Vzpomínkův prsten

Leť! Leť, tak k čertu vzlétni!“ vykřikl navztekaně. „Ty už …“ „Nechci nic slyšet! Odleť co nejdál!“ Uplakaná poletucha si narovnala křídla a vzlétla. Ještě jednou se ohlédla. Dole na zemi stál mohutný barbar v kroužkové zbroji se zkrvaveným mečem v ruce. U jeho nohou ležela žena. Byla mrtvá. Mimoto se všude kolem válely mrtvoly skřetů. Zákeřný skřetí šíp jí proklál hrdlo.

 Poletucha si moc dobře vzpomínala, co se stalo. Ten barbar – Ment se jmenoval – šel se svou družkou z jedné nevydařené bitvy. Ona je sledovala. Všimla si, že tento pár je sledován malou skupinkou skřetů a protože byl večer, jejich oči se zlověstně leskly. Zneviditelnila se. A pak … Všechno pokazila. Nastavila kus klacku té ženě, tak aby zaručeně zakopla. Jenže žena nejenže zakopla, ale navíc se připletla nešikovně vypálené střele jednoho z číhajících skřetů. Ment zařval a pak už poletucha viděla jen létající kusy masa. Všechny je zabil. Pak si klekl k té ženě. Poletucha už u ní stála a dávala jí na ránu kousek kouzelné bylinky. Ment plakal a hrozil neviditelnému nepříteli a pak si teprve všiml, že tam je. Tedy ona. Poletucha. Starka. Vybavovala si každé slovo jejich rozhovoru. „Kde ses tu vzala?“ „Viděla jsem ty skřety z dálky, ale protože jsem malá, nemohla jsem vás varovat jinak, než něčím neobvyklým.“ „Sheila tedy nezakopla díky nataženému provazu, který skřeti využívají ke svým pastem!?“ Starka se na něho podívala. V jeho očích spatřila zuřivý vztek, který pomalu doutnal. „Chtěla jsem pomoci…“ „A to Sheila musela umřít!?“ Starka viděla, jak v barbarovi vztek kypí a podlévají se mu oči krví. „Proč jsme raději neumřeli oba!? Nikdo se o tvou pomoc neprosil, ty malá elfí potvůrko. Teď jsem na světě úplně sám, do Hermarosu mám dveře zavřené, kvůli tomu tlučhubovi Klestikovi. A v Thierru mne hledají, kvůli tomu idiotovi Perrymu. Co si myslíš, že budu teď bez Sheily dělat!? Já jsem obyčejný žoldák a s Sheilou jsem se chtěl oženit, věnovat se kovařině a zbraně nadobro odložit. Do toho přijdou ti skřeti a ty. Jak si to vůbec představuješ!?“ Mezitím si Starka všimla, že žena přestala dýchat. „Mohla ještě žít, kdybys tolik nemluvil,“ rozplakala se. Ment se vrhl k Sheile. Jeho obličej změnil barvu na zelenou a pak modrou. Rozpřáhl se mečem proti uslzené Starce. Pak se ovládl. „Odleť,“ řekl nezvykle tiše. Starka však cítila ten skrytý vztek, který hrozil každou chvíli vybuchnout. Starka pomalu vstala, rozepnula svůj batůžek a vyňala z něho malý prstýnek. Položila ho k nohám zemřelé. „Povídám odleť.“ Starka si narovnala křídla. „Chtěla jsem …“ „Leť!“ Jeho vztek už plaval na povrch. Pak už to víte.

Ment si kleknul k Sheile. Políbil ji na čelo. Nachystal kolem ní hranici. Pak si všiml prstenu. Sebral ho. Chvilku si ho prohlížel a pak si ho nasadil. Najednou viděl jak se všechno vrací. Viděl sám sebe jak seká mečem, přičemž se všechny končetiny uťaté skřetům, vrací zpět. Pak viděl, jak zpět letí ten šíp. Zahlédl i kousek klacku, jak se vzduchem nese k patě jednoho stromu. Stál na cestě k lesu a držel Sheilu za ruku. Meč měl v pouzdře na zádech. Pohlédl na prst. Prsten tam byl. Vzhlédl nahoru. Spatřil malou postavičku, která zoufale mává a křičí: „Pozor jsou tam skřeti!“ Ment se usmál. „Sheilo, připrav si meč a štít.“ Sheila se na něho udiveně podívala. Ment se usmál podruhé. „Naposledy.“ Sheila se tedy připravila k boji. Šli do lesa a bili se s tlupou skřetů. Ment je zuřivě pobíjel a letmo sledoval, zda někdo nechce zákeřně zabít Sheilu. Když dobojovali, obrali skřety o to, co měli u sebe a šli dál. Ment se jen zastavil u jednoho stromu a sňal prsten z ruky. „Díky poletuško, omlouvám se ti a doufám, že pomůžeš i někomu jinému v těchto zlých časech.“ S těmito slovy položil prsten k patě stromu. Vzhlédl nahoru. Byla už tma. Ment se usmál a odběhl za Sheilou, která ho už volala. Starka si utřela slzy a snesla se k patě stromu, kde ležel ten prsten. „Ať se ti to všechno splní Mente.“ Vzala si prsten a vložila ho do batůžku.