My z Ronavionu: Kapitola 11. Rytíři a dámy

Bylo poklidné poledne. Většina obyvatel Meze zrovna obědvala, takže v kovárně nikdo nebyl, a Andry se mohl věnovat vlastní práci, namísto obvyklých povinností. Paní Kytičková mu vždy zabalila svačinu, a někdy tak pořádnou, že pak oběd jedl až na večeři. A dospělý půlčík dokázal na posezení spořádat porci s níž by kdejaký člověk či elf měli problém.

Dnes svačinu – dva krajíce chleba s pořádnou vrstvou sádla se škvarky – spořádal rychleji, než obvykle, neboť potřeboval dokončit něco velmi důležitého. A co by mohlo být důležitější, než náhrdelník, dárek k narozeninám, pro Tinuneth? Právě brousil hrany měděného srdíčka, jednoho z pěti, které mělo být na náhrdelníku zavěšené, společně se spirálkami. Pečlivě vyhlazoval přívěšek, aby jej mohl později ještě ozdobit tepáním.

Věděl však, že jeho dárek nebude Tinuneth smět příliš často nosit – mohl by si toho všimnout Eatarin, a ten by pak dceři nedal pokoj, dokud by se nedozvěděl, od koho je. A z Andryho, jakožto budoucího zetě, by nejspíš příliš unesen nebyl. Nevycházel totiž dobře s Fuchsií Kytičkovou, jeho matkou. Neustále dokola bručel, že je to ‚stará drbna, která by si zasloužila zalepit tu svoji klevetnou pusu‘. Což o to, paní Kytičková byla značně upovídaná, ale stará ještě rozhodně ne, jen o pár let starší, než léčitel. Ona zase o Eatarinovi často říkala, že ‚ten špičatouchý protiva by si občas zasloužil proplesknout od své matky, aby se taky usmál‘. A tak to vlastně šlo od doby, kdy přišla k palisádě Březové Meze coby mladá vdova s jedním synkem, starším Květoslavem, držícím se její sukně, a s mladším Andrym na rukou. Bránu zrovna otevřely stráže, aby pustily Eatarina, který šel na bylinky do lesa. Než strážní stačili něco říct, už si stačil příchozí pohledem změřit od hlavy k patě.

Asi se netvářil příliš přívětivě, neboť starší z obou hobiťátek zatahalo maminku za sukni, a s vážným tónem se zeptalo: „Ta paní je čarodějnice, že se na nás tak mračí?“

Eatarin se v tu chvíli zamračil pořádně. „No toto?! Milá dámo, vy jste pravděpodobně nevěnovala výchově svých dětí příliš velkou pozornost! Čarodějnice – taková urážka! A ještě k tomu paní!“

Fuchsie mu zamračení opětovala, přitiskla k sobě Andryho levou paží, a pravou ruku si založila v bok. „Ty jeden hulvátský výrostku, co se tady rozkřikuješ po mých dětech? Ještě ti teče mlíko po bradě a jak vidím, maminka tě poslala na maliny, že? Abys věděl, já jsem zde přišla v nouzi a nutně potřebuji mluvit s místním léčitelem nebo vědmou! Abych brzy nebyla tvoje sousedka!“ Inu, vyřídilku měla paní Kytičková už tehdy pořádnou.

„Vážená paní, teď už je nad slunce jasné, po kom jsou vaše děti tak nevychované!“ Ani teď mu nedošlo, že je zvláštní označovat jako špatně vychované obě děti, neboť Andry hádce vůbec nevěnoval pozornost a raději si cucal palec. „Abych vás vyvedl z omylu, tím léčitelem jsem já, Eatarin, syn vědmy Laniriel!“ a ukázal na sebe, aby jeho slova měla větší váhu. „A sám jsem již tři měsíce hrdým otcem malého syna!“

Hádka by byla pokračovala dál, kdyby od lesa nepřišel Ealarin v doprovodu Laniriel, a společně s ní ji neukončil. Obě strany se, ač velmi neochotně, sobě navzájem omluvily. Rozhodně je však nenapadlo, že by se z jejich dětí mohli stát přátelé, a později dokonce příbuzní.

