Adamovo prokletí

 

 

William Butler Yeats

Adamovo prokletí

 

Vysedávali jsme spolu jednoho babího léta,

Váš blízký přítel, krásná jemná žena.

A vy a já, a hovořili o poezii.

Řekl jsem: "Verš nám možná zabere celé hodiny;

A pokud se ten čas nezdál být jak chvilka,   

Naše stehování a párání byla jen malá násobilka.   

Raději jděte do morku svých kostí  

Lámejte kámen, vydrhněte dlažbu kuchyně  

Jako starej chuďas, za každého počasí;   

Neb vyslovit sladké zvuky společně

Je víc než všechna lidská dřina, a ještě   

Jste zváni lenochy

Hlučnou partou bankéřů, kantorů, a kněží   

Jste básníky vzývajícími svět světem umučení."

                                          

                                           A následně

Ona krásná mírná žena kvůli které 

Mnohá srdce zasáhne žal   

Když zazní sladký a smyslný její hlas   

Odvětí: " Narodit se ženou znamená-

Ač se o tom ve školách nemluví-

Že je radno usilovat o to býti krásní.'

Řekl jsem: "Je jisté, že od Adamova pádu se nevyskytl

Kloudný fešák, musíme se hodně lopotit.

Bylo i mnoho milenců, kteří si mysleli, že láska by měla být   

Stvořena z nejvyšší galantnosti

Ze samých vzdechů  a citací s učenými pohledy   

Ze starých krásných knih s dvornými zvyky;   

Jenomže ty mezitím už dávno zplaněly."

 

Seděli jsme ve jménu lásky vrostlí do ticha;   

Spatřili jsme zmírat poslední žhavé uhlíky světla,   

A chvějící se tyrkysovou oblohou  

Vznášel se měsíc jako by byl lasturou   

Vybělený vodami času, které se zvedaly a opadávaly   

Kolem hvězd a tříštily se na dny a roky.

 

Myslel jsem jen na vaše ouška:   

Jak jste krásná a velká byla moje touha 

Milovat vás po starém dvorném způsobu;

Všechno vypadalo šťastně, přesto jsme dospěli do bodu

Znuděného srdce jako ten vydutý měsíc

brázdící oblohu.

 

 

 

---