Prohloubená samota

Prohloubená samota

Když člověk vynalezl rádio, proměnil tím pojem samoty. Předtím osamělec usínal do ticha, nezřídka uprostřed vlahého borůvčí, opilý medovinou nebo v polích pod nekonečnou oblohou, v níž se jako v oceánu ryby míhala hejna hvězd. Dnes osamělec usíná u tranzistoru a okolní svět se stal umělým hlasem stále těch samých celebrit. Samota byla prohloubena.

Radostná zpráva o možnosti lásky

Neděle podvečer, nádraží. Studenti a pendleři se vracejí z rodných měst, jedny čeká pilná práce, druhé těžký test. Jen pár osamělých postav se vydává dobrodružství nahodilých cest. Na eskalátor nastupují holky, a protože víkend byl jarně teplý, mají jen sporé blůzky. Ta svěží vůně těl sotva dvacetiletých nese se jako radostná zpráva o možnosti lásky.

Smrt v několika větách

„To už je let, co tady jezdím. Od sedmasedmdesátýho.“ Vlak do Hradce a zachycený rozhovor dvou starých lidí. A muž pokračuje: „Věra už je pět roků po smrti.“ „A doktoři zemřeli už všichni?“ ptá se jedním dechem ženy s úplně bílými vlasy (asi pracovali v nemocnici). A nepřestává, mluví dál svou zásvětní řečí, i když ona mu neodpovídá. Může nakonec k mnohonásobné smrti, jíž její druh rozesel v několika větách, něco dodat?

Bezedno

Průzračně modrá hladina vesmíru se otevřela malému snu. Třepotá se jako vzdálená hvězda někde v bezednu té hlubiny a sotva ho v neklidné chvíli spánku spatříš, mizí. Zůstává drobná jiskra vzpomínky na okraji probuzení, o nic kratší než lidská existence v moři času.