POKUS O ESEJ (1.)

Dobrý den pane Lojkásku,

přijďte v pondělí do mé kanceláře (č. 113 nalevo na konci chodby v přízemí) nebo za paní Renátou Czylokovou (č. 104 napravo na konci chodby v přízemí). Abychom vyhověli postupu stanovenému zákonem o evidenci obyvatel, připravíme Vám písemnou žádost, kterou vlastnoručně podepíšete a my ověříme na základě občanského průkazu Vaši totožnost (naštěstí Váš občanský průkaz, který jste před lety odevzdal, ještě do prosince letošního roku platí).
Na základě sepsané žádosti, po ověření Vaší totožnosti dle občanského průkazu a po uhrazení správního poplatku ve výši 50 Kč Vám vystavíme příslušné potvrzení.
Jen upozorňuji, že v naší kompetenci je vydat potvrzení o místě trvalého pobytu, nikoli potvrzení, že bydlíte na určité adrese.
Pro Vaši informaci v příloze zasílám zákon o evidenci obyvatel - postup poskytování údajů z informačního systému evidence obyvatel je upraven v § 8.
S pozdravem
Mgr. Jana Mašková
vedoucí oddělení organizačních a správních agend

 

Dotyčný e-mail paní úřednice byl odeslán v pátek, tedy přesně v tentýž den, co jsem ráno odeslal svůj elektronický požadavek.

Prozatím ještě netuše, co z takovéto maličkosti pro mne do příštích časů vyplyne.

 

Za měsíc a tři k tomu připočtené dny se snad dožiju sedmdesátky.

Pokud si vzpomenu na moje staříčky Františka a Jana, dožili se každý šestasedmdesáti už sešle staří, a připomenu-li si je v představě jejich podob z časů mne jako kluka, připadá mi, že se nalézám v lepším stavu mentálním i fyzickém, vždyť přece, na rozdíl od nich, rozhodl jsem se každý příští den za sebou klást odstavce, což by je tenkrát v mém dnešním věku ani jednoho nenapadlo.

Též si občas ráno svedu zaběhnout podél řeky dva kilometry, s lehkým dechem, bez zastavení, zatímco oni, váleční veteráni z haličských front, se už tenkrát, staří jako dneska já, šourávali o holi.

 

Na rozdíl od nich, pokud mi nastane příležitost nebo povinnost rozejít se jakým chci městem, nepomyslím použít jakéhokoli prostředku veřejné dopravy, a pokud už k jakémusi takovému městu vyrazím, tak vždycky jen v sedadle nějakého vlaku.

A proto se zcela přirozeně přede mne přiblížila okolnost, že si budu muset do příštích časů pořídit u přepážky nádražní pokladny s příležitostí mého příštího kulatého jubilea slevovou důchodcovskou průkazku na cesty osobními vlaky zdarma a spoji rychlíkovými za polovinu. Když doposud, na kvalitativně jinou průkazku, jsem míval nárok za půlku jízdného osobáky stejně jako expresy.

 

Poněvadž některé čtoucí už mezitím začalo unavovat, s jakou pečlivostí vypisuji samozřejmé, svůj příběh poposunu obzvláště rázným shrnutím.

 

Před několika roky jsem jednou dopoledne položil na pult recepce nalevo uvnitř přízemí pseudonovorenesanční budovy zdejšího městského úřadu občanský průkaz vystavený na mé jméno a příjmení, přičemž podle pravidel gramatických by bylo stejně oprávněné použít v popisu zmíněné epizody i tvaru počínajícím verzálou ve znění Občanský průkaz.

Jsem si vědom, že jsem těmi dvěma různě velikými počátečními písmeny názvu osobního identifikačního a perlustračního dokladu napsal vlastně hned tři možné elementárně základní interpretace názvu průkazu.

Komu tahle trojitá významová jemnůstka zatím nedochází, nevadí, poněvadž v příštích mých líčeních se k této zdánlivě zapomenutelné maličkosti ještě mnohokrát různými odbočkami vrátím, neboť by měla být ve vztahu občana a státu fundamentálně zásadní.

 

Proto jsem příští průběh dějů prozatím pouze naznačil.

