Pracovní pohovor

Kancelář. Dvě židle mezi nimi stolík a květináč v rohu místnosti.

Muž1: Nakreslete mi penis!

Muž2: Prosím?

Muž1: Tužka, papír rovná se kreslení.

Muž2: Penis?

Muž1: Samozřejmě.

Muž2: Proč zrovna penis?

Muž1: Proč ne? Nikdy jste je nekreslil?

Muž2 strnulý úsměv.

Muž1: Tak vidíte. Kreslete. Máte vše potřebné. Tužka papír rovná se kreslení.

Muž2 popadne tužku.

Muž1 se nakloní a s upřeným pohledem na papír si začne hvízdat.

Muž2: Jak velký?

Muž1: To je na vás. Papír, tužka, kreslení. Chápeme se?

Muž2: Ano.

Muž1 se nakloní ještě více přes stůl a zarputile si píská a upřeně hledí na papír.

Muž2: Opravdu penis?

Muž1: Opravdu penis.

Muž2: Proč?

Muž1: Nějak moc otázek kladete panáčku. Prostě kreslete. Máte na to – podívá se na hodiny nad vstupními dveřmi – zhruba dvě minuty. Minutu padesát devět…  odčítá pomalu dál – po celou dobu.
Muž2 začne se mu trochu klepat ruka. Strčí si konec tužky do pusy. Poté se s ní poškrábe nervózně za uchem a ve vlasech. Pak upřeně hledí na Muže1

Muž1: přeruší počítání – z čeho jste tak nervózní?

Muž2: Nikdo po mně nikdy nechtěl, ať kreslím někdy penis.

Muž1: S tím jsem počítal. Teď konejte. minuta třicet sedm….. tik tak tik tak příteli.

Muž2 začne kreslit.

Muž1: Udělejte koule chlupaté.

Muž2: Říkal jste, že je to na mně.

Muž1: Velikost. O chlupech nebyla řeč.

Muž2: Dobrá tedy. - a pokračuje v kreslení.

Muž1: Co to je chlape?

Muž2: Co myslíte?

Muž1: To nemyslíte vážně!

Muž2: Co přesně?

Muž1: No to je opravdu komicky otřesné!

Muž2: Nechápu?

Muž1: Nepochopím.

Muž2: Co máte na mysli?

Muž1: Opravdu nevídané!

Muž2: Něco se vám nezdá?

Muž1: Strašné, strašné!

Muž2: Škoda slov.

Muž1: Cože! – praští, do stolu vstane a začne kolem muže2 chodit a dupat. – Cože? Cože? A ještě jednou cože?

Muž2: Od chvíle co jsem přišel, po mně chcete jenom samé nesmysly. Nejdřív ať vyfotím vaší sekretářku na záchodě a teď ať nakreslím penis.

Muž1 zvýšeným hlasem poskakující a dupající: Vždyť jsem toho tolik nechtěl. Jenom dvě banality. Ale on nás musí pořád otravovat hloupými dotazy. To je neúnostné. Neúnostné. – důraz na to T - Oni nás zabijí. Vždyť je to nad slunce jasné, že můj kocour je hlupák, už týden leží s křečkem v kleci. – ropláče se, klekne si na zem a ruce zapře o ramena muže2.

Muž2 jej setřese: Jste blázen.

Muž1 na něj upře pohled: Blázen? BLÁZEN? – stupňuje řev – Blázen? Ano to mi říkal otčím často. Zrovna ve chvílích kdy se mnou lehávala babička. Hnus? Neřekl bych. – Vstane, jde ke stolu. Udeří do něj, až nadskočí všechny věci i Muž2 se lekne. Lehkým přátelským hlasem. – Tužka, papír, kreslení. – a sedne si zpět na židli.

Muž2 strnule popadne papír a dokreslí své dílo: Tady to máte, odcházím.

Muž1 popadne papír. Začne se smát: Co to je?

Muž2 strne v pozici, kdy už napůl vstal ze židle: To je obrázek, o který jste mne žádal.

Muž1: Tohle? – klepne do papíru. Vstane ze židle a potácí se smíchy ke květináči, kde se vyzvrací. Poté se otočí na muže, a začne se zase smát.

Muž2: Nikdy jsem neuměl kreslit.

Muž1: Kde jste na to přišel?

Muž2: Na co?

Muž1: Na to, že je penis menší než koule?

Muž2: Nevím napadlo mne to.

Muž1: Jo ono ho to napadlo. To nejste moc dobře vybaven.

Muž2: Jak to můžete vědět.

Muž1: Je vědecky dokázáno, mnoha váženými, učenými mudrci, kteří se touto problematikou zajímali, že muž, pokud požádán jest, ať nakreslí pohlavní úd mužský, zkráceně penis či caban, nakreslí takový, který má nejčastěji nablízku, což je jeho vlastní. A pokud máte koule větší než penis, v klidovém stavu a není absolutní vedro, kdy vám koule visí až ke kolenům, a máte tedy normální délku koulí, tak můj frende jste velice žalostně vybaven.

Muž2: Není možné. 

Muž1: Taková je studie hlav pomazaných kámo.

Muž2: Tohle tvrzení nemohu sdílet. – začne se klepat ve strnulé pozici skoro vstoj a proto si sedne.

Muž1: Sdílet jej nemusíte, ale pravdu tím nezměníte. Pokud jsme požádání o nakreslení něčeho nám známého, nakreslíme to tak, jak to známe nejlépe. Ve vašem případě jste nakreslil svůj vlastní miniaturní útvar.

Muž2: Třeba mám velké koule.

Muž1: Ha! Už se nebráníte. Pouze teoretizujete. Navíc si ho neholíte. Prase!

Muž2: Vy jste mi řekl, ať tam dokreslím chlupy.

Muž1: Pravda.

Někdo zaklepe. Vejde sekretářka.

Muž1: Podívejte se na jeho penis. – ukáže obrázek co nakreslil.

Sekretářka se na Muže2 podívá a vysměje se mu.

Muž2: Tohle je pouze fiktivní obrázek. Nechtěl jsem to přehánět.

Zpoza květináče se ozve zakašlání. Všichni strnou. Otočí se směrem ke květináči.

Květináč: Pěkně se ta vaše debata poslouchá. Není liž pravda pane?

Muž1: To mluvíte se mnou?

Květináč: Je zde snad jiný pán?

Muž2 se nadechne.

Květináč: Mlč cizinče s malým údem. Tohle se tě netýká. To je mezi mnou a ním.

Muž1: Konečně se setkáváme.

Květináč: Trvalo roky, než jsem tě našel, ale udělal jsem pro to maximum.

Muž1: Tedy pravda nakonec neutekla.

Sekretářka: Hle. Vrátil se.

Květináč: Jsem zpět lásko. Touha tě vidět mne hnala.

Sekretářka: Je to tedy on. Nejsi mrtev.

Květináč: Nejsem. Přišel jsem se pomstít. I tobě drahá. Ty jsi mne musela opustit.

Sekretářka: Nemohla jsem jinak. On…

Květináč: Mlč ty čubko. Sama dobře víš, co jsem pro tebe musel obětovat.

Muž1: Nikdy tě nemilovala. Chodila s tebou, jenom aby se dostala ke mně.

Květináč: Opravdu? Ani na začátku?

Muž1: Ani na začátku příteli.

Květináč: Neříkej mi pořád příteli. Už nejsme přáteli.

Náhle se ozve výstřel – někdo pusou udělá BANG - a Muž2 třímá v ruce zbraň – totiž dva prsty namířené nad hlavu: Konečně Vás mám všechny tři pohromadě. Tušil jsem levárnu. 

Muž1: Ne! Našel nás!

Sekretářka si klekne na zem a chytne Muže1 za kotníky: Ušetři mne. Já jsem nemohla jinak.

Muž1: Mělo mne napadnout, podle toho obrázku, že pouze mlžíš.

Květináč: Dostal tě příteli.

Muž1: Nuže do toho. Pomsti svou smrt.

Muž2: Tenhle okamžik si budu muset vychutnat zrádče.

Květináč: Já mezitím odejdu.

Muž2 vystřelí – namíří dva prsty na květináč a řekne BANG. 

Květináč padá k zemi: Jsem smrtelně raněn. Nemohu dál žít s tou lží. Chci odejít čestně. To já……

Muž2 namíří prsty na sekretářku: Ty jsi to věděla celou dobu. Že květináč je z nás nejslabší a přesto jsi s ním utekla. Teď to tady máš. Zúčtování.

Muž1: Ano utekla, ale já jí vymanil z jeho spárů a utekli jsme mu spolu.

Muž2 Mlč otrapo. Jsi jenom loutka.

Muž1: Nejsem loutka. Nebo snad jo Evelíno?

