Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Miloslav Šimek jako velký mág telepatické špionáže

16. 04. 2017
2
1
592

písemnosti schizofrenka

                                                                                                                                                     57,1/1

 

      Miloslav Šimek jako velký mág telepatické špionáže

 

     Tento muž byl výraznou postavou humoristické zábavy. Působil třeba v malém divadle Semafor. Už kdysi za komunistů tvořil bavičskou dvojici s Jiřím Grossmanem. Jejich povídky, které se četli na představeních, patří opravdu ke klasice. Po sametové revoluci byl velkou postavou televizní zábavy. S kolegyní Zuzanou Bubílkovou to byly třeba pořady s názvem: S politiky netančím. A politiky opravdu nešetřil. Už komunistům asi ležel v žaludku, protože zase v té době byla jeho zábava o všem možném, jen ne o politice. To se komunistům nelíbilo, protože podle nich má být zábava politická, komunisticky orientovaná.

 

     Do jedné jeho tvorby se ale podařilo vpašovat i nadčasová témata. Objevili se tu i mimozemšťané, magická témata z budoucnosti a o jakémsi Džordžovi. Za komunistů byl za téma z budoucnosti dokonce postaven před soud.

O čem to vlastně bylo?

Téma vyprávělo v Šimkově době o budoucnosti, která po Šimkově smrti už proběhla a byla naplněna. V díle se uváděla doba kolem roku 2012. Bylo to o špatné nemocniční péči, kdy se nemocnice špatně starala o nemohoucí pacientku po operaci. Nebylo ji dostatečně dáváno pít. S jídlem to bylo také špatné. To byl důsledek propadnutí hrtanu a následné postupné ztráty schopnosti mluvit, protože propadající hrtan tlačil na hlasivky. Tímto byly rovněž způsobeny polykací potíže, což ještě zhoršilo přijímání potravy. Následovala velká zesláblost. A to už pacientku ohrožovalo na životě. Komunisté Šimka žalovali, že poškozuje dobrou pověst socialistického zdravotnictví. Šimek se zase hájil tím, že zveřejňuje jenom pravdu z budoucnosti za účelem odstranění nedostatků. Pro toto tvrzení měli i svědka Mirka Judu z Obyčtova, který rovněž vládl údajně informacemi z budoucna. Tvrdil, že je to všechno holá pravda. Šimek soud vyhrál, protože bylo řečeno, že pravdivé informace z budoucna se mohou zveřejňovat.

     Na Šimkovo téma bylo natočeno televizní zpracování těchto událostí z budoucna. Byl to úvodní díl k Dítlovu  seriálu "Nemocnice na kraji města". Tento úvodní díl měl název "Předskokan". Tematicky nesouvisel s dějem následujícího seriálu. Úplně na začátku byl zobrazen  vysvětlující delší text, kde bylo uvedeno, že jeto natočeno na motivy Šimkova tématu z budoucnosti. V tomto díle Předskokan vystupoval i jakýsi novinář Džordž. Ten celou situaci v nemocnici s nezavodňováním řešil zveřejněním článku do novin. Článek měl název: "Pohled občana na lékařskou péči na Vysočině". Je zajímavé, že autor knihy Džordž J.S. řešil podobnou situaci napsáním podobného článku. Má rovněž název Pohled občana na lékařskou péči na Vysočině. Tento článek Džordže J.S. je zveřejněn na www.pismak.cz pod díly autora Džordž J.S..

Je zajímavé, že i místopis v článku televizního Džordže a místopis v článku Džordže J.S. je stejný. Uvádí se nemocnice na Vysočině, blízko Harusova kopce. Rovněž je zajímavé, že události, které řešil Džordž J.S. se staly na přelomu roku 2012 a 2013. Tedy ve stejnou dobu, jakou uváděl Miloslav Šimek. Také se řešilo nezavodňování, propadnutí hrtanu, ztráta hlasu, polykací potíže a zesláblost.

 

     Jako by Miloslav Šimek vystihl, co se bude dít v budoucnosti roku 2012.

 

     Po tomto prvním podivném dílu se už v televizi vysílal běžný seriál s jiným dějem. Osoby a herci byli přeobsazeni. Třeba herec, který hrál v Předskokanovi Džordže, pak ve vlastním seriálu hrál doktora Cvacha.