Květoslav se nedávno oženil a přestěhoval za svou ženou do Javorové Doliny. Matku a bratra sice chodil navštěvovat každou chvíli, ale přesto si Fuchsie pořád stěžovala, že je doma prázdno. Ani ona nevěděla, že se Andry schází s Tinuneth. Dříve či později to jí i Eatarinovi budou muset říct. A kdyby se jim to nelíbilo, Laniriel, Tinunethina babička, se za ně určitě přimluví.

Náhle se rozrazily dveře; Andry se tak lekl, až se mu málem narovnaly všechny kudrny, a náhrdelník mu vypadl z ruky na zem. Rychle se sehnul, aby jej zvedl. Teprve na zemi si uvědomil, že se dívá na pár páskových sandálů. Když se narovnal, poznal v narušiteli kapitána Jana z královské letky. Přilbu držel pod paží, tím pádem byly vidět jeho světlé vlasy, sestřižené pod uši.

„Dobrý den,“ pozdravil Andry. Nedalo mu to, a trochu se na kapitána zamračil. „Víte, je slušností alespoň zaklepat!“

Janus mu zamračení oplatil. „Dobrý den, velice se omlouvám, ale klepal jsem třikrát, a nikdo mi nepřišel otevřít.“ Okem zachytil náhrdelník. „Pro koho jej děláš, půlčíku?“ Teď bylo jasné, proč nepřišel otevřít. Určitě jej dělá pro někoho milého, a zasnil se tak, že neviděl a neslyšel.

Andrymu se po tváři rozlil ruměnec. „Pro… pro nikoho, vzácný pane…“

„Nelži mi, půlčíku! Viděl jsem tě s léčitelovou dcerou!“ odvětil mu Janus výhružným tónem s vojenskou přísností. „Jistě nechceš, aby se o tom pan Eatarin dozvěděl?“ Když Andry, oněmělý, zakroutil kudrnatou hlavou, pokračoval. „Mám pro tebe nabídku: já budu držet jazyk za zuby, a ty mi na oplátku vyrobíš něco podobně krásného, jako tento náhrdelník. Nejlépe, aby byl zítra v poledne hotový, rozumíš?“

Andry jen několikrát pokýval hlavou. Když mu kapitán zasalutoval a vyběhl ven, oddechl si. „Ti měšťáci jsou ale nevychovaní!“

Na Jana před kovárnou věrně čekala Pampeliška, jeho gryfice, a polední slunce se jí na zlatavé srsti třpytilo. „Tak co? Vyřízeno?“ zeptala se a zastříhala ušima.

Kapitán přikývl. „Zítra v poledne bude hotovo. Zbývá už jen jít čekat před opatrovnu.“ Ze sedelní brašny vytáhl svazeček lesního kvítí, které byl ten den natrhat za vesnicí. Věděl, že si toho vesničané všimnou, ale to mu nevadilo.

Šli hlavní ulicí, on spořádaným krokem, Pampeliška lehkým a pružným, jaký byl gryfům vlastní. Eatarinův dům minuli co nejrychleji, aby Janus nemusel čelit jeho zamračenému pohledu. Došli až na náves, kde se pochopitelně nacházela zvonice, na kterou onehdy zvonil Erdor, aby varoval obyvatele před nebezpečím. Teď tady bylo skoro prázdno, zato se ze všech domů linuly líbezné vůně nejrůznějších jídel. Avšak před velkou budovou – opatrovnou – naproti zvonice někdo postával: dvě osoby a dva gryfové. Janus se usmál.

Postavu nalevo poznal hned. Byla to Elena. Dal se do běhu, a Pampeliška musela taky, aby mu byla nablízku, jak ji to učili na taeristských cvičištích. Jakmile se přiblížili, oba gryfové nastražili uši a tázavě přešlápli. Elf stojící vedle Eleny, Ealarin, přerušil konverzaci a zvedl hlavu. Měl na sobě své obvyklé léčitelské roucho zelenkavé barvy, a světlé vlasy si pečlivě zastrčil za uši.

„Dobré poledne, kapitáne. Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se s vlídným úsměvem. Tím si pochopitelně získal Janovy sympatie, na rozdíl od věčně nabručeného Eatarina.

Jakmile gryfové, Jasan a Netřesk, viděli, že léčiteli od kapitána nehrozí žádné nebezpečí, přesunuli svou pozornost na Pampelišku. „Dobré poledne, slečno Pampeliško!“ pozdravili ji jednohlasně a snažili se při tom co nejvíc vypnout hruď.

