Pomočené seno a kůže.

Poměrně širokou chodbou šlo projít k bílému Citroenu 2CV, lidově zvanému Kachna. Na levé stěně chodby visely barevné obrazy mezinárodních malířů. Na pravé straně se nacházely dvoje dřevěné dveře. Prvními dvěrmi šlo vejít do starobylé kuchyně s vysokými okenními římsami a automatickými robotickými roletami. Rolety byly ta jediná známka modernity v této místnosti. Na stole leželo nové číslo časopisu Télérama, pár posmrkaných látkových kapesníků, nedopitá, vlažná, překapávaná káva. Stůl lemovala stará křesílka s rozdrásaným sametovým potahem. Na kuchyňském pultu, zvlněném vlhkostí, leželo pár kamenů, zbytky mušlí z minulého týdne, petržel a zelená růžice listů z mrkve. Z hučící lednice trčel ocas bažanta uloveného zhruba před týdnem.

 

Druhými dveřmi šlo vejít do dlouhé tmavé chodby. Na jejím konci šlo spatřit dřevěný věšák se dvěma zaprášenými zpuchřelými kabáty (šedý flaušový, béžový plátěný, značky Burbery). Na chodbě se kromě věšáku nachází klavír, starobylá komoda, mohutná skříň prolezlá moly plná čistého, nažehleného ložního prádla.

 

Celou chodbou se line neidentifikovatelný zápach. Při jeho bližším prozkoumání lze s neurčitostí říci, že se jedná o zápach pomočeného sena a kůže. V domě mezi tlustými stěnami probíhají roje myší. Po celém domě jsou rozprostřeny bílé papíry pomazané lepidlem. Při proběhnutí myši po papíru se malý tvor přilepí. Umírá pomalu, vysílením.

 

Ve vzdušném salónu, do kterého lze projít z chodby, najdeme podlouhlé lenochy vracející nás do dob Freudovy Vídně. Na stěnách visí barokoní obrazy s duchovní, křesťanskou tematikou, v policích se nachází nedotčené, zaprášené gramofonové desky. Po místnosti jsou ledabylým způsobem rozsety umělecké objekty – od kovových skulptur po kamenné sošky, na zemi našlapujeme červené orientální koberce. Salon je obkroužen dlouhými okny, ze kterých visí běloskvoucí lněné závěsy - snad aby podtrhly atmosféru malířského ateliéru.

 

V těchto místnostech často rychlou chůzí prochází postarší žena velké postavy. Na jejím krku visí nejnovější mobilní telefon značky Iphone (druhá známka modernity v dolním přízemí). Pravidelně z nepozornosti naráží do uměleckých objektů, mluví sama pro sebe a nepřehledně stěhuje nábytek. Tak například naposledy bylo přemístěno piano z chodby do zadní části salonu. Mohli byste se ptát proč. Proč, to sama majitelka tohoto domu neví a pokud to chvíli ví, v zápětí na to zapomene, protože odpovídá na pravidelné zvonění mobilního telefonu, který jí visí kolem krku.

 

Během pracovních hovorů, při kterých se střetává její aristokratický původ s obyčejnými proletáři, diskutuje o kulturní politice města, pravidelných schůzích asociace, ve které je předsednicí. Po telefonu také odpovídá na dotazy mezinárodních malířů, kteří ji už několik let vykořisťují, pročež za vernisáže a výstavy, které po několikátou sezonu organizuje ve svém domě, nikterak finančně nepřispěli. Volat jí také může sousedka Camille.

 

Camille je nepatrná, roztěkaná žena kolem třicítky. Má hnědé vlasy po ramena, modré oči a na uších nosí velká, zelená městská sluchátka. Postarší ženě velké postavy pomáhá s údržbou domu – na podzim shrabává listí na zahradě, na jaře pleje záhony nebo zalévá. Čas od času také využívá sklepení domu – zde se věnuje umělecké činnosti. Vyrábí obrazy, do kterých zasazuje panenky, které mají místo očí černé křížky. Povětšinou panenky obklopují plameny nebo symbol vězení a mříží. Camille má schizofrenii, nesnáší kapitalismus, práci a svého manžela, který jí místo láskyplné výchovy jejich čtyřleté dcery pomáhá s permanentním make-upem v podobě modrých skvrn pod očima. Camille často pokládá otázky, na které nelze nijak odpovědět. Camille často nedokáže určit, proč otázky vůbec pokládá.