 

                                                                                                                                                 57,1/2

 

     Po sametové revoluci se Miloslav Šimek znovu vrátil ve svých vystoupeních k tomuto tématu. Tentokrát ho žaloval kraj Vysočina. Bylo mu vytýkáno, že poškozuje dobré jméno zdravotnictví a dobré jméno jedné konkrétní nemocnice. Zase mu ale svědčil Mirek Juda z Obyčtova.  

     Mimochodem je to spolužák Džordže J.S.  Soud znovu musel uznat, že pravdivé skutečnosti z budoucna se mohou zveřejňovat. A Miloslav Šimek odešel od soudu osvobozen.

     Po vyhraném soudu proběhly Šimkovy představení´na toto téma. Vysílala to i televize. Nebylo to ale ze studia, ale z nějakého většího sálu, asi z kulturního domu. Jako host tu byl z publika uveden i pan Paroubek, budoucí předseda vlády. Tehdy byl ale asi jen místopředseda ČSSD. Řekl tu několik moudrých slov a to ho vyneslo politicky nahoru.

     V tomto pořadu pak Šimek s paní Bubílkovou zmínili i jakéhosi Džordže. Nejsem si ale jistý, jestli to bylo zrovna v tomto pořadu. Měli o něm pár slov a citovali i jeho díla. Například Diferenciální rovnice boží vůle. Pak rozebírali téma Pohled občana na lékařskou péči na Vysočině. Probírali celý příběh poškozování zdraví nezavodňováním. Byli velice konkrétní a zakódované  jména odtajňovali. Nemocnice na Vysočině blízko Harusova kopce byla upřesněna městem Nové Město na Moravě. Poškozená Věra S. byla uvedena celým jménem Věra Sýkorová, což je jméno poškozené maminky Džordže J.S. Bylo třeba uvedeno jméno ošetřujícího lékaře: doktor Kyselák.

     Všechny tyto uváděné skutečnosti a podrobnosti se shodovaly s událostmi roku 2012, které se doopravdy staly až po Šimkově smrti.

 

Miloslav Šimek opravdu zveřejnil události z budoucnosti a byl to velký mág telepatické špionáže.

 

     Používat telepatickou špionáž je hrozně nebezpečné. Jde tu o život. Po všech důležitých osobách tohoto příběhu a kapitoly už šel smrťák. A bude to zkoušet znovu a znovu dokud nebudou všichni na věčnosti. Za to, že se něčeho takového odvážili a něčeho takového se dopustili. Je tu magická snaha zacpat všem ústa. Neboť vševědoucí může být jen Bůh. Je to logicky předvídatelná zákonitost, která se dá čekat.

     Jak to vlastně bylo a je s Miloslavem Šimkem, Mirkem Judou, a Džoržem J.S.?

Miloslav Šimek dostal od tajných služeb, které ho prokoukli, do pití smrtící karcinogenní koktejl a zemřel na rakovinu. Bylo to tím, že z plno kritizovaných politiků si udělal nepřátele a ti této vraždě politicky požehnali.

     Mirek Juda má v hlavě neoperovatelný nádor. Točí se mu hlava. A kolik života mu zbývá je ve hvězdách. Jaké jsou ale magické souvislosti? Že jsou léčitelé slyšel asi každý. Používají energii v další dimenzi k léčení a pomáhají lidem. Jsou ale i jiní mágové. Také používají tuto energii. Také pomáhají, ale do hrobu. A Mirek Juda dostal plný zásah touto energií. Pokud mu zase jiná energie nepomůže, pak je jeho osud zpečetěn.

     A jak je to s Džoržem J.S.? Podívejme se, co se všechno stalo a co se děje. Na začátku roku 2016 jel na projížďku  na kole po Vysočině u Žďáru nad Sázavou. Z Hamrů vyrazil pod podjezdem  pod železniční tratí do lesa k jezírku Vápenice. Pak jel k rybníku či nádrži "Pilák". A vracel se cyklistickou stezkou podél Sázavy do města. Nikde, ani v lese nebyl sníh. Jen na cestě v lese byly zbytky zmrzlého ujetého sněhu. A na těchto zbytcích ujelo Džordžovi J.S. kolo a on udělal para-kotoul do hluboké příkopy u jezírka Vápenice. Jen se skulil  a nic se mu nestalo. Jestliže prozkoumáme časoprostor tohoto místa, vyplynou zajímavé souvislosti. Kdysi dávno, ještě za komunistů stejnou cestou jel jakýsi mladík. Bylo léto a na písečku mu na stejném místě  u příkopy ustřelilo kolo a on padal do stejného místa v příkopě jako Džordž J.S. Padal ale po hlavě a zlomil si vaz. Rozhodně by mu tu nepomohla ani cyklistická přilba.

