Černý bez ničeho

zdá se mi

že mezi spáry dlažebních kostek

stisknutě modrou oblohou, uprostřed lesa nula stromů řady řad

snažím se

tančit a ne že ne, mrzuté mrzuté

s cigaretou kolem obličeje mám hrad plyne kolem, se rozplývá, a znova, a znova, a znova

závislost

symbol

síla

ještě chvilka

uzemněný strach se mění v adrenalin, mění se mi slova

prázdná slova, a tak v prach

válí se v peřinách

úst

líně

opatrně

nedokážu vstát

když usínám na neštěstí znova, a znova ach, kéž by

se život mohl opakovat

ale co když, co když, co když

se právě opakuje? se právě opakuje? se právě opakuje? se právě opakuje?

tak ho přeskočím?

zase? zase? zas mám hlad?

ne, snad nebudu ho jíst (snad, snad)

z hrází výškových tak vplaví se ta voda štěstí

v nejsušší úzkosti najdu si krajíc nebe pro sebe

veškeré zalité moře moudrosti zarytých vad, znamínek, tajemství, tabu a z vody je ráj

motýlů, které obdívám

máchání křídel měň se měň se měň

v policích víříš dop osud neutřený prach

rukama

vzniká si děj a dějem jsi známky života

poslední

poštovní ruch, zakopnutí do holuba, nevadí, dívej se, jsou na střechách

a začal jsem civět vzhůru

nemyslím si sám už

nic

jen za druhý

ten důmyslný systém řas

kývají se větru oceánu

do rytmu a v nás

už neskáču do sebe strkám, srkám

šalvějový čas, jemně nakyslý, a ze zásady

po cestě nejím, už ne, ale pamatuji se

na křídla těch motýlů, svázaná k sobě s kečupem, v pavoučí síti namyšlených těch naivních snů

našel jsem tolik, že

jsem je snad i počítal

ano ano ty

všechny delikatesy

co jsem kdy viděl zvrchu

nechal je se třepat

roztodivně čistě

jako sůl bez koření

prakticky bez

černý

 

---