 

Dcera Camille, malá Sarah, je děcko s plastovými brýlemi. Na levém oku nosí řůžovou náplast s kočičkou. Sarah napodpoužívá výrazů „srát“, „kunda“ a „hovno“ v sociálních situacích, ve kterých by bylo vhodné tato slova raději vynechat. Naposledy se takto uvedla právě při vernisáži mezinárodních malířů, na které byl mimojiné přítomný i pracovník pařížského ministerstva kultury a další umělci - aristokrati, kterými je majitelka domu, žena velké postavy, obklopena.

 

„Kunda, kunda, hovno, hovno!“, křičela Sarah na zahradě a aristokrati se zmateně otáčeli za zdrojem slov, které oni sami, za svůj život, jedinkrát nepoužili. Majitelka domu, žena velké postavy, v té chvíli přísně pokývala hlavou na sousedku Camille, která v mžiku pochopila, o co běží. Odvedla svou dceru z vernisáže zpět do malé garsonky ve vedlejším domě. Sama majitelka v tu chvíli zahájila děkovnou řeč.

 

„Děkuji všem přítomným, děkuji spolupořadatelům, děkuji mezinárodním umělcům za naše neutuchající přátelství a jejich umělecký přínos pro toto místo a město.“

 

O tom, že mezinárodní umělci jsou notoričtí neplatiči, se přítomným samozřejmě nezmíní. Avšak úkol děkovné řeči byl splněn: na slova „kunda“ a „hovno“ se rychle zapomnělo. Majitelka domu, žena velké postavy, bude později usínat s klidným svědomím. Následujícího dne odjede na pravidelnou vycházku za svým koněm Hubertem (bystrý čtenář si zajisté povšimne propojení mezi zápachem pomočeného sena a kůže s pravidelnými vycházkami majitelky domu).

 

Dům obývá i alkoholik Thomas z chudého přímořského města. Mladý starý mládenec, který ve svých třiceti letech ještě nevyužil příležitosti oslovit dívku. Možná za to může jeho neurotická, plachá, nejistá povaha, možná předčasná smrt matky. Thomas ráno vstává brzy, zásadně se skleničkou vodky. Navštěvuje nedalekou pekárnu, kupuje croissany a čokoládové rolky. Čerstvé ranní pečivo nechává před dveřmi do pokoje svým zadaným spolubydlícím a doufá snad, že croissant nebo čokoládová rolka způsobí rozchod spolubydlící s dlouholetým partnerem. Zatím to bohužel nepřinešlo žádný výsledek.

 

Další spolubydlící v domě ženy velké postavy, je Arthur, mladý filozof, pracující jako portýr. Nadměrné užívání drog ho dotáhlo do psychiatrické léčebny. Pravidelně pojídal barevné pilulky, které způsobovaly nespavost, děsivé a nepředvídatelné záchvaty smíchu, nechuť k jídlu a razantní hubnutí. Jeho mladý, třiadvacetiletý obličej tou dobou dobarvovaly kromě roztomilých pih také oteklé vaky pod očima. Arthura do domu často doprovázela vysoká hubená číšnice Bébé s rasta copánky. Arthur a Bébé si pak do ranních hodin vyměňovali tělní tekutiny, střízlivěli a pokuřovali mariuhanu. Arthur ze zakouřeného pokoje pravidelně vycházel na toaletu. V pokoji má sice koupelnu s velkou vanou a toaletou vlastní, dlouhou dobu ale nebyl schopný obstarat toaletní papír (zbytek peněz raději investoval do prezervativů). Po návštěvě psychiatrické léčebny odjel Arthur do indického ashramu, kde dva měsíce cvičil a meditoval.