 

                                                                                                                                               57,1/3

 

 

     A co by se stalo kdyby měl Džordž J.S. tuto přilbu? Možná by tu pak díky přilbě nebylo místo na skulení hlavy do klubíčka a možná by to bylo zlomení vazu. Po Džordžovi  šel smrťák. Jako by byl naveden  záludným, smrtelně  nebezpečným telepatickým signálem.

     Jsou tu samozřejmě  i jiné, rozumnější varianty, jak všechno vysvětlit. Jen toto fantazírování s nimi stojí v řadě.

     A ještě související okolnosti: Nějaký měsíc před pádem z kola, byl Džordž s manželkou na pohovoru u soudního znalce oboru psychiatrie, primářem v psychiatrické léčebně. Po čase volal tento soudní znalec lékaři manželky kvůli lékařské zprávě. Mimo jiné se zmínil, že její manžel je na tom hůř, než manželka. Džordž nechápal proč k tomu závěru znalec došel. Ve vědomí měl tehdy pohodu, klídek, spokojenost. Snad jen nebyl dost vyspalý. Pak ještě potkal Džordž jednoho pána na nádraží, který měl schizofrenii. Ten mu řekl: Vypadáš blbě. Brzo se dostaneš do blázince. Zase nebylo cítit žádné trauma, nebo něco, co by tomu mělo nasvědčovat. Po projížďce s tím para- kotoulem se s pánem z nádraží potkal znova. A tehdy řekl. Už vypadáš mnohem líp. Před tím jsi byl celý bledý. Nabízí se vysvětlení, že za vším bylo podvědomí, které mělo vliv na tom jak člověk vypadá. Toto podvědomí asi řešilo tento časoprostor, ve kterém hrozilo toto smrtelné nebezpečí.    Ale asi se všechno dobře vyřešilo.

     Na této trase šel smrťák po Džordžovi ještě jednou. Naštěstí tu bylo varování díky zkoumání časoprostoru v budoucnosti. Jak to všechno bylo? Asi v Džoržových deseti letech zkoumal jeho tatínek na chalupě ve Strážku, co ho v budoucnu potká. Přitom se narazilo i na toto smrtelné nebezpečí. Tatínek mu řekl, že v budoucnu po něm půjde vrah s nožem. "Musíme se na to nějak připravit a něco s tím dělat." Do řešení tohoto problému se zapojili i ostatní příbuzní. Nakonec se přistoupilo na to, aby se Džorž připravil na boj muže proti muži. Zkoumaly se možnosti a dispozice Džorže, jestli to vůbec jde tento souboj vyhrát. Zbyla tu jediná varianta boje jak vyhrát. Výcvik na boj byl veden tak, že vše bylo hypnoticky kryté. Znamenalo to, že nic není ve vědomí, takže se nic neprozradí a nemůže dojít k dodatečnému  ovlivnění. Všechno by tedy bylo v podvědomí a kdyby šlo do tuhého, všechno by se podvědomě vybavilo a použilo.

     Jak probíhal výcvik?

     Dcera tety Jindry, Iška měla nejprve teoretický výklad, o čem výcvik bude a pak vyložila plán výcviku. Prý zakladatel jednoho východního bojového umění experimentoval na vězních a zkoumal, jak efektivně zabíjet. Jeden jeho úder, či údery měly název "dotek smrti". Byl to úder do těla, kde v těle proudí energie. Ta se úderem rozvibruje a přestane proudit a člověka to zabije. Ve výcviku se bude trénovat umístění úderu za různých situací a v různých polohách. Rovněž se bude trénovat síla úderu úderem do opěrné podložky. Když se pak pěstí prorazí dřevěná prkenná podložka, bude to znamenat, že úder je dostatečně silný, aby někoho zabil. Pak se Džordž jako chlapec divil proč má tak rozbité kotníky na ruce a přemýšlel, kde se jen mohl zranit. A ono to bylo tím, že všechno bylo hypnoticky kryté, a při výcviku rozbíjel pěstí dřevěné bedýnky na ovoce.

