????

Byla jsem zabraná do svých myšlenek, které se prohlubovaly. Jejich význam a váha rostla. Čím víc jsem přemýšlela, tím hůř jsem se cítila. Mozek přeplněn teoriemi byl k prasknutí. Potřebovala jsem se odreagovat, chytit se záchranného lana racionality, která dokáže situaci zachytit bez emocí a realisticky. Jenže nejdřív jsem musela utnout zdroj emočního deptání. Seděla jsem " na turka" na své posteli a rozhlížela jsem se po pokoji. Hledala jsem onu pomoc. Knihy? Ne to je na dlouho a není to vždy 100% efektivní. Omalovánky? V tomhle směru nebudou fungovat. Najednou se můj pohled zastavil v rohu mého pokoje. V očích mi blýsklo. S jiskrami v nich jsem zamířila vstříc svému zachránci. Nejdříve se styděl, ale poté se nechal uchopit za krk a byl v mé moci. Byla to má kytara, můj Johny. Důvod k pojmenování jí Johny jsem neměla, ale zkrátka tohle jméno k ní sedělo. Kolik věcí dělá člověk bezdůvodně. U mě byla tohle jedna z nich. Usedla jsem zpátky na postel, zalistovala zpěvníkem a začala svou terapii. První píseň, tíha zodpovědnosti mých následných kroků byla ta tam. Druhá píseň, myšlenky se začaly tříbit a nepodstatné mizet. Třetí píseň, koutky mých úst se začaly pohybovat směrem vzhůru. Čtvrtá píseň, čistá radost z hudby. Věděla jsem, že tohle je můj nádech. Nádech hluboký, plný čerstvého vzduchu a nové energie. Naprosto jsem přeprogramovala svůj mozek. Problém jsem uchopila jednoduše, problematiku jsem si rozvrhla do několika následujících dnů tak, aby řešení daného podbodu bylo reálně splnitelné. Bylo to organizované, jednoduché a chytré. Už jsem neměla strach a velké procento stresu jsem tímto činem odbourala. Zase jsem mohla plynule dýchat, zvětšovat svůj hrudní koš, nechat rozpínat své plíce. A co k tomu stačilo? Jen 6 strun a jeden pořádný nádech.