Smutná

Vždycky jsem toužila po jediném, po lásce, lásce k bližním, lásce partnerské, přála jsem si jediné, aby mě lidi měli rádi bezpodmínečně a nehledaly na mě chyby, neboť i já se snažim v každém hledat to dobré, jasně, taky se dokáži zaměřit na to špatné, ale dokážu zavřít před tim obě oči. Ovšem, na co jsem narazila, byla akorát nenávist, posměšky a zdůrazňování mých chyb, lidé se zaměřovali spíš na to špatné, než dobré. Ať už po vizuální nebo jiné stránce, vždycky jsem slyšela hlavně tu kritiku. Nevím čím to je, ale čim víc jsem toužila po tom, aby mě lidé měli rádi, tim spíš se mi dostávalo opaku. Ať dělam co dělam, ocenění neni tak silné, jako to, když mě někdo zkritizuje, vždy to má větší váhu. Jakmile jsem se pustila s někym do debaty, místo, aby to bylo příjemné, tak ve výsledku jsem si uvědomila, že je snad lepší nikam nic nepsat, na nic nereagovat, prostě mlčet. Místo aby si lidé říkali hezké věci, mají ve zvyku spíše poukazovat na to špatné. Chce se mi plakat, když to píšu, nevim proč... prostě je toho na mě moc a ani nevim proč to sem píšu... stejně to sem nejspíš ani nepatří a já jsem zas přebytečnym článkem. Lidi se už neumějí mít rádi asi. Lidi jsou jako dravá zvěř. Srazíte na kolena jednoho, vyvýšíte tim sebe. Řeknete něco hnusného o druhym, cítíte se tak lepšim než je on. Proč tomu tak je ?