Kapitán zasalutoval a nevědomky se zadíval na Elenu, a pak na květiny v levé ruce. Ealarin pozvedl obočí a otočil se na předvádějící se gryfy. „Chlapci, myslím, že je čas odejít – Pelereth a děti na nás čekají u Eatarina.“ Když je Elena chtěla následovat, léčitel ji zastavil a něco jí pošeptal do ucha. Dívka se trochu podivila, ale potom pokývala hlavou.

Konečně byli sami. Janus se zhluboka nadechl, a ještě jednou si ji pořádně prohlédl. Zlaté vlasy, třpytící se na slunci. Oči tak modré, že modřejší snad už nikdo v žádném ze tří království neměl. Světlá pleť, ne však mrtvolně bledá jako u temných elfů. Rovný, avšak ne příliš velký nosík a rty jako poupě. Kdyby Janovi řekla, že je vznešená dáma – vévodkyně, hraběnka, kněžna, nebo dokonce i princezna – bez pochyb by jí to uvěřil. Ale šlechtičny neopečovávají věčně umouněná mláďata ve vesnici u lesa.

„Pro koho máte tak hezkou kytici, kapitáne?“ zeptala se dívka. Hluboko v jejím nitru se probudilo její princeznovské já, a napovědělo jí, že to byla velice hloupá otázka.

„Přece pro nejkrásnější dívku z vesnice,“ Janus jí květiny předal, a ona si k nim hned přičichla. Voněly po lese. Po jehličí, medu lesních včel, jahodách a ranní rose. Avšak poprvé od příjezdu do Meze pocítila nejistotu; právě se jí dvoří kapitán letky, aniž by tušil, že je hledaná princezna, po níž truchlí matka, protože ji nemůže provdat za prince Torfena. Nebo snad tušil, ale neprozradil?

„Eleno,“ vydechl. „Pokud vás květiny alespoň trochu potěšily, přijďte prosím zítra před západem slunce do svatého hájku za vesnicí.“ Jeho oči se na ni upíraly, nemohl je spustit z její krásy. Přišlo mu, že tady ani nepatří. Ne že by ostatní dívky z vesnice, které zatím potkal, včetně léčitelovy dcery, nebyly hezké, to ano, ale Elena byla zkrátka něčím výjimečná.

Na okamžik sklopila oči, aby se pak zpříma podívala do těch Janových. Během oné chvilinky se rozhodovala, jestli jeho nabídku přijme. Pokud přijme, vše se možná ještě víc zamotá. Pokud ne, možná pojme podezření. A jí se kapitán líbil, stejně jako ona jemu.

„Dobře. Sejdeme se zítra ve svatém hájku, ale jen pokud si budeme tykat.“ Hra už začala, ale vůbec nevadí, že se do ní Eloeren-Elena zapojuje až teď. Janus se usmál, lehce jí políbil ruku a odešel, nadmíru spokojený s výsledkem svého snažení.

***

„Jak se asi dostal k takovému bohatství?“ zamumlal Černohřívek, když jim všem Maximus, Baelův sluha, rozvázal oči, a oni se ocitli na hlavní chodbě. Nikdo z nich nebyl zvyklý na takovou zdobnost a přepych. On a Akiri bydleli alespoň ve vesnickém domku, ale s tím se polozemnice barbarů, které odmala znali Farendall s Jasnokřídlou, nedala moc srovnat.

„Myslím, že se bohatý už narodil,“ odpověděla jeho sestra a se zaujetím si prohlížela portréty na stěnách. Byli na nich vyobrazeni vznešeně vyhlížející muži a ženy, ale na některých i elrodští hřivnáči jako ona a Černohřívek. Tedy, skoro: ti na portrétech byli velice uhlazení, se spořádaně uhlazenými hřívami. Někteří měli dokonce kadeře upravené do ozdobného účesu. Obě pohlaví se mohla pyšnit náhrdelníky, prsteny a náramky ze zlata a drahokamů, draci ozdobami rohů, dračice diadémy.

„A stejně bohatí se narodili tito draci,“ ozval se za nimi stojící Bael. Jen za tu dobu, co polemizovali nad hodnotou věcí v chodbě, se stihl převléknout a upravit. Namísto jednoduché tuniky přes rameno a po kolena, kterou měl předtím, teď byl oděný v nařaseném oděvu purpurové barvy se zlatými ornamenty, a ten sahal téměř až po zem. Nebylo jasné, kde přesně má oděv začátek a kde konec. Každopádně, jeho nositel vyhlížel přímo slavnostně. Tento dojem ještě umocňovaly rozpuštěné vlasy volně splývající na ramenou a čelenka, jakoby stočená ze zlaté větévky s lístky.