     Po čase se Džordž  ptal tatínka, co bude s tím výcvikem. Tatínek řekl: Už to není potřeba. Teta Jindra našla lepší řešení. Do tvé telepatické stopy se nasadí dvojník. Ten bude lépe vycvičen než ty. Bude chodit do oddílu karate. Bude umět sebeobranu i ten dotek smrti. Ten toho vraha zneškodní. Zatímco, když bys byl nasazen ty, tak někdo zemře. Když tam bude lepší dvojník nikdo nezemře. Je to lepší řešení.

     Ukázalo se, že se cvičil i vrah. Když byl Džordž ve studentských letech, povídalo se mezi lidmi, že byl zavražděn nožem jakýsi student. Prý nechodil do SSM ani do Pionýra rodiče byli odpůrci komunistického režimu. Bylo to něco neslýchaného, protože nešli s davem. Vrah musel být tehdy velmi mladý a tajní od komunistů si ho cvičili, jako svého nástupce. Tehdy policie nic nevyšetřila.

                                                                                                                                              57,1/4

 

 

     A asi i svědci, kteří byli někde v okolí se báli mluvit. Protože se povídalo, že ho zabili tajní.

 

     Po pár letech se očekávané události staly. Jirkův spolužák na vysoké, Vilém jezdil na kole stejnou trasu jako Jirka. V lese trénoval bojové umění. A to důležité: kamarádi na vysoké mu jeden čas začali říkat z legrace Džordži. Jednou někde na cestě v lese jel někdo proti němu na kole. Seskočil s kola a vyrazil proti Vilémovi s nožem. Ten ale včas zareagoval. Také seskočil s kola a začal ústupovým během do lesa. Bylo to ale jen proto, aby v lese získal lepší pozici, ve které by se mu mohl postavit. Pak zaujal bojový postoj a začal souboj. Nakonec se Vilém dostal k ruce s nožem, kterou útočníkovi zkroutil za záda. Povalil ho. A lehl si na něj. Sebral mu nůž a nožem mu udělal na ruce krvavou značku, aby ho poznali. Pak ho pustil. Vilém o tom ví své. To ale není všechno. Viléma to neodradilo a jezdil si trasu na kole v lese dál. Na stejném místě jel ale jednou znovu vrah na kole. Vilém ho poznal. Tentokrát ale Vilém kolo z nějakých důvodů vedl. Byl ještě v lepší pozici než minule. A tak vrah jen projel okolo. Po té byly snahy mu všechno vymluvit. Říkalo se, že si to vymyslil, nebo že měl halucinace a chtěli ho poslat za psychiatrem. A pak tu byla velká snaha všechno mu hypnoticky vymazat. To byla reakce společenského systému.

     Mohlo by se zdát, že bude pokoj. V časoprostoru  toho ale bylo vepsáno na této cyklistické trase víc. Jsou tu náznaky, že šlo zase o život. Když už měl Džordž fousy, které už možná začaly šedivět, věnoval se určitým písemným činnostem, což bylo nebezpečné, a někdo tomu chtěl zabránit. Z tohoto důvodu hrozilo Džordžovi zatím nevnímané nebezpečí. Zase začal jezdit na kole brzo ráno po této záhadné zakleté trase. Přitom by se řeklo, že se stala banální příhoda. Pozdější uvědomování souvislostí ale naznačuje, že šlo možná o život. Při projížďce na této trase se sprintem unavil do stoupání a do kopce. A tak se zastavil u studánky. Pak šel zase pěšky po cestě, aby si odpočal. Kolo přitom vedl vedle sebe. Na stejném místě, kde měl Vilém střet s tím vrahem jel proti Džordžovi jakýsi fousatý muž na kole. Věkem to odpovídalo věku toho vraha. Jen projel kolem a nic se nedělo.

     Následují spekulace. Nevyslal zase někdo vraha na stejné místo? Když však vrah viděl, že Džordž stojí na zemi a není na kole, což je mnohem lepší pozice pro boj, vrah si uvědomil, že je Džordž už na něj připraven a že ho čeká. Nebyl by tu moment překvapení. A tak jen projel dál. Každý si teď může řešit otázku: Byla to jen banální příhoda, nebo jsou spekulace pravdivé?

     Na této trase měli problémy i jiní Džordžovi kamarádi. Jako by je chtěl někdo sejmout, aby si z nich Džordž nemohl budovat magický kruh, a nebyl pak tak magicky silný.