 

Dům pravidelně navštěvuje menší muž v delší kožené bundě, postarší kavalír Simon, kouřící dlouhé, těžké cigarety. Načesanými vlasy prosvítá suchá kůže, malé nepatrné šupinky, které dopadají na jeho elegantní límec. Simonovi se často třesou ruce. Simon je bohatý, velmi nemocný muž. Chemoterapie zničila jeho nervový systém. Mívá denní i noční epiletické záchvaty, ztrácí vědomí.

 

Simon se velmi blízce přátelí s Atrhurem a Thomasem. Navzdory rozdílnému výchozímu prostředí spolu tři muži, různého věku, tráví pondělní večery v italském bistru, které se nachází pár metrů od domu ženy velké postavy.

 

„Arthure, filozofem se člověk nestává, filozofem se člověk rodí. », načíná rozhovor Simon.

 

Arthur hluboké myšlenky Simona nevnímá, má mnoho práce s polykáním šunkové pizzy s anasem. Thomas uznale pokyvuje, odpovídá « ano » nebo « zajisté » a dál sleduje pěnu na svém pivu.

 

« A Thomasy, Ty… Ty nejsi filozofem, Ty jsi dítě ulice. Ty jsi hlas, který je hlasem všech těch… Lidí… Lidí pošramocených osudů… », improvizuje Simon přesně tak, aby neurazil Thomasův nízký původ.

 

Thomas momentálně prožívá svou malou životní revoluci. Přidává se k probíhajícím manifestacím Nuit debout. Několik dní okupuje s podobně naladěnými lidmi velké náměstí, píše pamflety, manifesty, má možnost jednu ze svých básní při probíhajícím plénu nahlas přednést. Má obrovský úspěch. A to především u žen.

 

« Thomasi, ta Tvá řeč… Byla tak upřímná a od srdce… », obrací se na Thomase jedna z účastnic demonstrace, malá dívka s havranními vlasy.

 

« Mohli bychom na příští plénum napsat text společně… »

 

Thomas velmi suše odpoví, že « ano, to bychom snad mohli » a po zbytek odpoledne na demonstraci přemýšlí, jak byl schopný tu milou dívku tak nejistě odbít.

 

« Thomasi, jsem Samuela. », obrací se po chvíli na Thomase vysoká, blonďatá žena. « Zaslechla jsem Tvůj příspěvek… Mám dvě děti a často si říkám, jakou ony budou mít budoucnost. Ty jsi to ve svém textu vše tak pěkně shrnul… », Thomas zapomíná na dívku s havranními vlasy. Samuela je přitažlivější.

 

« A-ano. Díky. », zadrhne se Samuel a už si ani neni schopný odůvodnit, proč z něj místo sebejisté odpovědi a neodolatelného úsměvu, vyleze jen nepatrný skřek, pípnutí, které má velmi daleko od mužného svedení zajisté vdané ženy.

 

Simone pokračuje v průvodním monologu v italském bistru, pěje chválu na dva mladé umělce – filozofy. Neuvědomuje si, že ho ani jedna z postav nevnímá. Arthur dále v tichosti pojídá pizzu s ananasem. Ve svých myšlenkách se vrací do indického ashramu. Za jeden měsíc se naučil dýchat, být odměřený a méně se ptát. Po návratu opustil kontaminovanou Bébé, opustil i místo portýra, bere méně drog. S ženou velké postavy, svojí bytnou, pravidelně konzultuje svou profesionální i osobnostní proměnu. Pokračuje v lekcích jógy u místního indického mistra. Začal vyučovat filozofii na základní škole. Po návratu z Indie velmi uvítal personální obměnu domu, který obývá. Do přilehlých pokojů se nastěhovaly dvě mladé studentky z Austrálie, profesionální hráčka curlingu, talentovaný ambiciózní právník a jedna malá, spořádaná dívka ze Španělska. Pro Arthura se stává velkým vzorem. Každý den vynáší odpadkový koš, po několik let udržuje vztah na dálku, s láskou myje nádobí v gumových rukavících, stará se o vánoční výzdobu, Arthurovi kupuje toaletní papír.