Ovšem pro účel mých následných každodenních postupných vyprávění shrnu slovy jednoho ještě na samém začátku mého života žijícího filozofa, že zpřetrhaný jazyk znamená zpřetrhané myšlení, jakože i ona mnou již zmíněná gramatika je dvojí: jednou z nich je ta, kterou, popřípadě v jejímž řádu, mluvíme a píšeme, a tedy myslíme.

 

V proporcích té druhé, a nechme na sám začátek prozatím vyjádřeno takto stručně, že je zde cosi ještě jinak gramatického, podle čeho nejen jednáme.

 

 

Je sobota, od původního začátku popisované úřední záležitosti uplynulo od onoho pátku předminulého týdne jen pouhých několik dnů, a hle, já si už na přesnou posloupnost na sebe navazujících událostí nevzpomínám, kteroužto okolnost připomínám k paměti čemusi zásadnějšímu jen jako letmou ilustraci.

Neboť stačí, aby kterékoli věci přibylo ještě pár dnů, dokonce, aby se někde její cestou úředními chodbami vytrousil z fasciklů nějaký související papír.

Takže není divu, že o nějaký týden nato, ono cosi původně zcela jasné a srozumitelné, v návaznostech prokazatelné a doložitelné, prošlým časem vyzmizíkováno do občasných skvrn nejasnosti, se stává nečitelným, dokonce hloupým nebo malicherným, tedy hodným leda tak vrchnostensky oprávněného byrokratického nezájmu.

Původně cosi ostrého v konturách vymizí po nějaké době a většinou úmyslně, jak se říkává, vyšumí do ztracena, a petent ztratí veškeré nároky ke svému původnímu nároku.

 

Takto stručně popsáno snad můj předešlý odstavec nebude ve výsledku připadat čtoucímu jako obvykle bezdůsažný blábol nějakého mluvky, nýbrž že mu naopak poslouží do příštích časů jako jedna dílčí charakteristika toho, co lze nazvat genocidně zločinným státem, tedy výrazem záštiplně úmyslného poškozování práv jedince molochem organizace, bohužel, jenž mi je snášet bez lhůty čtyř příštích týdnů už sedmdesát let.

 

Nežli opět vrátím čas k začátku mého původního vyprávění, jen ještě maličko upozorním čtoucího na jeden celkem zcela zanedbatelný detail, který on v předešlém čtení určitě pominul – že totiž ve větě předchozího odstavce jsem záměrně použil výraz jedince namísto občana, třebaže zdejší obyvatelé, osoby, individua, nebo jaká ještě chcete, abych vypočetl synonyma, takové malicherné rozdíly nečiní.  

     

Nastalo tedy pondělí 27. února Roku Páně 2017., jak píšeme řadovou číslicí, byť tyjeme bez Něho, nebo naopak Jím zcela opuštěni, ač písemně pozván, na úřad jsem dopoledne nešel.

A namísto toho hned časně ráno před začátkem jejich směny obvykle netečného úředního dne jsem vedoucí správního odboru, jakož i tajemnici městského úřadu a vedoucí oddělení evidence obyvatel, tedy genderově velmi nevyvážené trojici adresně vypsaných, odeslal další můj e-mail, v němž jsem vykonal cosi, na co většina zdejších sedmdesátníků už nemívá shloučené, ano, radši se opravím, a namísto míněného slova myšlenky napíšu jen pouhé, a ve vnitřní významové odlišnosti opět jiné slovo, tedy: domněnky.

 

> Datum: 27.02.2017 06:15

> Předmět: Na základě a v souvislosti s pátečním vyjádřením Mgr. Maškové,

> 

které přeposílám, dovoluji si následné:

 

1/ oznamuji svou kandidaturu do nejbližších komunálních voleb,

2/ žádám tedy, abych byl jako takový kandidát od dnešního dne úředně veden,

3/ a o celém příštím souvisejícím dění pečlivě informován.

4/ Oznamuji, že do volební kampaně vstupuji s tímto zásadním sloganem ve znění: MĚ PRASATA NEVOLÍ!

5/ Vše dnes činím s předstihem, vědom si, že kromě instalace mé související intervence v internetovém prostředí budu muset sesbírat potřebný počet podpisů na podporu mé kandidatury, to zejména.