     Smrťák byl v pohotovosti i jindy.Vypráví o tom třeba kapitoly: "O věšteckém Lístku, záložce do knihy", "Telepatická špionáž, tajní a mimozemšťané" a "Přísně tajné" . Tyto magické věci jsou velice nebezpečné. Kdo nemá ošéfovaného smrťáka magickým kruhem v další dimenzi, ať to raději nezkouší.

     Nějaké další podrobnosti v této knize by mohly někoho ohrozit. Časoprostor může totiž křižovat i váš vrah. Dalo by se to třeba usoudit z následující vzpomínky: Nějaký čas před Vilémovým střetem s vrahem vycházel z lesa u Pilské nádrže hlouček lidí. Byl v něm třeba Džordž, teta Jindra, Dobroslav, který dělal figuranta vraha, kamarádi opilci a další. Vraceli se z místa budoucího předpokládaného střetu . Bylo to v imaginárním, (hypnoticky krytém) prostoru. V místě budoucího předpokládaného střetu se něco připravovalo, zkoušelo, trénovalo a uvažovalo, jaká bude budoucnost. Když vyšli z lesa zadívala se teta Jindra na přijíždějící auta k hotelu Tálský mlýn. Podotkla: Támhle to jsou tajní. A radostně dodala: Akorát jsme to stihli. Pak se s obavami dívala na ty auta.

     Že si Džordž může v příkopě zlomit vaz, věděli jeho rodiče také dopředu. A i v tomto případě se něco dopředu zkoušelo, aby přežili i Džordžovi kamarádi.

                                                                                                                                                   57,1/5

 

     Dalším důkazem, že časoprostor může  křižovat i váš vrah, jsou vzpomínky Džordže. Když byl na základce v šesté, sedmé třídě, šel Jirka a hlouček jeho spolužáků průrvou mezi domy ze silnice na místa, kde byla cihelna, louka a těžil se tam jíl. Dáša Š. prohodila: Tady asi jednou bude sídliště. Někdo z nás by tady mohl bydlet. Třeba ty Jirko. A asi tudy jednou budeš chodit domů. A skutečně.    

Za nějakou tu desítku let tu byly většinou paneláky a Jirka tu bydlel a touto cestou, která tu tehdy vůbec nebyla, chodil domů z nákupu. Nebo tudy chodil ze srazů spolužáků základky. 

     Na konci travnaté průrvy potkali dva kluky. Ti se ptali, kdo z vás je Jirka. Jirka V. řekl: Já. A Jirka S.řekl: Já taky. Kluci šli a pěstí, jako by v ní drželi nůž, bouchli každý jednoho Jirku do hrudi, kde je srdce. Spolužáci pak tuto příhodu  vyprávěli  třídní učitelce Po... Ta řekla: Já ty kluky znám. Jsou z hodně chudé země. A říkali jí, že jsou tak děsně chudí, že si pak později budou přivydělávat zabíjením lidí.

     Další vzpomínka je z období dospělosti, 10-15 let nazpátek od data, kdy se psala tato kapitola. Byla tu tradice dost častých srazů  spolužáků ze základky. Domů ze srazů chodil Jirka většinou místy, kde byl kdysi ten incident. Tehdy byl zase jeden sraz. Na srazu se také někdo zmínil o televizním seriálu Akta ufo., který běžel pozdě v noci. Prý plno lidí, kteří se snažili šířit pravdivé informace o důkazech  ufo a vyvraceli blamáže, že je to výmysl, předčasně zemřeli. Přitom jen chtěli informovat o Ufech a akcích armády, která likvidovala havárie a sestřelená ufa. Povídalo se o mužích v černém, kteří tyto lidi zastrašovali a pravděpodobně dělali tuto špinavou práci. Tehdy odešel Jirka ze srazu dřív. A vida, někteří spolužáci se vydali za ním a šli ho vyprovodit. Vyhnuli se tomu místu, kde byl ten incident, a šli až další průrvou, kde byla jen tráva a chodili tudy jen pejskaři. Jedna spolužačka se opozdila a když celou skupinu doháněla, potkala dva chlapy tmavě oblečené, jak vycházeli z míst, kde byl kdysi incident. Když to na dalším srazu říkala, prý se úplně klepala strachy. Tu noc měli muži v černém naplánováno té práce víc. Třída ale byla časoprostorově varována Džordžem z budoucna. A tak jednotlivé hloučky třídy doprovázeli i ostatní, komu hrozilo nebezpečí. Vyprovázeli Jiřího V. a Karla V. Ty hrozby byly reálné. Jen všechno vypadalo obyčejně. Spolužáci se jen vzájemně vyprovázeli. Nic se nedělo. Navíc po sobě spolužáci zametli stopy v časoprostoru. Vše bylo aktérům vymazáno hypnoticky z hlavy. Zůstalo to jen v podvědomí.

