Můj Hachl

 

Jmenuje se Hachl.

Nebo ne?

No, nakonec, proč ne.

Hachl kráčí ulicí ještě rozespalou, sám ještě polovinou mozku spící, a ta druhá polovina obstarává pohyb vpřed.

Ulice je mrtvolně prázdná, jen za ním klapou podkůvky jakési ženy. Neohlédne se.

Míjená výkladní skříň mu vlepila jeho vlastní zrcadlový obraz jako facku – shrbený, rachitický zjev bez jiskry a půvabu.

Zbytek prostoru ke své kanceláři překonal zrychlenou, díky facce již plně probuzenou chůzí, odemkl dveře, odhodil kabát směrem k věšáku a zhroutil se do náruče křesla.

Pohlédl kamsi nahoru, do prostoru, kde přebývají autority, a vyčítavě zaskuhral:

„Proč tak blbě vypadám, co?“

Shůry dostalo se mu jen zarytého mlčení. Co na to mám taky říct.

„Já vím, proč,“ řekl Hachl a sevřel rty. „Já to vím.“

Uvařil si kafe, horké, sladké, černobílé. Drobná radost života.

Před prvním slastným usrknutím ho zastaví zaklepání na dveře.

„Dále,“ zavrčí, a vejde sekretářka.

„Pane inžinýre, mám nepříjemnou zprávu,“ zní ustaraně a s obavou. „Dostali jsme do týmu posilu a šéf ji posadil k vám, máte tu poslední volné místo, však víte.“

„Co je to zač?“ vrčí Hachl dál. Když se vám zdá všechno v háji, vždycky ještě může být hůř. Jeho posvátná jeskyně bude kontaminována cizím živočichem.

„Slečna je ještě poměrně mladá, bude potřebovat trochu do začátků pomoct.“

„Slečna? Mladá?“ Hachl zesmutní v předtuše dalších traumatických zážitků. „Někoho starýho a vošklivýho byste neměla?“

Usmála se. „Ona slečna není zas taková sexbomba, však uvidíte.“  Dveře klapnou.

Hachlův pohled opět vystoupal kamsi ke stropu.

„Krása už nudí, co? My jsme se rozhodli trochu se pobavit, že?“ řekl zuřivě.

Hachle, chlapče, vidíš mi do karet.

 

Na chodbě zaklapaly podkůvky, známý rytmus z ranní ulice. Hachl povytáhl obočí. Další rytmus vyťukaly prsty na dveře, ťuky ťuk.

„Dále,“ zavrčel Hachl.

Vrčení mělo za následek uleknuté ticho za dveřmi a jisté otálení, než klika cvakla.

 Vejde slečna, vzhledem obrýlená myš. Hachl si oddychne a zněžní.

„Vy jste ta nová, viďte,“ hlaholí. „Tadyhle je váš stůl. Když si s něčím nebudete vědět rady, klidně se na mně obraťte.“

„Jocha,“ podala mu tlapku.

„Těší mě, Hachl.“ A mají to za sebou.

 

Sedí každý u svého stolu, šikmo naproti sobě, a civí do obrazovek počítačů. Hachl občas zaostří mimo a tak si všimne, že Jocha má bystrý pohled a svižnou techniku prstíků na klávesnici. Vzhlédne ke stropu a neslyšně zabručí:

„Co to na mě chystáš, co?“

Sám nevím, chlapče.

Jocha vklouzla do nové práce jako plavec do vody.

Poledne přikvačilo, než se nadáli.

„Mohu vás pozvat na oběd, když u nás máte dnes premiéru? Znám tady za rohem takovou příjemnou hospůdku…“

Zaváhala. Myší obličejík se trochu svraštil, pak nepatrně pohodila drdůlkem a přikývla.

„Ale platím si to sama.“

Vstali od strojů jako jeden muž.

 

„Copak to čtete?“ vybublala z Hachla cestou po ulici zvědavost, pokývl směrem ke knížce, která Joše čouhala z kabelky.