Rukou jim naznačil, aby šli do dveří téměř na druhé straně chodby. Tam na všechny čekalo překvapení v podobě dvou mladých dívek – Livie a Julie – a tří van napuštěných horkou vodou. Zpoza zástěny vyšel Maximus s Akiri a usmál se na ně. „Pan Bael si přeje, abyste se před večeří všichni vykoupali a upravili.“

Nebylo to ani trochu jednoduché; Jasnokřídlá se sice nakonec nechala Černohřívkem přemluvit ke koupání, ale Farendall se bránil zuby nehty. Během koupele neustále bručel a rozladěně bublal do vody, jak z něj drachereinky drhly špínu a snažily se ho navonět. Ještě rozladěnější se zdál být ve chvíli, kdy si uvědomil, že se vedlě něj objevila Akiri, která zrovna myla a rozčesávala Černohřívkovy bohaté černé lokny. Uvedla jej do takových rozpaků, že se raději ponořil do koupele úplně celý.

Poté, co se osušili, jim Bael osobně přinesl šaty a šperky. Černohřível a Jasnokřídlá dostali podobné ozdoby jako byly ty na portrétech, takže vypadali jako dračí královský pár.

„Co to zase je?“ začal znovu brblat Farendall, když kolem něj Julie a Livie omotávaly roucho světle modré barvy.

„Přece tvá tóga – snad tě na slavnostní večeři nebudeme oblékat do chitonu!“ odpověděla mu Livia. Musela však barbarovi vysvětlit, že dlouhý mužský oděv je tóga a krátká tunika po kolena, kterou měl Maximus, se jmenuje chiton. Nakonec vypadal podobně, jako Bael, dokonce dostal i čelenku, která však měla podobu obyčejného zlatého pásku. Dracherein jim milerád vysvětlil, že jeho lístková čelenka je civilní koruna jeho vlastního otce, císaře Augusta, který ji na poslední chvíli hodil Baelově matce, aby měla nějakou památku na manžela.

Konečně je Bael uvedl do jídelny s dlouhým stolem, stojícím na nohách v podobě dračích tlap, a pohodlnými, avšak přesto zdobnými židlemi, jejichž zlatá opěradla byla vyvedena do podoby draka s rozevřenými křídly a vypodložená červeným polštářkem, stejně jako samotné sedátko. Obrázkem draka byl ozdoben i stůl z třešňového dřeva, kam se všichni společně usadili; Bael do čela, po jeho pravici Akíri, vedle ní Farendall, a naproti nim oba hřivnáči.

„Maximus jistě připraví něco vynikajícího, když máme návštěvu,“ pronesl vesele hostitel. „Ale to bude určitě chvíli trvat. Nevadilo by vám snad, kdybych se ji pokusil nějak ukrátit?“

„A čím?“ zamrkal Černohřívek a on i Jasnokřídlá nastražilá uši. Farendall jen něco zamumlal, Akiri raději přikývla.

Bael se zavrtěl na své židli tak, aby se mý sedělo co nejpohodlněji. „Nejlepším lékem na dlouhou chvíli jsou tanec a příběhy. Avšak při tanci byste se mohli příliš unavit a zapotit, proto se příbeh jeví jako lepší řešení.“ Na chvíli se odmlčel, aby zapátral ve své paměti, kam se ukládaly všechny jeho zážitky z dlouhých staletí, ve snaze najít ten nejlepší z mnoha příběhů, které znal. „Zdalipak víte, jak vznikli vampýři a jiní měnivci?“

„Ne, ale ten jeden upír, kterého jsme potkali cestou, nám úplně stačil,“ odpověděl Farendall a zamračil se. Vzápětí se zamračil ještě víc, když ho Akiri i Jasná pod stolem mírně koply. Zdálo se, že ostatní téma příběhu zaujalo, a čekali s nastraženýma ušima, až Bael začne vyprávět.

Dracherein se spokojeně usmál, zhluboka se nadechl a začal vyprávět...