 

     Poslední Džordžova vzpomínka je ze stejného a souvisejícího časoprostoru. Tehdy bylo Jirkovi asi 15let. Šel s tetou Málčou, tetou Jindrou a její dcerou Iškou tou samou cestou, jako spolužáci. Bylo to takové courání jak po flámu po městě sem tam. Vyrazili od místa budoucí hospůdky U kocoura kolem kostela po Farských humnech a to napříč směrem k mostu přes řeku Sázavu. Když vyšli na silnici, Iška zahlásila: Oni se přesunuli do našeho směru. Asi tě zaměřují podle budoucího mobilu. A tak změnili směr a vydali se směrem k poště a divadlu. Za hotelem Fit u hřiště tu byla zase hláška: Už jsou zase v našem směru. Musíme se jim vyhnout až na místě. Z po za Fitu vyšli na chodník. Přešli místo křižovatky a vyhnuli se místu dávného střetu. Šli až další průrvou, kde byla jen tráva a chodili tudy jen pejkaři. Teta Málča se opozdila a přitom potkala dva chlapi v černém. Říkala, že se úplně bála. Pak všechno v časoprostoru mazali a vše hypnoticky vymazali Jirkovi z hlavy. Jen v podvědomí tu byla trasa, která chránila život.

 

      Že funguje časoprostor dokladuje například Miloslav Šte..., který se postaral, aby informace z časoprostoru doputovaly tam, kam mají a zachránil tak Džordžův život za cenu vlastního ohrožení na životě na kolejích, kam se ho tajné služby pokusily dostat hypnoticky naváděným signálem.

     Naštěstí Džordžův magický kruh se o něj postaral. (Jeho telepatickou trasou po kolejích procházel i Džordž a na vlastní kůži byl ve stejné situaci proti sobě jedoucích vlaků na dvoukolejce a vysledoval varovný signál začátku sněžení.)

                                                                                                                                               57.1/6

 

 

     Jinak byl Šte... s přestávkami asi 15x roky v psychiatrické léčebně, kde mu museli vymlátit z hlavy, že umí telepatii. Zkrátka blázen. Chudák čistá duše chtěl pořád něco dokázat. Naštěstí už je vyléčený a nic o telepatii netvrdí.

     Podle jeho slov si v léčebně užil své. Například ho přivezli a pak o hladu zavřeli do separace. Ráno ho pak předvedli před lékaře a ten se ho zeptal: Co myslíte, bude občanská válka?

     Takhle je to dost úsměvné. Zkusme si ale domyslet ostatní okolnosti a co všechno se asi muselo udát. Pravděpodobně asi přestal brát léky. Jeho mozek začal pracovat na jiných (násobných) frekvencích vln, kde se pak v mozku projevuje časoprostor. Jestliže ale člověk toto dění v mozku neovládá, není schopen se adaptovat a přepínat frekvence, pak je to nemoc. Při takovémto živelném procesu v mozku, se do něho může dostat i časoprostorově zlomyslná sabotáž bludů a z tohoto kruhu neví, jak najít cestu k realitě.

     A ještě jeden pohled. Co když začal třeba časoprostorově vnímat výjevy třeba událostí společenského převratu roku 1989, kdy komunisté ztratili moc. (Toto je vzkaz do časoprostoru.)

     Když u výjevu není datum, je to pak složité. A když by se mělo počítat s možností, že to byla zlomyslná blamáž časoprostoru, tak je to ještě složitější. Proto tu píši časoprostorový ověřovací pohled z roku 2016. Podle jeho slov v léčebně byla i jedna svině doktorka, která psala do zprávy: Popírá svoje duševní problémy. I s vychytralostí se dá těžko uspět. Lékaři se snažili, aby vyléčení bylo opravdu dokonalé a vymývání mozku léky, elektrošoky a slovním  působením bylo důkladné.

 

     Na odlehčení je zde přidán dodatek kapitoly o telepatickém kontaktu Džordže s Miloslavem Šimkem: V roce 2016 v prvních měsících si Džordž párkrát vyjel na kole na tu cyklistickou prokletou trasu. Nebylo ještě podle kalendáře jaro, ale bylo oteplení a všechen sníh slezl. Jel ještě v rukavicích, zimní čepici, bundě a starších riflích. A to na starém kole bez přehazovačky a krytu na řetěz, který za ty desítky roků občasného ježdění byl už bůh ví kde.