6/ Proto vymáhám i zaslání znění dalších kandidátských povinností, jak jsou žádány ze zákona.

 

Pokud jsem něco v dnešním přihlášení se cosi nutného opomenul, nechť mi je úředně připomenuto.

Mě prasata nevolí!

Lojkásek.

 

Pro srozumění významu tohoto mého podání dodám popis jeho původní vnější podoby: co je zde vysázeno tučně, v původním textu bylo zvětšeno o čtyři písmenné body, tedy z velikosti písma Calibri 11 na 16.

 

A pokud snad někoho ze čtoucích vyrušilo před chvíli v jeho nicnedělání například mnou použité slovo označujícího výrazu prasata, jsem si vědom hned na začátku, že v následujícím období budu mít notné problémy se stavem čtenářské kvalifikovanosti mého maloměstského okolí, když přesněji znějícího slova nevzdělanost se prozatím ještě zdráhám použít.

Přesto musím v této souvislosti připomenout, byť kterémusi zde čtenáři se již ihned vybavilo, znění poslední věty Orwellovy zcela věcně realistické dystopie s názvem FARMA ZVÍŘAT. Tedy popisu, a nikoli bajky, jak je v tuzemí úskočně podstrkováno, aby bylo co nejvíce zastřeno, že se jedná o soustředě rozvíjený popis vnějších projevů onoho genocidně zločinného státu, jak jsem se tomuto stavu již jedním svým dílčím výčtem věnoval.

 

Možná jsem tedy předešlým odvozováním vybudil už dostatečně výbušnou nevoli nesouhlasu vedoucího k případnému výbuchu, přesto si na závěr této podkapitoly dovoluji do zatímní dostatečně nasycené vsádky metanu dotlakovat, nebo dokonce napěchovat, ještě nějaké to nadkritické množství čistého vzduchu, tedy zřetelně zvěcnit ono cosi jako reminiscenci na tamten dávný souhrn předpisů a nařízení, které bývávají nazývány NORIMBERSKÉ ZÁKONY.

Jak jsou dlouhé, v jednotlivých svazcích dohromady tlusté, dokonce jak jsou soudně označeny jako genocidní, samo slovo genocida se v nich rovněž ani jednou neobjevuje.

 

 

Samy volby, domnívám se, neboť neposlouchám dolby, by měly být zejména časem rozmýšlení, usebrání, tedy víceméně meditací, předvolební kampaň pak čímsi jako občanskou modlitbou, zatímco zde v tomto období pokaždé řádí jako v jiném genocidně zločinném státě bojůvky nedoučených řeznických tovaryšů a pohůnků od krav, pod billboardy polepenými retušovanými prasečími ksichty, které by jinak nikdo odnikud neznal kvůli jejich předešlým nulovým občanským zásluhám.

Celý takový ringišpíl bývává doprovázen co nejřvavějším vybubnováváním souvisejících volebních jen jakoby programů, proklamací a manifestů, které po volbách stejně všichni zapomenou a nikdo je neplní.

 

Všechny tyhle úskočné mumraje a zlodušská balábile se v této domorodině odehrávají uvnitř prostornosti velikého šapitó, jež mnozí zdejší hlasatelé nazývají občanská společnost, aniž vůbec kdo domorodý důsledně by tušil, co taková slova, popřípadě jejich spojení, vůbec znamenají, a poněvadž nahlédnout do tohoto světa mimo jakoukoli jejich zkušenost jim nenapadne ani třeba jen letmým vhlédnutím do nabídky thesaurů překladače společnosti Google, dovolil jsem si tedy pro své poučení před mým vstupem do příští přímé vřavy volební kampaně, jež je v jemnostech chápávána víceméně obdobně jako kampaň řepná – a vybaven, proto tedy mohu citovat.

 

Občanská společnost. Civil society.

 

Při tomto pohledu můj vkus laskají zejména elementární gramatické schopnosti mechanického internetového překladače, třeba hned rozdíl mezi užitím verzál nebo minusek, kterých, oproti pouhému zcela mechanicky otročícímu robotovi, naprostá většina zdejších voličů ani v náznacích není schopna.