„Ále, něco o omylech v archeologii, zajímám se o to trochu, víte,“ zní to stydlivě.

Hachl povytáhl obočí. „No ne! Tak to je teda pěkná náhoda! Mně taky baví historie a archeologie!“

Schýlila hlavu a přidala do krůčků, klapy klap.

Začínám vypadat podezřele vlezle, řekl si Hachl, náhle rozmrzelý.

 

„Jéje, tady je to hezký,“ rozhlížela se potěšeně po útulném restauračním interiéru a uhladila ubrousek na kolenou, taky ho tím potěšila.

„Dám si rybí filé,“ zavřela menu. Hachl včas udusil v hrdle výkřik „Já mám taky rád ryby!“ a objednal si hovězí, které nerad.

„Co vás ještě zajímá?“ zapředl hovor nad talíři. „Ať se trochu seznámíme, když teď spolu budeme bydlet.“  Zasmál se, aby zahnal její poplašený pohled.

„Se mnou je to těžký, zajímám se trochu o hodně věcí, ale zůstávám tím pádem na povrchu.“ A začala vyjmenovávat Hachlovy oblíbené činnosti, obory a druhy kultury. Hachl se přestal nimrat v hovězím a otevřel pusu úžasem.

Pak nenápadně vzhlédl nahoru.

„To má bejt dárek jako odškodný za ten můj blbej vzhled?“ procedil mezi zuby.

„Prosím?“ Jocha přerušila svůj výčet.

 

Dny plynou a Hachl a Jocha se k sobě užasle přimykají stále víc. Jejich dojemné siluety je možné vídat, jak se šourají do práce a z práce v zaujatém rozhovoru, jejich obědy jsou protkány vášnivým sdílením ideí, jejich občasné nesmělé večery v bijácích a divadélkách jsou prohřáty spoluprožíváním.

Hachl se občas podezřívavě zahledí nahoru, ale neodvažuje se zeptat. Některým odpovědím je radno se vyhnout, některé pravdy je milosrdné nevědět.

Hraju si s tebou, Hachle? Možná mi tě už bylo líto...

 

Vtom do jejich rozkvétajícího ráje vpadl vetřelec.

Sám jsem ho tam poslal.

Stalo se to v jejich hospůdce.

„Á – nová kolegyňka! Pročpak nám ji tajíš, Hachlíku?“ Utero si bohužel tuto hospůdku v poslední době zamiloval taky.

Co jsem Hachlovi ubral, Uterovi přidám – copak je na světě nějaká spravedlnost?

Jocha zvedla šedivé oči od mrtvé ryby a promítla si na sítnici mužský idol, stojící před ní. Polkla a vzápětí se rozkašlala. Zrudla.

Utero se pousmál.

Měl rád, když se jeho půvaby zrcadlily v očích protějšku. Takovým očím odpustil i to, že vlastních půvabů se jejich majitelce nedostávalo.

Měl rád, když mohl lovit v cizím revíru. Vlastnictví druhého, byť pochybné, vzbuzovalo v něm pud loupežníka.

Zálibně si přejel pomyslný knír.

Hachl uvnitř trochu zpanikařil. Pak pomalu svraštil brvy.

Vypadá to, že se opravdu naštval. Na Utera.

Ne na Utera. Ba ani na Jochu ne. Na mně!

Pomalu zvedl oči a v nich bylo lze číst: „Aha! Tak takhle…!“

 

Utero se rád koupal v lázni sebepotvrzení, a opravdu pravidelnou lázeň bral nyní návštěvami v Hachlově kanceláři.

Rozhodl se pohrát si s kořistí slabou, leč ne tak zcela jistou, a jako buldozer napřel na ni své okouzlování.

Hachl s bodnutím v srdci zaznamenal, jak si Jocha prohrábne ofinu, popotáhne triko a rozjasní oči pokaždé, když na chodbě zazní známý humpolácký krok. Její vzhled doznal v posledních dnech změny: přiléhavý křiklavý svetřík, nad nímž mrkaly načerněné řasy a špulila se rudá ústa.