Legenda o prvním vampýrovi

V době, kdy zemi vládli bohové a svět byl mladý, dumal Pátý ve svém domově, jak ostatním co nejvíc uškodit. Jeho hrad tehdy stál uprostřed šera, které si temný bůh kolem sebe vytvořil z vlastní zášti a zla. Tmavá to byla zem, se stromy, jejichž barvy byly pokřivené a listí jim nešumělo, ale zle kvílelo, když se do něj zapletl vítr. Světlo bylo mdlé a tepla málo. Jeho zemí mohly kráčet jen bytosti nadmíru mocné nebo stejně temné, jako on. Kdokoliv či cokoliv jiného brzy padlo k zemi, jak se mu duše odtrhla od těla, aby si s ní do skonání věků hráli pradémoni.

I jednou přišlo Pátému do mysli, že by mohl počít další děti. Měl již několik potomků, kteří k jeho spokojenosti páchali neplechu, ale nepřišli mu dostatečně důvtipní. Dcery i synové byli krutí a násilní, ale žádný z nich neuměl být tak podlý a důvtipný, jako jejich otec. Svolal tedy své sluhy a poručil jim, aby se vydali do světlého světa a našli mu nevěstu. Měla to být ta nejkrásnější dívka, která kdy po světě chodila, aby byla vhodná pro největšího z bohů. Tak se totiž pyšně tituloval.

Nepřešlo ani pět chladných jiter, když se nohsledi vrátili a vedli mezi sebou dívku. Bělostná byla ve tváři, její vlasy zlaté, tělo skvostné a s příslibem plodnosti. Bílý byl i její šat, protože to byla světlá polobohyně. Stvořila ji pozdější bohyně Ypnael, jako učitelku elfů. Její jméno bylo Amroel a nebylo krásnějšího tvora v žádném ze světů. Pátý byl spokojen a než vyšel Měsíc, poskvrnil její krásu a čistotu, a pak ještě mnohokrát později. Než přešel rok, porodila Amroel dvojčata, dva chlapce. Starší přišel na svět za temné noci, měl její sličnou podobu, ale duši zatemněnou. Mladšího porodila až ráno, kdy mělo světlo dne největší moc, a ani stín moci Pátého je nedokázal zatemnit. Dítě vypadalo strašlivě, ale duši mělo čistou, jako jeho matka. Amroel je stihla ještě nakrmit, ale pak zemřela, neboť z ní vyšlo mnoho života a zlá přítomnost boha v průběhu mnoha měsíců si vybrala svou daň. Potom druhý z bratrů prchl, protože byl silnější a děsily ho ty šeré kraje. Prvorozený ale zůstal, byl totiž jako elfí miminko, zcela odkázaný na péči někoho jiného, a Pátý se ho ujal.

Během let vyrostl z dítěte urostlý a silný muž. Bůh ho měl po svém velmi rád, protože cítil, že tohle je nástupce hodný jeho pozornosti, na rozdíl od těch, které stvořil z vlastní krve a hněvu. Byl to první vampýr: tvor zrozený v noci, sající teplou krev jiných tvorů. Tuto část v něm Pátý živil a snažil se rozvíjet, ale podcenil dobrotu polobohyně. I v tomto synovi totiž žila její část, dávala mu silnou vůli a touhu po jiných věcech, než které mu předkládal otec. Toho to velmi rozezlilo a rozhodl, že syna přetvoří svou vlastní mocí v bestii, která bude lačnit po krvi bez ustání, aby přenášela prokletí hladu na další jen kousnutím ostrých špičáků. Mladík ale postřehl jeho záměr a uprchl do světa světla. Pátý by ho byl pronásledoval, ale tehdy přišla ona hodina, kdy do hradu pronikli jeho sourozenci, a za cenu vlastních životů pána všeho zla svrhli. Tak se nenaplnil záměr, alespoň ne naplno.

Nyní svobodný, vampýr brzy zjistil, že slunce mimo otcovo sídlo spaluje jeho kůži. Toulal se proto především v noci. Také si všiml, že jeho hlad ostatní děsí, musel tedy naplno využít schopností, které se naučil. Místo opanování myslí mu ale stačilo přesvědčit, místo zabíjení jen zneškodnit. Bral si jen tolik krve, kolik žádal hlad, nikdy víc. V průběhu let  získal mnoho znalostí, neboť chodil daleko po Ronavionu. Zamířil i do jiných zemí, ale nezůstával tam dlouho. Jeho tělo se také měnilo, protože ačkoliv viděl Pátého jako pošetilého blázna, duši měl zastíněnou. Kůže mu rohovatěla, rysy tvrdly, rostla ale i jeho síla a moudrost. Stále se dovedl ovšem odít sličností své matky, když to bylo třeba. Taktéž světlo dne mu přestávalo ubližovat, nemohl ale změnit podobu. Jen pokožka tvrdá jako pancíř v pravé podobě bránila světlu, aby mu ublížilo.

