Uprostřed zimy světa

Sub specie aeternitatis

Hluboko uvnitř vesmíru, prázdnem pluje stanice. A v ní osamělý kosmonaut, velitel Vojta. Právě si uvařil kakao; bez ohledu na čas, ráno nebo večer pro něj už neexistují. Sedí u stolu, přidržuje si hrnek se srdíčkem, aby neuplaval, a čte noviny. Je od Země vzdálen stovky už světelných let, co píší, má pro něj jen vskutku relativní význam. Klidně by mohl oddhrnout záclonku a malým okýnkem se ohlédnout směrem k domovské galaxii a mít to za pohled věčnosti, po němž tak dychtí mudrci. Ale on namísto toho usrkne horkého nápoje a zasní se. Dole nechal ženu s dětmi a jako malíř Gauguin za svými Tahiťankami odcestoval za neznámem. A tam někde dole za oknem karlínského bytu nad hrnkem se srdíčkem žena. Hledí z okna k nebi, ruku pod bradou a na prsteníčku zlatý kroužek, a jak ji to pod ním svrbí, nervózně s ním otáčí a sní.

Uprostřed zimy světa

Nádražní domek v jedné malé východočeské stanici, zasypaný sněhem, zmizelý v krajině. Pod střechou, nebezpečně ztěžklou závějí, povídají si dva lidé; v řeči objevují jeden druhého. A na nekonečně bílém horizontu, kde není než pár černých ptáků, o tolik starších člověka, ukryti v doupěti před zimou jsou ti dva jak první milenci. Každá láska je prvopočátkem a nadějí uprotřed zimy světa.

Ulice nerozvítily

V ulicích dnes nerozsvítili lampy. A hle, nikoho nvraždí, nikomu nelámou kosti. Třeba jednou zas uvidíme na obloze hvězdy, až zhasnou i všechny ty výklady, kancelářské domy a autostrády; až se nebudeme bát uhasit „ohně kapitalismu“, co svítí, jen aby svědčily o pokroku; zbůhdarma.