 

Pokud tedy ve vztahu k předchozí souvislosti platí i onen již dříve zmíněný předpoklad, že myslíme v jazyce, pak snad je oprávněno i moje navazující tušení, že v jazyce i volíme. Taktéž snad věcně i hodně jízlivý navazující dodatek, že právě kvůli analfabetům přistupujícím posléze jako rozhodující množství k volebním urnám, což je etymologický odkaz na tradici souvisejících nádob starořeckých, též na inventář funerálně krchovní, tedy že kvůli negramotnosti obecenstva musí být ona veřejná hlukovost volbě předcházející volební kampaně nejhlasitěji vyřvaná, prasečně ryčná, pochodová se zvonci a pokličkami, tedy sugestibilní až co možná k největšímu zblbnutí.

 

Občanská společnost.

Civil society.

 

Sázím ještě jednou jako nějaký repetent, tentokrát k bezprostřednímu porovnání slov pod sebou, s důrazem především na to, aby si porovnávající uvědomil všechny možné další české významy onoho anglického slova civil.

Včetně, například, déle nežli 200 let starého obdobného francouzského výrazu Code civil.

 

Přičemž samo ono anglické civil ve smyslu, nebo překladu, jako občan, má ještě tyhlety následující významy, jež nabádám příště již nikdy nepominout, neboť upomínají, jak se, přes společnou řecko-latinskou civilizační tradici, v jednotlivých národně jazykových kulturních tradicích od začátku 19. století konstituovalo ono samo jako jakýsi jedinečný význam mající slovo.

 

Překlad výrazu občan

podstatné jméno

citizen - občan, státní příslušník

national - státní příslušník, občan

subject - předmět, téma, subjekt, obor, podmět, občan

inhabitant - obyvatel, občan

 

Poněvadž nejčastěji se v anglosaské tradici používá onoho významu citizen, jenž je v češtině chápan jako občan, a dokonce následně takto používán v názvu zdejšího individuálního identifikačního a perlustračního průkazu, který se vztahuje k dotyčné osobě jako věcnosti, a nikoli k jakémusi jejímu stavu, dovoluji si ještě jednu zcela samozřejmou ilustraci.

 

Překlad výrazu city

podstatné jméno

město - city, town

velkoměsto - city

 

Pro tohoto, jenž obývá město, máme v češtině obsažen již od středověku výraz měšťan.

 

Marně jsem tedy nezdůrazňoval začátek 19. století, tedy dobu pouhých několika let po americké Deklaraci nezávislosti, stejně jako Velké francouzské revoluci, které vlastně jako první v novověku veřejně zvědomily onen stav občana.

Začátek 19. století byl ovšem i dobou počátku příští velké průmyslové revoluce, v níž nabyl rozhodující civilizační priority živel městský, proto se setkáváme s podobnou etymologií i v případě německého způsobu označujícího stavu občan, tedy bürger, popřípadě bürgersmann.

 

V téže době ve světem zapomenuté české kotlině ovšem ještě nezačalo ani české národní obrození, česky krkolomně česky mluvící obyvatelé byli plebejci, nevolničtí obyvatelé vesnic, osad a obcí.

Možná, že by alespoň těm chápavějším z dnešních kandidátů zřízenci v pražském Jazykovém ústavu ČAV poradili, zdali ono notoricky v Bohemialandu zneužívané slovo občan vzešlo z významu obec, anebo snad prostřednictvím stavu občina.

 

Bylo by tedy obzvláště civilizačně pozoruhodné, kdyby se hned ta nastávající zdejší parlamentní předvolební kampaň odbývala v podobě jakýchsi komorních přednáškových turné na obdobně zásadně podstatná sebeuvědomující se etymologická témata, jenomže kdepak, ne, ne, mezi ode věků notoricky věčnými chrapouny a vrahouny nemůže nedojít nežli na hole obnažené nože, notné býčí žíly a chlévsky znělé volské nadávky, kterým v plném znění rozumí každý zdejší jednotlivý negramot.

 

Dnešní kousek mé předvolební kampaně před takovou tupostí radši shrnu a vsypu do kornoutu ještě jedné související civilizačně-historické reminiscence, související s návratem jedné ze sov do dávných Athén, jejichž stav se překládává jako obec i město.

Městský stát a obec polis současně. 

