Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZachraň můj osud 7-8. díl
04. 05. 2017
0
0
445
Autor
katt-chan
7.díl
Ten šepot uklidnil mé rychle bušící srdce, dostal se do mé hlavy a přinutil mě … přinutil mě probudit se! Vyjekla jsem štěstím i strachem najednou, až mi vyhrkly slzy. Bylo to tak živé a jasné, jako by se to dělo ve skutečnosti. Co to bylo za sen? Mám husí kůží po celém těle a klepu se jak ratlík. Podívala jsem se na svou ruku, v které jsem křečovitě svírala bělostné pírko. Jak je to možné?! "Je tady někdo?" Bylo hloupé někoho hledat mezi čtyřma stěnama, kde mimo pár kousků nábytku byla místnost prázdná. Nedalo se nikde skrýt, ale špatný pocit se nevypařil ani po zkontrolování zamčených dveří. Strach se ve mě usídlil a já tušila, že osud si se mnou zase zahrává. Co mě čeká tentokrát?
Darius :
Padal jsem do temnoty, kde mě křídla opouštěla. Něco se zlomilo a úlek z pádu překryla silná bolest na zádech. Moje křidla zmizela a nechala po sobě dvě jizvy, které boleli při každém pohybu. "To je tvůj trest pošetilí anděly. Nechť jsi bloudící poloanděl! Moc ti zůstává, ale budeš žít mezi smrtelníky. Pokud najdeš co si chránil, křídla se ti obnoví a navrátíš se mezi nás! Do té doby žíj na zemi a pomáhej potřebným!" Zaslechl jsem za sebou hlas, který jsem nepoznával. Následoval dopad na něco tvrdého a studeného. Ocitl jsem se na zemi, to jediné mi dávalo smysl, ale jinak jsem si nic nepamatoval krom poslední věty. Musím najít to co jsem chránil.
Má cesta započala…
8.díl
Darius :
"Kde to jsem?" Otázka vyzněla v prázdné ulici na zmar. Nikde ani živáček. Pomalu jsem vstal a snažil se narovnat. Záda okamžitě zabolela a pálila jako čerstvě rozžhavený pohrabáč. Nebylo vůbec jednoduché udržet rovnováhu. Bolest pomalu ustupovala, až se mi povedlo pořádně postavit, ale na vratkých nohou to byla zátěž. Být bez křídel se stalo něčím co jsem doposud nemohl postrádat.
Jak bylo dříve jednoduché porozevřít bělostná křídla, která mě odnesly kam jsem chtěl. Musím si zvyknout, že odteď je nemám, nemohu se spoléhat ani na svou moc. Přemýšlení mi zabralo dost času a mezitím sem si procvičoval každý krok, kterého jsem byl ve svém stavu schopen. Rány na zádech byli moc čerstvé, i když se hojily nesmírnou rychlostí stále mě v nich bodalo. Moje jistota se zvětšovala a nakonec se zrodil i plán co budu dělat dál. Pomohu potřebným a určitě si vzpomenu, proč jsem byl potrestán.
Oprýskané zdi, ohořelá okna. Připadalo mi, že jsem spíš u Darka za branou než na zemi mezi lidmi. Počkat jak je možné, že tohle si pamatuju?
"Darku?" Zkusmo jsem zavolal k nebesům, ale on se neukázal vlastně necítím ani andělskou auru natož tu z pekla. Stal jsem se snad člověkem? Letmí pohled do okenního skla, které silou vůle drželo v urvaném rámu jsem si byl jist, že jsem stále jeden z nich. Zůstala mi božská krása a moc, o které smrtelníci nesmí mít ani tušení. Můj odraz v okně byl o trochu víc lidský než v nebi. Lehce zvlněné vlasy světle hnědé barvy se leskly jako čistá vlákna hedvábí, i přes otrhaný oděv byla vidět postava bez sebemenšího kazu. Jen mé oči nabraly nádech černé tmy místo jemné modré, která učarovala každého, kdo se do ní zahleděl.
Nebylo zvykem, abych něco jedl nebo pil, ale po delší chůzi jsem si připadal vyčerpaný a žíznivý. Štěstí mi přálo a já se konečně vymotal z bludiště polorozpadlých kdysi krásných domů. Svalil jsem se u domovních dveří malého domečku a vyčerpáním usnul.
V domku:
Vstala jsem z křesla a šla ke dveřím. Hlas šeptajícího větru se ke mně vracel sice nebyl tak silný jako předtím, ale slyšela jsem ho. Odemkla jsem a vyšla na zápraží, kde byl opřen kdosi v otrhaných cárech. Jeho tvář halila poloroztrhaná kapuce. Znenadání se počasí zhoršilo a začala průtrž mračen. Neznámého jsem se snažila vzbudit, aby se někde ukryl, ale vůbec nereagoval. Nezbylo mi nic jiného než ho z posledních sil dotáhnout k sobě do domku….