A Jocha? Dosud se o ni nikdo nezajímal, a tento nový dvojitý zájem vyváděl ji z míry a bral jí dech. Co se Utera týče, byla příliš chytrá, aby podlehla iluzi, že pro něho má smysl jiný, než má pro přežranou kočku honba za myškou. Ale jakási vzdorovitost v ní vybujela a ona se rozhodla, že opustí rozum, jenž ji doprovázel předchozí život jako jediný věrný společník, a že využije šanci zjistit, jaké to je prožít krátký románek s Adonisem. Hachl zůstával pro ni dobrým přítelem, ale mrazení ani lechtání v podbřišku jí nepůsobil.

 

Adonis pozval Jochu na večeři při svíčkách do podniku o několik úrovní výš, než byla tradiční hospůdka.

Hachle, můj zrak se od tebe na chvilku odpoutává a s jakousi mdlou zvědavostí se obrací k těm dvěma.

„Oči se vám třpytí jako hvězdy,“ začíná Utero osvědčenou sestavou slov, jen co si objednali.

Jocha sundala brejle a zvedla oči, ve kterých skutečně poskakovaly plamínky svíčky a činily je spolu s krátkozrakostí téměř kouzelnými, a proklála jimi Utera. Pak se pomalu usmála.

Utero užasl. V tom úsměvu bylo nepřehlédnutelné pohrdání!

„Vy se mi smějete?“

„Tak trochu. Ale ne vám, jen tomu někomu ve vás, který hraje tyhle hry.“

„Hry?“

„No já nemám oči jako hvězdy. Mám brejle a vypadám jako ... Já zkrátka vím, jak vypadám.“

„Ale blbost, vy -“

„Nemusíte mě utěšovat. Pojďme se bavit o vás.“

„O mně?“ Utero vyvalil oči. Žádný z jeho objektů zájmu dosud neprojevil zájem o něho, člověka Utera, jen o svůj obraz v něm. Začal mít pocit, že ztrácí otěže a že se řítí kamsi do neznáma. Bylo to – kupodivu – vzrušující.

„A o čem o mně?“

„Já nevím. Třeba... co vás dokáže naštvat?“

„Naštvat?“

„No na co jste citlivej, co vás rozčílí?“

„Když se přede mnou ženská natřásá, a pak mi cukne, třeba.“

„Hmm. Co ještě?“

„Já jsem kliďas, mně jen tak něco nenas.. nenaštve.“ Náhle ho posedla zvědavost, co rozčílí ji. Nikdy ho u protějšku tyhle detaily nezajímaly.

„A co naštve vás, dámo?“

 

Hachl Utera nepoznával. Ta šedá myš polidštila opici, pomyslel si. Nato upadl do jakéhosi bezvědomí, jako robot dál automaticky žil, ale uvnitř se cosi podstatného zastavilo.

Nezvedá už oči k nebi, ne, on se na mne už ani nepodívá! Ano, daly by se čekat výčitky typu „dal-vzal“, ale Hachl mlčí.

Trochu mne to zneklidňuje, přiznávám. Jako bych držel v prstech mrtvý kámen místo teple huňatého zvířátka.

 

„Zítra dávají toho Becketta. Půjdeš?“

„Já... No, mrzí mě to, Hachle, ale už něco mám.“

„Vždyť máme už dávno lístky... Chtělas to přece vidět...“

„No, chtěla... Jenže...“

„Jo, jasně. Víš co, vezmi si ty lístky a běž s ním, ať to nepropadne.“

„Hachle...“

 

„Mám na zítra lístky do divadla, Utero, šel bys?“

„Do divadla? No, já nevím... A na co? Je to aspoň sranda?“

„To zrovna moc ne...“

„Hele, holka, mně tyhle ukňouraný tyjátry moc neberou. “

„Aha...“

„Ale no tak jo, půjdem. Ale ty se mnou pak na revanš do hospody, jo?“

 

Mám v těch lidičkách zalíbení. Kochám se pohledem na rozkvétající uschlou větev a orangutana v motýlku. Jen ten Hachl mi trochu kazí pěkný výhled.

 

„Hachle, ráda bych, abychom se přátelili dál…“

„Nech to plavat, Jocho… Jsem jen nerudnej ošklivej chlap. A kde bys teď vzala na takovýho čas?“

„Nestarej se, najdu si ho.“

„Proč bys měla? Změnila ses.“

„Já jsem ráda, člověk se musí měnit.“

„Proč by měl? Aby se přizpůsobil?“

„Aby byl sám v sobě spokojenější.“

„Ale nebýt toho naparáděnýho hejska, tak by tě měnit se nenapadlo.“

„Však jsem mu vděčná. A křivdíš mu. Taky se mění. “

„Jasně, všechno se mění, všichni se mění, jen já troglodyt setrvávám na prvním stupni vývoje.“

„Hachle… Byli jsme přece vždycky jen dobří přátelé…“

„Jen? Nebylo to málo. Teď máš nejistý úzký vztah s kulturním ignorantem.“

„Vyvíjí se, ten ignorant, mění. Učí, zajímá se.“

„Hraje to, jen aby na tebe udělal dojem.“

„Proč by na mě dělal dojem? Má na každým prstě deset lepších, než jsem já.“

„Samý husičky. Už ho znudily. Dobrá, bav se. Ale já už čekat nebudu, až se vrátíš.“

„Kam vrátím? Vždyť přátelé můžeme být pořád!“

„Já si své přátele vybírám.“

„Žádné nemáš.“

Ticho.

„Jocho, já ti rozumím. Já počkám.“

 

Hachle, konečně zase mezi nás nikdo nevstupuje a nejsem více opuštěným psem. Je nebezpečné hrát tyhle člověčí hry, ale nebezpečí je ona vařečka, která míchá zatuchlou polévku života.

 

Jenže Hachl se mnou nemluví. Není se z čeho radovat. Takže - Utero, přestal jsi mě bavit. Svou historickou úlohu jsi splnil – a teď: sbohem!

 

S Uterem se utrhl výtah.

Jakže to bylo?

Byl podvečer, pátek, skončila pracovní doba, budova už byla před víkendem téměř prázdná, jen Utero a Hachl se tentokrát zdrželi déle a tedy opouštějí budovu jako poslední. Utero vstoupí ledabyle do stařičkého rachitického výtahu, zatímco Hachl sestupuje po stařičkém schodišti, aby s Uterem nemusel sdílet miniaturní prostor výtahu. Hachl vraští čelo chronickými chmurami. Vtom slyší, jak výtah zachroptí, pak se ozve rána, ještě jedna rána, celá série poplašených ran a k nim Uterův výkřik, a to vše se řítí podél Hachla do přízemí. Ještě jedna masivní rána a výkřik, sténání, a Hachl s poskakujícím srdcem v hrudi letí po schodech dolů.

To je další dárek pro tebe, milý Hachle. Ano, teď tě to napadlo: stačí tak málo – prostě jen odejít ze scény. A od pondělí Utera nebude již více. Bez pomoci tam přes víkend naživu nevydrží, Jocha jela k mamince, shánět ho nebude. A kdybys, milý Hachle, šel o pár minut dříve, ani bys nebyl svědkem téhle lapálie.

Hachl dole stojí jako sloup a kouká na zavřené dveře výtahu. Pěkný dáreček, viď?

Tak šup, šup, je čas vzít za kliku. Stejně už je asi po všem, zvuky ustaly, je černé ticho.

Hachle! No tak… Vypadni odsud!

Haló, Hachle, co to děláš? Sakra, poslouchej mě přece!

Tak tohle je vzpoura! Tohle přece není MOJE rozhodnutí!

Hachl vytáčí 155.

Je svobodný.

Pomalu se usmívám. No, jsem na tebe, chlapče, pyšnej.

 

A vcelku je jedno, jestli Utero žije nebo ne, jestli vůbec někdy existoval. Jestli vůbec někdo z nich existoval.

To jen já jsem nerad sám.

 

 

 

---