 

Navazující jazyky jednotlivých budoucích národních aglomerací tuto prastarou významovou dvojakost zachovávají.

 

Obec i město, mezi jejichž občany, tedy démos, jenž je snad jako lid zdrojem vší demokracie i podle znění tuzemské ústavy, a nikoli tedy jacísi etymologicky zkreslení občané, mezi něž tenkrát antice ovšem navíc nepatřily ženy, otroci a cizinci – v Evropě se taková přirozená tisíciletá občanská eliminace žen udržela i po začátku stále ještě nedávného 20. století. 

 

 

Jelikož je mi známo prostřednictvím četby, mohu srovnávat, a poté napsat zcela zřetelně: gramatická úroveň psané češtiny dnešních absolventů pražské Akademie výtvarných umění je na úrovni žalostně nižší, nežli bývala jejich kolegů před 100 lety.

 

Nato se prostřednictvím takto neblahého shrnutí vrátím do tamtěch císařských časů, neboť v nich se začalo konstituovat ono dnešní zdejší neporozumění, či dokonce přímo nerozumění, původnímu významu obsahu slova občan.

 

Pominu zcela jako slovní útvar dnešní státní hymnu, jež je pouhou šantánovou odrhovačkou, muzikálovým kýčem, řečeno dnešním příkladem, a radši se budu věnovat říšské hymně rakouskouherské, neboť žádný tuzemský historik se doposud nějak šířeji nezabýval podrobnějším interpretačním rozborem.

 

Její melodie je odvozena z motivu jednoho kvartetu skladatele klasika Josepha Haydna.

Jako hymna zazněla poprvé v roce 1797, tedy v údobí již vzpomenutých konstituujících veřejných občanských manifestů Deklarace nezávislosti a Velké francouzské revoluce, avšak slovo občan v ní nenajdete, to znělo tenkrát spíše na barikádách, nikoli ve dvorských komnatách, a podobně.

 

Poněvadž zdejší běžné nevědí, neboť hudba říšské hymny zůstávala stejná až do podzimu roku 1918, připomenu, a dodám, že s každým příštím panovníkem, císařem, se po jeho korunovaci měnil hymně text, nějak se v drobnostech aktualizoval, některá slova zmizela, a jiná přibyla, dokonce celé strofy.

 

V případě let mandátu prvních čtyřech císařů se v textu říšské hymny se slovem občan nesetkáváme, obdobně jako v případě té aktuální státní české, v případě Škroupova a Tylova šlágru divu není, kabarety, popřípadě operety, jako jiný výraz služkovství a plebejství s nádechem pachu kozlečího hnoje, slovo občan v jejich zábavové praxi neznají.

 

Teprve až po korunovaci Františka Josefa I., k níž došlo v revolučním roce 1848, se slovo občan ve zpívaném majestátu objevuje, v prvním verši třetí sloky, s pomyšlením na socialistické hnutí s jeho ideálem občanství či občanskosti na transparentech, které v Rakousko-Uhersku má nastat teprve až za čtvrtstoletí, by mě ovšem zajímalo přesné vročení dotyčné sloky do celku.

 

Čeho nabyl občan pilný

Vojín zbraní zastávej

Uměním i vědou silný

Duch se vzmáhej, jasně skvěj

Bože račiž přízeň dáti

Naší vlasti milené

Slunce Tvé ať věčně svítí

Na Rakousko blažené.

 

V jediné sloce obsaženy kompetence několika ministerstev smíchané s ideály, které lze tamtěm jen závidět, domyšleno, kdyby bylo nato rozpovídáno, následně vytištěno a svázáno, mohlo by se jednat o velmi vděčný volební program kterékoli ze zdejších politických stran, když jejich propozice takovou invenčnost až ve skutku osudovém smyslu postrádají.

 

Leč divu i v tomto příkladu není, neboť dnešní je určeno těm, kteří namísto toho, aby klopýtali a padali do kolen na barikádách, totéž činí při jejich dnešních víkendových výšlapech nebo bicyklistických vyjížďkách do příměstských hor.

 

Věkovité trvání C. K. Rakousko-Uherské říše tedy skončilo před stoletím na podzim osmnáctého roku zradou poddaných vůči Jeho Apoštolské Milosti Mocnáři. Za posledních 200 let zcela změněna již konstituční monarchie přestala právně i symbolicky trvat i s císařskou hymnou.

 

Pachuť onoho říšskou hymnou kýčovitě využitého, dokonce možná ideologicky záměrně zneužitého, slovo občan trvala však i nadále i po kataklysmatu zániku, jak mohu doložit nejméně 2 příklady, které mají pro mne výbušně aktuální vztah ke dnešku.

 

Připomenu, že kromě slova měšťan je ve slovní zásobě češtiny obsaženo i navenek velmi podobné slovo měšťák, tedy významem víceméně totéž, co šosák, patolízal, kolaborant, a podobně, a právě onomu kdykoli ochotnému poddanství z účelu prospěchářství zdejších se posmívali Voskovec s Werichem už samotným názvem jedné z her Osvobozeného divadla, jenž, odvozen ze zkorumpovaného  dotyčného verše říšské státní hymny zněl: ČEHONA BYL OBČAN PILNÝ.

 

Vedle této tradice vždy ochotného českého čemukoli posměchu, tedy paralelně s ní, existovala za první republiky ještě jedna tendence, zřejmě původně Masarykova, důstojnost čehosi oproti kýči téhož, slovně zhmotněna do názvu tehdejšího veřejného individuálního osobního identifikačního průkazu, který se jmenoval OBČANSKÁ LEGITIMACE, když v tomto případě doporučuji si promrskat související etymologii onoho, legitimovat se; popřípadě legitimovat.

Stát to za něj neudělá, tady si skutečný občan musí pomoci sám.

Neboť se jedná o cosi obzvláště zásadního, tedy ontologický stav čehosi, mu láme páteř až do dneška.

 

Současní našinci totiž v naučeném bolševismu trvajícím nejméně málem už 70 roků nejsou vůbec ochotni, dokonce ne mentálně schopni, pochopit, uznat, nebo představit si, že existují civilizace, v nichž osobní perlustrační či identifikační průkaz je čímsi dobrovolným, závisejícím pouze jen na rozhodnutí dotyčného konkrétního jedince.

Býti zkolektivizován je ovšem výhodné, neboť přináší více času na mimopracovní rekreaci, zábavu, též na onu tak esemeskově mobilově řečenou pohodu.

Dokonce v případě genocidně zločinného státu podporovanou z otročících veřejných prostředků.

Jsou ovšem ve světě takového glajchšaltu státy, jejichž obyvatelé, nikým v jejich svobodě nerušeni, nepoužívají takové průkazy, aniž by k tomu byli kompetentními panovníky nuceni, už celá dlouhá staletí.

 

Žádalo by si cosi takového patřičně delší rozbor, zvláště pak, že k tématu prvorepublikových Občanských legitimací neexistuje žádná veřejně dostupná literatura, žádný odborný článek, každý kmenový bolševik moc dobře ví, proč.

Z toho mála, co o jejich existenci vím, mohu shrnout, že se jednalo o záležitost dobrovolnou, která byla výrazem čehosi jako fandovství s novým státem, v lepším případě vědomé oddanosti k němu.

Stejně tak projevem oné tak vypočítavě česky úskočné kalkulace, že se prostřednictvím dotyčné legitimace bude moci cosi rozkrást z veřejného.

Ještě nedávný Císař by zlodějny nestrpěl, proto měl identifikační postupy a stanoveny jinak, též musím připočíst, že v době jeho smrti bylo k totalitám ještě nejméně jedno desetiletí daleko. 

 

Nositeli dobrovolných masarykovských Občanských legitimací bývali tehdy především zaměstnanci státu a jeho zákazníci nebo dodavatelé, nejčastěji příslušníci středních stříd a ne dělnictva nebo obyvatel venkova.

V národnostně smísených pohraničních oblastech státu se tento doklad používal pramálo, jeho nevlastnění sloužilo naopak jako manifestace odporu.

 

Pokud kdokoli začne celou záležitost sledovat obdobným pohledem, dojde mu, že samo slovo občan nemělo v takovýchto poměrech víceméně žádného autenticky žitého významu.

 

Vítězný Únor byl proto i takto, byť bezděčně, už dávno dříve připraven.

 

 

* * *

---