     Po té, co se Džordž dostal z Hamrů od podjezdu do lesa, zastihl ho v lese telepatický signál, neboli telepatická pošta. V hlavě se mu v představách začal zobrazovat  hlas Miroslava Šimka. Psychiatři tomu říkají sluchy. Je to na úrovni živých zvukových představ. Nejsou to ovšem hlasy, které mívají schizofrenici, což jsou zvukové halucinace. Džordž má k tomu svou teorii. Tyto jevy vznikají díky interakci mozků s  časoprostorem.

     Miloslav Šimek mluvil vlastně své komentáře v Džordžově hlavě k jeho cestě na kole. Například Džordžovi se chtělo čurat. Zdálo se mu to ale moc složité. Musel by zastavit. Někam opřít kolo. sundat si rukavice. Rozepnout bundu a tak dále. Říkal si, až to bude opravdu potřeba. A Miloslav Šimek k tomu měl poznámku: Kdo není líný, ten se i vyčurá. Ukázalo se, že mu přizvukuje i paní Bubílková. Pak dokonce Miloslav Šimek řešil i čurání paní Bubílkové. Byla to zkrátka psina.

    Miloslav Šimek provázel Džordže i dál. V té době řešil Džordž literárně trestní oznámení na systém. Přesněni na ty, co státní systém používají pro svoje obohacování, podnikatelské záměry a zločinecké rejdy. Dělají to tak, že si do systému dosazují svoje lidi, tak zvané černé koně. A ty se pak činí.

     Jestliže se podíváme do budoucna, Džordž takové trestní oznámení podal. Byl v něm popis trestního činu ublížení na zdraví, historie zločineckých rejdů v rámci systému a podobně. Tomu ještě předcházel dopis ministrovi vnitra.

 

     A výsledek? Státní orgány  napsaly, že podání odborně prozkoumaly a dospěly k závěru, že se nestal žádný trestný čin. Miloslav Šimek k tomu měl svoje připomínky.

 

                                                                                                                                                  57,1/7

 

 

     Toto rozjímání přerušil menší malér. Do řetězu se dostaly rifle. Je zajímavé, že Miloslavovi Šimkovi, který s Džoržem jel v imaginárním prostoru rovněž na kole, se stalo to samé, protože měl také rifle. Pak měl k tomu svoje povídání, jak je dobré mít na kolo staré rifle, které se dají pak z toho řetězu vytrhnout a přetrhnout v místě styku s řetězem.

     Džordž si uvědomil, že sluchy přešly plynule ve vzpomínky. A že si vzpomínal na toto Šimkovo povídání, které už někde slyšel.

     Byl i u informační tabule u jezírka Vápenice. Taková tabule tu byla i za komunistů. Miloslav Šimek podotkl, že obsah je stejný, jen místo KSČ se používá Evropská unie. Pak Džordže v jeho vzpomínkách provázel i u hotelu Tálský mlýn, u rybníku před zámkem ve Žďáře, u fotbalového hřiště na Bouchalkách i u hotelu Jehla, kde se vedle Sázavy procházely kačenky.

     K imaginární skupince, (Džordž jel ale sám), se připojil i Luděk Sobota. Zdržel se jen tím, že si zkusil zaběhnout Džordžovu, lesní, běhací, asi kilometrový okruh. Trasa by se krátce dala popsat slovy: Napřed prudce s kopce a pak dlouho mírněji do kopce. Luděk Sobota měl o tom v závěru této dopolední příhody svoje delší povídání.

     Když se Džordž vrátil domu, dal si na posilněnou chleba se škvarkovou pomazánkou. A byly tu ještě dozvuky. Ukázalo se, že Miloslav Šimek si za komentářů paní Bubílkové dal tu škvarkovou pomazánku také.

 

     A jaké je vysvětlení, které Džordžovi postupně docházelo částečně už za cesty na kole?

Miloslav Šimek natočil povídání  o výletu Vysočinou na kole. Tuto trasu také sám na kole absolvoval. Je jen zajímavé, že je to naprosto stejná cesta, po které jel Džordž.

 

A jen jakoby tento časoprostor  svým vědomím ovládl. A pak v imaginárním prostoru, což je jen energetický stín hmoty, se dostal do Džordžova vědomí. Naučme se ale myslet ve variantách. Může to být i jinak.

