Ustanovení žemle páně manažera

Ustanovení oběda manažera

U dlouhé tabule, poskládané z několika umakartových stolků, seděli nahrbeni mladí lidé. Působili jako apoštolé se svým mistrem u poslední večeře; i když bylo poledne a oni byli v nadnárodním bufetu. Byla to parta zaměstnanců internetové televize. Rozmlouvali k sobě s vážností státníků, každý před sebou rozložen laptop nebo alespoň placku obřího telefonu, kolem hlav každému jako aureola svítila vize. Postupně si brali slovo a o generaci starší muž v jejich středu pozorně poslouchal a mírně se kýval v hluboké koncentraci k věcem příštím. Chvílemi zvolňovali tempo, nechávali atmosférou polétat projekty a hlubokým vnitřním zrakem proroků sledovali, zda naleznou své místo. Pak si poručili další sladké nápoje a hned jak cukr pronikl až k jejich mozkům, vydávali další svědectví o světě, jak by měl být podle nich. A mistr hořel spolu s nimi a dívka po jeho levici krátkými údery do klávesnice zaznamenávala vše, co řekl. A protože mluvil řečí obraznou, na jejím displeji pučely jako květy obrázky. Muž v pruhované košili a s kšiltovkou na hlavě potom na stůl postavil krabičky. Mistr otevřel tu svou, pobídl ostatní, aby také oni otevřeli své krabičky. V každé byla žemle s mletým masem a trochou zeleniny. „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo,“ řekl horečně. A vzal do ruky veliký kelímek a zase řekl: „Pijte z něho všichni.“ „Já již z něj pít nebudu,“ dodal ještě tónem už docela jiným než prvně. A mladí lidé kolem něj, aniž by vnímali skrytý význam jeho slov, brali do rukou žemle a pečené brambory a kelímky a sytili se a mastnými prsty vyťukávali do svých laptopů představy o světě, jak by měl napříště být.