Po mnoha letech se setkal s bratrem. Jeho podoba byla nyní méně hrozivá, vypadal jako velké a dravé zvíře. Když se uviděli, okamžitě v sobě poznali příbuzné a nějakou dobu spolu žili. Vampýr se dozvěděl mnohé, co se přihodilo jeho dvojčeti, a sám hodně vyprávěl. Došli k závěru, že společně jsou sice silní, ale nejsou vyrovnaní. Tak vampýr naučil bratra proměně. Z bestie se stal urostlý a silný muž, trochu snědý, s dlouhými černými vlasy. Vampýr ve sličné podobě vypadal podobně, ale byl bledý a vlasy měl též velmi světlé. Vše mělo ale omezení. Temná podoba se nedala udržet stále, proto se čas od času musel mladší bratr měnit zpět do původní podoby. A zdaleka nejlépe se mu měnilo za úplňku. To byl pak první dlak a prapředek všech dalších dlaků.

Oba bratři si postupem času našli nevěsty, kterým předali svá tajemství a se kterými měli děti. Dlaka ale věkem spalovala zevnitř světlá duše po matce, a nakonec zemřel věkem. Vampýr stárnutí nepodléhal, dokud měl přísun krve. Poučil tedy děti svého bratra a odešel se svou rodinou na daleký sever, kde bylo světlo dne chladné. Zde vybudoval své panství. Stalo se místem velké učenosti, protože vampýři sice mohou za určitých okolností zemřít, ale První stále žil a žije do dnešních dní. Je to útočiště pro zoufalé, zatracené a zvědavé.

Bohužel, zlo Pátého se nedá plně vyhojit. Po několika generacích se rody obou bratrů částečně odcizily, především ty, které byly málo učené. Viděly v sobě teď především nepřátele. Dlaci žili mezi ostatními národy, ale pečlivě ukrývali svoje schopnosti. Vampýr si udržoval moc na severu, ale potomci se částečně rozutekli. Stali se hladovými, nerespektovali zákony, které je učili rodičové, byli postrachem okolí a ctili Pátého jako svého otce. Velmi málo jich bylo ochotno následovat cestu střídmosti, kterou kázal první vampýr. Ti, kteří ji ale následovali, se stali knížaty. Podivínskými a stranícími se společnosti, ale moudrými a nápomocnými v nouzi.

***

„Není divu – Pátý byl a je otcem a původcem všeho zla,“ odfrkl si Farendall. Barbaři upíry a dlaky bytostně nesnášeli. Mezitím, co obyčejní obyvatelé města znali oba druhy měnivců z vyprávění a ilustrací v knihách, barbaři s nimi vedli věčnou válku od nepaměti. Upírů bylo vždy málo, a většinou se skrývali ve svých studených sídlech, ale dlaci žili divoce v lesích, a bývali velice útoční, zvláště, když několik dní hladověli. To se pak barbar nebo člověk zdál být mnohem snáze ulovitelnou kořistí. Asi nikdy se nestalo, že by takový souboj na život a na smrt přežili oba. Nepolevili, dokud jeden z nich neklesl bezvládně k zemi, aby už nikdy nevstal.

Bael sklopil oči, ale stále se usmíval. „Jeho následovníci dělají měnivcům ostudu. Stejně tak bychom mohli říct, že Berengar Uchvatitel udělal ostudu všem lidem. Nelze soudit celou rasu na základě neuvážených činů jednotlivců, Farendalle.“

Do barbarových žil se vlila síla hněvu, která ho nutila vyskočit ze židle a dát vznešenému muži z každé strany pár facek. Naštěstí si toho včas všimla Jasnokřídlá, omotala mu ocas kolem kotníku a nasadila svůj nejprosebnější výraz. Farendall si nedovolil odporovat své sestře.