Toto povídání a tuto trasu absolvoval dokonce dvakrát. Nebyl sám. Byla tu paní Bubílková, Luděk Sobota a možná i další. Poprvé to bylo za komunistů. Podruhé to bylo po sametové revoluci. V tom povídání byly ty samé hlášky a příhody, jaké registroval Džordž.

 

     Bylo tu povídání o tom čurání, o informační tabuli u jezírka Vápenice, o zaseklých riflích v řetězu i o škvarkové pomazánce.Těch hlášek bylo samozřejmě mnohem víc, ale to by jsme citovali jen Miloslava Šimka, paní Bubílkovou a Luďka Sobotu. V povídání bylo ale tolik hlášek proti režimu, jak za komunistů, tak po sametové revoluci, že se to nedalo použít nikde na veřejnosti. Bylo to ale velice dobré. Někdo se toho ujal a nahrávku sestříhal, aby tu nebyly ty problematické pasáže. A sestříhaná nahrávka s vysílala v rozhlase. Džordž  si vzpomněl, že tuto nahrávku  v rozhlase opravdu poslouchal. Mezi lidmi ale kolovala i nesestříhaná verze. Je zajímavé, že v nahrávce se Miloslav Šimek zmiňuje i o Džordžovi. Je tu domněnka, že druhá nahrávka měla dokonce název: Výlet s Džordžem po Vysočině a byly tu uvedeny letopočty projížďky za komunistů, projížďky po sametové revoluci a rok 2016. Chtělo by to ověřit.

 

     Pak se Džodžovi vybavilo něco, co bylo hypnoticky vymazané. Na  závěr druhé nahrávky bylo Šimkovo poděkování těm, kteří mu tyto vyjížďky po vysočině zařizovali. Bylo to jakési tetě Jindře a její dceři Išce, která se starala o organizační věci.

 

 

                                                                                                                                                    57,1/8

 

 

 

     Například Luděk Sobota přijel až dalším vlakem, což už byla druhá náhradní varianta. Ta ale už moc nevyhovovala. Co se ale dalo dělat, když první varianta Luďkovi vybouchla. Ale pak je v závěru dohonil a stihl i běh na Džordžově běhacím okruhu.

     Džordžovi začínaly docházet magické souvislosti.. Tyto Šimkovy vyjížďky byly připravovány v imaginárním (hypnotiky krytém) prostoru. Na základě těchto myšlenkových domněnek se Džordžovi  vybavily i opravdu mlhavé vzpomínky. Byly to jen střípky, s kterých se už nedala sestavit váza. A tak uvedeme jen vzpomínku na osobní lesní terénní auta, která jak šly roky postupně projížděla po této cestě. První bylo ruské auto. Pak se objevila americká značka. Následovala japonská značka. A poslední značka, která se Džordžovi mihla hlavou byl Nisan. I o těchto značkách aut měl pan Šimek povídání v některé jeho nahrávce.

 

     A je tu závěr a shrnutí této kapitoly. Uvádí se tu plno dohledatelných důkazů. Jsou to zvukové nahrávky komentářů vyjížděk po Vysočině. Dále soudní spisy Miloše Šimka, který tyto spory vyhrál prohlášením soudu, že pravdivé informace z budoucna se mohou zveřejňovat. Tyto Šimkovy informace z budoucna se pak dají porovnat s událostmi roku 2012 s Džordžovou  maminkou Věrou S.  Tyto informace jsou zveřejněny na www.pismak.cz pod díly autora Džordž J.S. v příspěvku "Pohled občana na lékařskou péči na Vysočině".

     Na toto téma je natočen i úvodní díl seriálu Nemocnice na kraji města, Předskokan, který je pak dějově někde jinde než vlastní seriál, Protože vněm také vystupuje jakýsi Džordž. Tentokrát jako novinář. V kapitole jsou ještě záhadné magické souvislosti se smrťákem a svědectví Viléma. Zkrátka k neuvěření. Ale takový už je život.

 

     Na závěr kapitoly si zbývá položit jako vždy otázky: Byla to blamáž autora, výplod chorobného mozku, nebo realita?

          Kde je pravda?

 


1 názor

Tohle je dokonaly! A slibuju, ze nekdy si to prectu poctive cely. Tolik hluboka myslenka z hlubin meho nejhlubsiho nitra.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru