Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePaní ze Shalott
Autor
Festinatus
Za jakýkoli komentář budu rád, pokud by měl někdo chuť porovnat to s ostatními dosavadními překlady do češtiny (jeden neúplný, druhý z 19. století) tak jsou k mání na uložto: https://www.ulozto.cz/!xfAbdStZa/lady-of-shalott-pdf .
Alfred Tennyson 1842 edition
The Lady of Shalott
Part I.
On either side the river lie
Long fields of barley and of rye,
That clothe the wold and meet the sky;
And thro' the field the road runs by
To many-tower'd Camelot;
And up and down the people go,
Gazing where the lilies blow
Round an island there below,
The island of Shalott.
Willows whiten, aspens quiver,
Little breezes dusk and shiver
Thro' the wave that runs for ever
By the island in the river
Flowing down to Camelot.
Four gray walls, and four gray towers,
Overlook a space of flowers,
And the silent isle imbowers
The Lady of Shalott.
By the margin, willow-veil'd
Slide the heavy barges trail'd
By slow horses; and unhail'd
The shallop flitteth silken-sail'd
Skimming down to Camelot:
But who hath seen her wave her hand?
Or at the casement seen her stand?
Or is she known in all the land,
The Lady of Shalott?
Only reapers, reaping early
In among the bearded barley,
Hear a song that echoes cheerly
From the river winding clearly,
Down to tower'd Camelot.
And by the moon the reaper weary,
Piling sheaves in uplands airy,
Listening, whispers "'Tis the fairy
Lady of Shalott."
Part II.
There she weaves by night and day
A magic web with colours gay.
She has heard a whisper say,
A curse is on her if she stay
To look down to Camelot.
She knows not what the curse may be,
And so she weaveth steadily,
And little other care hath she,
The Lady of Shalott.
And moving thro' a mirror clear
That hangs before her all the year,
Shadows of the world appear.
There she sees the highway near
Winding down to Camelot:
There the river eddy whirls,
And there the surly village-churls,
And the red cloaks of market girls,
Pass onward from Shalott.
Sometimes a troop of damsels glad,
An abbot on an ambling pad,
Sometimes a curly shepherd-lad,
Or long-hair'd page in crimson clad,
Goes by to tower'd Camelot;
And sometimes thro' the mirror blue
The knights come riding two and two:
She hath no loyal knight and true,
The Lady of Shalott.
But in her web she still delights
To weave the mirror's magic sights,
For often thro' the silent nights
A funeral, with plumes and lights
And music, went to Camelot:
Or when the moon was overhead,
Came two young lovers lately wed;
"I am half-sick of shadows," said
The Lady of Shalott.
Part III.
A bow-shot from her bower-eaves,
He rode between the barley-sheaves,
The sun came dazzling thro' the leaves,
And flamed upon the brazen greaves
Of bold Sir Lancelot.
A redcross knight for ever kneel'd
To a lady in his shield,
That sparkled on the yellow field,
Beside remote Shalott.
The gemmy bridle glitter'd free,
Like to some branch of stars we see
Hung in the golden Galaxy.
The bridle-bells rang merrily
As he rode down to Camelot:
And from his blazon'd baldric slung
A mighty silver bugle hung,
And as he rode his armour rung,
Beside remote Shalott.
All in the blue unclouded weather
Thick-jewell'd shone the saddle-leather,
The helmet and the helmet-feather
Burn'd like one burning flame together,
As he rode down to Camelot.
As often thro' the purple night,
Below the starry clusters bright,
Some bearded meteor, trailing light,
Moves over still Shalott.
His broad clear brow in sunlight glow'd;
On burnish'd hooves his war-horse trode;
From underneath his helmet flow'd
His coal-black curls as on he rode,
As he rode down to Camelot.
From the bank and from the river
He flash'd into the crystal mirror,
"Tirra lirra," by the river
Sang Sir Lancelot.
She left the web, she left the loom,
She made three paces thro' the room,
She saw the water-lily bloom,
She saw the helmet and the plume:
She look'd down to Camelot.
Out flew the web and floated wide;
The mirror crack'd from side to side;
"The curse is come upon me," cried
The Lady of Shalott.
Part IV.
In the stormy east-wind straining,
The pale-yellow woods were waning,
The broad stream in his banks complaining,
Heavily the low sky raining
Over tower'd Camelot;
Down she came and found a boat
Beneath a willow left afloat,
And round about the prow she wrote
The Lady of Shalott.
And down the river's dim expanse—
Like some bold seër in a trance,
Seeing all his own mischance—
With a glassy countenance
Did she look to Camelot.
And at the closing of the day
She loosed the chain, and down she lay;
The broad stream bore her far away,
The Lady of Shalott.
Lying, robed in snowy white
That loosely flew to left and right—
The leaves upon her falling light—
Thro' the noises of the night
She floated down to Camelot:
And as the boat-head wound along
The willowy hills and fields among,
They heard her singing her last song,
The Lady of Shalott.
Heard a carol, mournful, holy,
Chanted loudly, chanted lowly,
Till her blood was frozen slowly,
And her eyes were darken'd wholly,
Turn'd to tower'd Camelot;
For ere she reach'd upon the tide
The first house by the water-side,
Singing in her song she died,
The Lady of Shalott.
Under tower and balcony,
By garden-wall and gallery,
A gleaming shape she floated by,
A corse between the houses high,
Silent into Camelot.
Out upon the wharfs they came,
Knight and burgher, lord and dame,
And round the prow they read her name,
The Lady of Shalott.
Who is this? and what is here?
And in the lighted palace near
Died the sound of royal cheer;
And they cross'd themselves for fear,
All the knights at Camelot:
But Lancelot mused a little space;
He said, "She has a lovely face;
God in his mercy lend her grace,
The Lady of Shalott."
Festinatus 2016-17
Zpěv I.
Tok řeky zdobí z obou stran
ječmene, žita pole lán,
jež šatí kraj po nebes báň
a polem pádí pěšin plán
na stověžatý Kamelot;
jak tam tak zpět si lidé jdou,
bílých lílij‘ květy zřou,
kolem ostrova co jsou,
kol ostrova Shalott.
Vrba vrzá v osik chvění,
lehké vánky chví a cloní
všech vln spěch, jež bez skončení
při ostrově v řece pění
odnášené v Kamelot.
Šeď čtyř zdí a šeď čtyř věží
na záhonech květů leží,
tichý ostrov domov střeží
jen Pání ze Shalott.
Podél břehu v stromů stínu
řady loděk táhnou tíhu
zvolna koně; bez pozdravu
mizí hedvábný proud šalup
odnášený v Kamelot:
Však kdo moh‘ zřít ji zdravící,
či v okně stát ji hledící,
či znát moh‘ rytíř, rolníci
tu Paní ze Shalott?
Pouze ženci žnouce z rána
zarostlá ta zrna zralá,
slyší ozvěnou znít hnaná
slova písně řekou braná
na věžatý Kamelot:
až při měsíci zmožen zívá
vazač snopů, hlavu zdvíhá,
slyše šeptá „Je snad víla
Paní ze Shalott.“
Zpěv II.
Tam jen tká co noc, co den.
síť v pestrých barvách jako sen.
Slyšela prý klevet ten,
že bude klata, jestli jen
shlédne dolů v Kamelot.
Však neví, jak ta kletba zní,
tak stará se jen o tkaní
a jiné nemá starání
ta Paní ze Shalott.
Jen míhající v čistém skle
po celý čas zří v zrcadle
stíny světa povadlé.
Shlíží tam, co cesta jde
vedoucí dál v Kamelot:
Zří tam řeky říčný proud,
i chásku lidu venkovskou,
i dívky z trhu v rudé jdou
a míjí dál Shalott.
Tam občas dav děv veselý,
opata břich jen loudavý,
tam občas ovčák kudrnný,
či šarlat pážat odění
jde na věžatý Kamelot;
a občas přes tvář zrcadla
rytíři jedou dva a dva;
jí žádný věrnost nevzdává
té Paní ze Shalott.