Otočí se ke vchodu, kde stojí žena.

Evelína: Všichni jste loutky. Mé loutky.

Muž2: Ach Evelíno jak jsi hloupá, že jsi vešla do mé pasti.

Evelína: Ale kdeže holobrádku. Tohle je moje past.

Muž1: Má pravdu. Květináč byl návnada, aby tě vylákala.

Sekretářka: Karta se obrací. Jsi lapen ve vlastní síti. – Postaví se a namíří na něj dva prsty.

Muž2: Takže takhle. Teď je, to kdo s koho nemám pravdu?

Muž1 přistoupí blíž a dá mu dva prsty ke spánku: Není. Strana mince je jasně na naší straně. Udělal jsi mi službu, že jsi sebral život Květináči. Zahoď zbraň.

Muž2: Proč bych to dělal. Když jí zahodím, stejně mně zastřelíš.

Muž1: Teď budeš za drsňáka.

Muž2: Toho si neber do huby. Věděl moc dobře, co děláš.

Muž1: Nevěděl nic. Proto zemřel. 

Muž2: Proč si hrát na schovávanou. Ty jsi jej zabil.

Sekretářka: ty jsi zabil Drsňáka?

Muž1: Neposlouchej ho.

Muž2: Řekni jí, jak to bylo. Jak odhalil tvé pletky s Evelínou. Jak jste falešně nabírali mimo naší organizaci.

Sekretářka: Celou dobu jsem tušila jejich levárny. Až teď se mi potvrdili.

Muž1: To je naprostá lež. Nic z toho není pravda. Mlč. Neposlouchej jej.

Muž2: Jen se jej zeptej, co dělal s Evelínou, když jsi s Květináčem….

Evelína: Vše bude zapomenuto. Jsi v šachu Muži2.

Muž2: Nejsem už číslo. Jsem svobodný.

Evelína: Nikdy jsi nebyl Muži2.

Muž2: Ať je tedy po tvém Evelíno.
Zvedne ruku a namíří na ní dva prsty.

Muž2: Pokud mám vzít někoho s sebou, budeš to ty.

Sekretářka: Bang. – začne couvat. Muž1 se pomalu sune k zemi. – Nechtěla jsem. Vystřelilo mi to samo. – strnule sklání prsty k pasu a dělá pohyb zahození zbraně přímo k nohám muži2. Ten jí odkopne. Sekretářka padne na kolena.

Muž2: Tohle mění situaci Evelíno!

Evelína: Ne pouze nám jí usnadňuje, že ano drahá.

Muž1 s bublavým smíchem: Teď mi to došlo. Jak prosté. Nemám pravdu? Celé to bylo sehrané na nás příteli. To ony dvě jsou loutkářky a my pouhé figury. A náš čas právě vypršel. Už nás nepotřebují.

Muž2: Bohužel pro Evelínu, zbraň mám já.

Evelína: Nebuď si tak jistý. Kolik jsi nabíjel nábojů? Co? Dva? Nepočítal jsi se mnou. A určitě ne s tím, že zde bude pan Květináč. Toho jsi zabil. A první výstřel byl vystřelen kvapně na uvítanou. Nemám snad pravdu.

Muž2: Pravdu díš. S tím rozdílem, že o Květináči jsem věděl. Jenom jsem zbrkle vystřelil první náboj, který jsem si šetřil pro Muže1. Jsem poražen. Ale ty Evelíno zbraně nemáš.

Evelína: Nemám zbraň, ale ty jsi také neozbrojen. Můžeš svou zbraň odhodit, nemá již dalšího účinku.
Sekretářka skočí směrem ke zbrani, která leží někde v prostoru. Vkleče si zvedne dva prsty k srdci: Nemohu nadále žít v tomto pomateném světě podvodných pracovních pohovorů. Již dále nemohu. Bang.

Chytne se za čelo jako by omdlévala: Umírám na průstřel srdce. Již neuneslo tíhu tohoto světa.
Muž1 se otočí k publiku: Nechť odpočívá v pokoji. Jako jediná měla dobré srdce. Ooooo kam svět spěje, když i nevinné sekretářky končí své životy, kvůli falešným pracovním podvodům, které sami inscenovali. Nikdy již nebude nic takové, jak jsem to znal, když jsem byl ještě dítě a běhal po loukách. Radostně vískal a plesal nad krásou světa. Toto je definitivní konec všech iluzí co jsem kdy měl.

 

---