 

Thomas méně pije. V domě stále pravidelně přespává na kanapy v salonu. Odpoutal se. Odpoutal se od své vlastní nejistoty. Dívka s havranními vlasy začala docházet na ateliér psaní, který v domě jednou týdně organizuje. Jeho počáteční nejistá odpověď po přednesení pamfletu během Nuit debout Samuelu neodradila. Vídají se. Když nepřespává v domě ženy velké postavy, přespává v bytě Samuely. Střídavá péče s manželem umožňuje čerstvému páru trávit liché týdny společně. Thomas stále kupuje croissanty a čokoládové rolky. Příjemci už nejsou jeho zadané spolubydlící. Snídá se Samuelou.

 

Žena velké postavy organizuje méně výstav a vernisáží mezinárodních malířů. Simon, který před tím, než onemocněl, pracoval jako finanční konzultant, ženě velké postavy nedávno zdůvodnil, proč je pro ni investice do této komodity z dlouhodobého hlediska neperspektivní. Majitelka domu tedy otevírá dveře svého domu nové komunitě. Komunitě lokální – lidem bez aristokratického původu, lidem ulice. Přichází Muhamed, který pomáhá s úklidem. Přichází Jaqueline, lektorka zpěvu. Přichází Paul, který vyučuje hru na klavír.

 

Muhamed často vyvíjí iniciativu a ve svém malém, zatuchlém bytě nedaleko domu ženy velké postavy, peče kuře. Ještě teplé ho pak na plechu přenáší ulicí do kuchyně majitelky. Kuře má bronzovou krustu. Za postavou Muhameda malou chvíli ve vzduchu trčí kuřecí pára. Muhamed pak večeří společně s Arthurem a majitelkou domu. Arthur při poslední společné večeři přítomným vysvětloval přínos Kantova Kategorického imperativu.

 

« Immanuel Kant navazuje na skeptiky. Jedná se o racionálního filozofa. Kant tvrdí, že každý akt, který jedinec vyvolává, by měl být aktem morálním. Morálním pro společnost. », uvažuje Arthur nahlas a dolévá přítomným do lesklých sklenic archivní červené víno.

 

« Jak můžeme odhadnout, který akt je morální a který nikoli ? », doptává se majitelka domu a přitom si prohlíží své nateklé, červené prsty. V posledních měsících zestárla, obličej lemují přibývající vrásky, vypadá unaveně. 

 

« Immanuel Kant je filozofem věřícím. Morálním je vše, co je božské. », nezahálí Arthur.

 

Muhamed, který nikdy neměl možnost studovat, dumá nad tím, zda kuře, které upekl, není příliš suché. Možná by bylo lepší, přidal by-li do sosu o trochu více másla nebo oleje.

 

« Koncept odpovědnosti za společnost dále rozpracoval židovský filozof Hans Jonas. Ten například tvrdil, že hlava státu by měla přejímat odpovědnost za členy společnosti podobně jako přejímá odpovědnost otec rodiny za své děti. »

 

V této chvíli se ozývá majitelka domu. Doptává se, zda pan Jones bral v úvahu ženské pohlaví, zda mohou být ženy, stejně tak, jako muži, zodpovědny za společnost.

« Bral Jonas v úvahu myšlenky feministického hnutí ? »

 

Arthur polyká kuře, které se mu zdá příliš suché. Sousto zapíjí červeným vínem. Chvíli přemýšlí, posléze dodává :

« Teď přesně nevím. Musel bych to dohledat. »

 

Majitelka domu Muhamedovi vysvětluje, že v právě proběhlé konverzaci jsme se pohybovali v poli sociálních věd : etiky, sociologie a dotkli jsme se i antropologických konceptů.