V svou síť si stále užívá
odrazu obraz vyšívat
ač ticho noci rušívá
tam pohřbu světel výprava
a s hudbou vchází v Kamelot,
neb okouzleni měsícem
dva manželé když přišli sem;
„Již dost mám stínů,“ vzdychla jen
ta Paní ze Shalott.
Zpěv III.
Na šípu let od jejích střech,
jel mezi klasy ječmene,
třpyt slunce mezi listy šleh
a plál na mědi holeně,
to smělý Lancelot.
rek s rudým křížem sloužící
paní v štítu blyštícím,
jež jiskří v poli ležícím
tam v dáli u Shalott.
Lesk démantů mu z uzdy hrál,
jak větev hvězd se oku zdál
co galaxie zlatem plál.
Pak zvonků zvuk se rozesmál,
když tudy sjížděl v Kamelot.
A na šerpě mu visela
polnice celá ze stříbra
a zbroj mu v jízdě řinčela
tam v dáli u Shalott.
Na modři nebe bezmračného,
se lesklo šperků sedla stero,
a přilba, chochol a v něm péro
se v jednom ohni spolu skvělo,
když tudy sjížděl v Kamelot.
Jak purpurem by noci vklouz
pod hvězdných hroznů jasnou hloub
ten meteoru zářný vous,
jen letící dál přes Shalott.
A z čela plál mu slunce žár,
i stříbrem lesk‘ se kopyt cval,
zpod přilby černých kudrn pár
mu hrálo, když jel tudy dál,
když tudy sjížděl v Kamelot.
Z břehu tak, jak z řeky tamté
se kmitl taktéž v zrcadla skle,
„Trala lala,“ trilky jasné
pěl Sir Lancelot.
Teď nechá síť, teď nechá stav,
teď kroky tři a v okně zrak,
teď zřela leknínů květ plát,
teď zřela helmu, chochol vlát,
teď shlédla dolů v Kamelot.
Odlétla síť a plave v dál;
zrcadlo prasklo, prázdný rám.
„Mě dostihla má kletba“ lál
hlas Paní ze Shalott.
Zpěv IV.
V vzedmutém se vichru vání
k zemi žluté klasy sklání,
v řeky březích budí lkaní
z nebe těžkých kapek tání
na věžatý Kamelot.
Dolů sešla, našla plout
loďku proudem nesenou,
kol člunu psala rukou svou:
jsem Paní ze Shalott.
Tmu řeka stále nabírá-
jak slepá vědma nazírá
v tranzu vše v čem chybila-
skelně jasné zraky má
shlížející v Kamelot.
Až na samotném sklonku dne
si lehla jak když podetne,
proud bral ji dál v dál svobodně
tu Paní ze Shalott.
Ležela, šat sněžná běl
se líně vlevo, vpravo chvěl-
i listí padá zlehka jen-
nočním hlukem nastalém,
když plula dolů v Kamelot
a jak příď razí cestu v před
pláň polí, vrbou vrouben břeh
teď naposled ji slyší pět
tu Paní ze Shalott.
Zní jak koled, pohřbů pění
v hlasném znění, v tichém znění,
jak jí krev se v ledy mění,
taktéž zrak se stále temní
obrácený v Kamelot;
jak sotva v město doplula
a první dům jen minula
v pění písně zhynula
ta Paní ze Shalott.
Pod věž, balkón plný krásy,
k zahradní zdi i terasy,
co zbledlý tvar jen vplula si
mrtvola mezi paláci,
tichá vešla v Kamelot.
Vyšel v přístav mnohý pán,
rytíř, měšťan, zástup dam
kol člunu četli nápis psán:
jsem Paní ze Shalott.
Kdo to je? A co je tu?
V paláce světel blikotu
mřou zvuky zábav v klokotu
a křižuje se ve strachu
rytířů plný Kamelot:
jen Lancelot za krátký čas
děl: „Je tak krásná její tvář,
Bůh slitovný vtisk spásy jas
té Paní ze Shalott.“