Zbytek večera už proběhl v klidu a bez hádek. K večeři bylo maso pečené v solné krustě s bylinkami, chlebové placky, a ony černé a zelené plody, o nichž je Bael poučil, že se jmenují olivy. Akiri si v tu chvíli vzpomněla, že je vlastně už někde předtím viděla, a sice ve hlavním městě, když tam byla s celou rodinou pozvána u příležitosti korunovace krále Tita. Olivy se pěstovaly ve Vertpauxu, ale místní je velice neradi vyváželi, neboť úroda na stromě zrála celá tři léta, než se mohla sklidit.

Maximus kromě večeře přinesl i lyru, na kterou v průběhu hodování hrál staré, téměř už zapomenuté melodie z dob, kdy palác v Taeristu obýval císař Augustus. Julie a Livie jej doprovázely zpěvem. Poté, co dojedli, Bael vstal a vyzval Livii k tanci. Společně odtančili do sousedící místnosti, kam je následovali Maximus s Julií a Černohřívek s Jasnokřídlou. Akiri naštěstí Farendalla nemusela moc přemlouvat, aby šel i on. Vcházeli jako poslední, a všimli si, že mezitím co Maximus a Julie krouží kolem sálu, lyra pokračuje v hraní sama od sebe. Oba sloužící do sebe byli zahledění jako rytíř a krásná panna z pohádky, na rozdíl od Baela, který se díval Livii přes rameno. Hrála snad očarovaná lyra jim? Zatajil Akiri Bael něco podstatného? Opodál se pokoušeli o taneční kreace i oba hřivnáči, ale po svém, čili po dračím – bylo až skoro legrační, jak rozevírali křídla, proplétali si ocásky, vykopávali tlapami a pohazovali hřívami.

Tu náhle Akiri strhly na stranu Farendallovy silné paže. Překvapilo ji, jak ty dva nástroje, schopné zasadit smrtící ránu sekerou drtivou silou, s ní zacházejí až něžně. Neustále měl však hlavu skloněnou, aby viděl elfinčiny kroky – tanec nebyl silnou stránkou barbarů.

„Farendalle?“ pokusila se dívka upoutat jeho pozornost. Choval se přinejmenším zvláštně. Měla pocit, že před ní klopí oči kvůli něčemu jinému než proto, že se potřebuje naučit kroky.

Mladík hlavu pohotově zvedl, a Akiri musela slabě kníknout bolestí; jakmile přestal dávat pozor, kam šlape, odnesla to elfčina ladná nožka. „Co je?“

„Prý jsi po Baelovi pokřikoval, že jsem tvá, a on mi tě ukradl.“ Samotný dracherein se jí za to po návratu do sídla několikrát omlouval. Zdvořilost mu nechyběla, to ano.

Barbar ucítil, jak se mu hrne krev do tváří, a tak se alespoň zazubil, aby získal čas na vymyšlení výmluvy. „No… to je snad jasné, ne? Přece aby tě nechal jít!“ Zněl však poněkud nejistě.

Když večer Akiri uléhala do měkké postele v pokoji, který měla sdílet s Farem, stále jí jeho odpověď vrtala hlavou. Musí mi všichni něco tajit? Už mě to doopravdy nebaví! Ale v tu chvíli ji přemohl spánek.

O několik minut později dovnitř vklouzl dveřmi Far. Když zábava skončila a všichni šli spát, jeho si k sobě zavolal Bael a chvíli s ním rozmlouval. Kladl mu otázky, které se barbarovi ani trochu nelíbily, a celou dobu se vrtěl. Zašel za malovanou zástěnu, aby se převlékl. Svlékl si vše až na spodní prádlo, jež mu pán domu povolil ponechat si. Chvíli tam jen tak stál a pozoroval spící Akiri. Přemýšlel, jestli jí má ráno něco říct. Nebo teď? Ne, nechtěl ji budit. Ve spánku to byla úplně jiná Akiri než ta nedůvěřivá a přehnaně bojovná, z níž si přes den dělal legraci.

Něco si od tebe vezmu, protože kdo ví, jestli se poté, co tohle všechno skončí, ještě někdy uvidíme… nejsem svůj dědeček, abych si tě mohl ukrást. Co nejtiššeji vytáhl svou dýku z pochvy a opatrně, po špičkách, se připlížil k posteli. Dotkl se jejích hebkých kadeří a několikrát je pohladil. Poté jí jeden pramínek uřízl a pečlivě uschoval do tajné kapsy v tunice.