« Muhamede », gestikuluje didakticky majitelka domu, « Antropos znamená člověk. Logos je věda. »

 

Muhamed pokyvuje hlavou a stále myslí na pokažený sos. Jak ho do příště vylepší ? Arthur opustil etické koncepty a vrací se zpátky do reality. Odesílá textovou zprávu svým kolegům z lycea. « Budu tam do dvaceti minut. »

 

Majitelka domu loupe a krájí změklé hrušky. Dvě kila změklých hrušek se dají sehnat za euro a půl v arabské večerce nedaleko domu. Arthurovi i Muhamedovi přijde informace úsměvná. Nabírají si změklou, oloupanou hrušku napíchlou na noži. Majitelka domu se přesouvá ke dřezu a odmývá část nádobí.

 

« Arthure, zajisté ses už přestal stýkat s těmi lidmi z hotelu, kde jsi před tím pracoval ? »

« Ano. Nevídáme se. »

« Piješ a kouříš méně ? »

« Piju a kouřím méně. »

« Výborně. Užij si tedy večer. »

« Dobrou noc. »

 

Muhamed od majitelky domu přebírá omytý plech, sklesle se vrací do zatuchlého bytu. Arthur se vrací do svého pokoje v prvním patře, dokouří joint, který před večeří odložil do popelníku, převléká se, vyráží za svými kolegy z lycea. Majitelka domu několikrát práskne dřevěnými dveřmi, přemístí židle z kuchyně do salonu, rozprostře zvlhlé utěrky na topení. Oblečená ulehá do postele. Na zádech nehybně prospí celou noc.

 

Camille, schizofrenní sousedka, přichází do domu druhý den po proběhlé večeři. V kuchyni majitelky ohřívá vodu na plynovém sporáku. Prozkoumává funkce svého nového dotykového telefonu. Cítí se svěží. Předevčírem odpárala černé křížky panenkám na svých obrazech. Její malá dcerka Sarah začala chodit do školky.

 

« Dobrý den, Camille, dáme si společně kávu, poté pojedu vyvětrat Huberta. », vítá majitelka domu svou sousedku a rovná si rozčepířené, kudrnaté, tuhé vlasy.

« Opustila jsem svého manžela. Budu se stěhovat. », vyhrkne Camille.

« A co Sarah ? »

« Ještě nevím. »

 

Majitelka domu se snaží Camille vysvětlit, jak důležité je, aby pečovala o své psychické zdraví. Pokud o něj pečovat nebude, nebude nikdy moci vychovat svou dceru Saru. Camille dolévá horkou vodu do bílých hrnků, žena velké postavy vyndavá z lednice čerstvé mléko.

 

« Bereš ty léky, co Ti předepsal doktor ? »

« Proč bych měla brát ty léky, které mi předepsal doktor ? », opáčí rozmrzele Camille.

 

Majitelka domu si uvědomuje, že tato konverzace nevede vůbec nikam tak, jako pokaždé když mluví se svou sousedkou. Rychle do sebe nalije kávu zředěnou studeným mlékem, připraví si jezdecký úbor, vytáhne sedlo ze svého neuspořádaného pokoje plného knih, poházeného oblečení, kamenů a sošek.

 

« Protože jsi nemocná. Odjíždím. Popovídáme si o tom zase přístě. Nashledanou. », majitelka domu popadne sedlo, navlékne si kolem krku svůj moderní telefon, prudce zabouchne vchodové dveře. Sousedka Camille zůstává nehybně sedět u kuchyňského stolu nad dvěma nedopitými šálky ranní kávy. Nepřítomně zírá z okna, pozoruje mlhu, která stoupá od chodníku směrem vzhůru a také malý, nepříjemný déšť, který se drží za nehty. Vylije zbytek kávy do dřezu, opláchne hrnky, navléká si zelená městská sluchátka, popadne hrábě a odchází na vnitřní zahradu domu.

 

Žena velké postavy se odpoledne vrací. Vycházka na čerstvém vzduchu jí udělala dobře. Po příjezdu domů na ni doléhají výčitky svědomí kvůli nepovedené ranní konverzaci s Camille. Všimne si dvou omytých hrnků vedle dřezu. Zítra si s Camille znovu popovídá. Tentokrát bude trpělivější. 

---