Autisté

Posadili ho, dali mu napít, sluchátka do uší a na laptopu zapli program: online kamera z přídě lokomotivy. Tři hodiny oněmělý sledoval trasu, byla tma, jeli navečer, jen ve stanicích se na monitoru míhala světla.

Není to příběh jednoho autisty, ve vagónu jich byla celá řada, vlastně většina cestujících. Uzavřeni do svých světů, dokáží dnes lidé být celé hodiny bez kontaktu s okolím. Jsme světu stále blíže, a přitom s ním už nesdílíme blízkost.

O tom, že se nacházíme na přelomu věků, není už pochyb. Pomalu přesouváme své životy do digitálního prostoru, v němž se vše zdá být na dosah. Mizí distance jako cesta za věcmi a mezera v událostech; přitom to byla právě nutnost vykonat cestu k cíli, co nám dávalo vědomí hodnoty; a byla to mezera v událostech, která nám dávala prostor pro rozvahu. Vše se nakupilo, promísilo a stalo chaotickým, jakkoli si myslíme, že máme dík informovanosti věci pod větší kontrolou.

Ta ohromná změna, kterou digitální technika přinesla, nás fascinuje. Umožňuje nám nahlédnout do tolika zákoutí světa, vidět je v tolika barvách, že se od té příležitosti nemůžeme odtrhnout. Kdo by si toho nevšiml při jediné cestě vlakem nebo tramvají: ponořeni do soukromých světů, nekonečně blízcí všemu, sedí lidé bez blízkosti.