou se skláněl jeden z paladinů. Cynar poté vyděšeně hleděl do portálu na bytost, která z něj vyšla. Chlapec se posedlému hluboce zadíval do očí. Služebník Šestého se jen usmál, jelikož ani neočekával pochopení. Na tom však nezáleželo, konečně získal vše, po čem toužil.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---