Drtič - pátý díl

~~Kopřivnický Drtič 2016 – Quo vadis, Drtiči aneb cyklisté (ne)vítáni

Svůj teprve pátý start na této těžko přehlédnutelné cyklistické fenomenální akcičce v hornomoravském úvalu jsem si chtěl užít, hlavně pokud jde o počasí a tím i technický stav tratě.  U zrodu tohoto ročníku však stálo množství těžkostí, které se díky pořadatelům, a také zdravému rozumu, podařilo překonat. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se pojede jakási okleštěná verze tratě (pouze cca 70 km), při níž by přihlášený bajker neměl šanci (řečeno knižně a podle pověsti o Libuši a Přemyslovi) políbit lem roucha velkého Radegasta. Přiznám se, že jsem měl pramalé odhodlání v této podobě Drtiče absolvovat. Nicméně vše se obrátilo k dobrému a mtb maraton se mohl jet téměř v původní nezměněné trati. A o to mi šlo především. Porovnat „pohodovou“ projížďku po loňských Beskydech s letošními úžasnými zážitky, o kterých jsem začal mít den předtím mlhavé a neblahé tušení.

Při ranním dojezdu na start na ovál kopřivnického letního stadionu bylo město jako vylidněné a nikomu se do nevlídného počasí vůbec nechtělo.  Teprve v bezprostřední blízkosti vjezdu na stadion bylo zřejmé, že jsem tu správně. U vjezdu se jako pilné včely na česně rojilo několik nachystaných cyklistů a v přilehlé ulici byla zaparkována řada aut s prázdnými nosiči na kola a jakási zamlklá atmosféra. Okolní nevysoké kopce byly zahaleny nízkými mračny a jen ve startovní poli asi sedmi set bajkerů bylo trošku znát, že voda samotná není cyklistův úhlavní nepřítel. V sedm třicet bylo podle běžných regulí odstartováno a masa osedlané techniky se vydala jediným možným koridorem přes Janíkovo sedlo za svým cílem.

Ještě na Maraláku, kde probíhalo posilnění a ochutnávka regionálního Zubra (jde o právovárečný výrobek), byl každý pozitivně naladěn zatím bezproblémovým průběhem. Zde došlo k prvnímu odklonění od loňské trasy a všichni se od Zubra, podle nařízení,  trousili směrem na Trojanovice a dále potupným, ale pohodovým výjezdem po asfaltu na první metu Pustevny. V porovnání s minulo roční turistickou trasou byl asfalt žehlicí plochou, vzduch prosycený vodními parami zvlhčovací kapalinou a bajker sám pak zastával roli napařovací žehličky alla Frapé.   Na Pustevnách jsem se dlouho nezdržoval, udal jsem kontrolní razítko, Radegasta nechal svému truchlivému osudu a uháněl k další kontrolní metě.

Na chatě Súkenická koncentrace vzdušné vlhkosti překonala kritickou mez a nikdo už nepochyboval o tom, že letos to začalo už o 15km dřív než vloni a každý nově příchozí jen obtížně hledal skrýš před drobným deštíkem. Psát o vodě je poměrně vděčné téma se spoustou možných zápletek, ale také množstvím nevděčných a nepříjemných prožitků. Když prší, tak hydrologové počítají, vodo a polnohospodáři jásají (pokud zrovna nemají laguny na polích), cyklisté láteří a jejich partnerky sveřepě mlčí. Ony někdy sveřepě mlčí i když je hezky, ale když prší, tak partnerky bajkerů sveřepě mlčí dvojnásob. A nikdo neví proč. Snad proto, že špatně schne prádlo. Nebo co.
Tihle ochranáři to jsou divní chlapíci. Do lesů nechají vjet těžkou lesní techniku, která vyžene veškerou živou přírodu a dopustí, aby dřevaři pro modlu Byznys zmasakrovali zdravý les ve vrcholových partiích (viz nová sjezdovka na Dolní Moravě) a pak se diví, že jim Kiril rozebere zbytek lesa a nechá za sebou holou stráň, lesní cesty s hlubokými rigoly plné bahna a s každým deštěm víc a více rozebrané cesty. Jestli to někomu vadí, tak to jsou především běžní cyklisté, kteří jsou ještě schopni podávat nějaké výkony. Ale z pohledu těch chlapíků jsou cyklisté ti největší škodiči v přírodě, protože by brabencovi mohli vyjet falešnou stopu za jeho celodenní snahou uhájit udržitelný rozvoj svého životního prostředí. Jedna z mnoha takto erozí poznamenaná cesta byla někde na půl cesty na Kasárna. Můj velkoměstský organismus otupělý přibývajícími útrapami neodhadl naprosto jasnou a banální nástrahu a počátek mé nalomené morálky šel tvrdě přes řídítka. Lem roucha jsem vyloženě Radegastovi líbat nemusel, ale pár nezbytných odřenin jsem už odvrátit nedokázal. Alespoň jsem si ověřil, že kufry ještě fungují.

 Na Kasárnách byl úkryt před deštěm, bufet a třetí kýžená meta, od rozhledny Stratenec pak sjezd do Karlovic, Soláň a další a další nesjízdné sjezdy a neschůdné na jílovém podkladu kluzké výšlapy až na Hážovické díly. Přes kopce se přelévaly mraky z jednoho údolí do druhého, shora padala kyslíko-vodíková munice a frapé žehlička při teplotě 9,2°C definitivně vychladla. Orientace v terénu bídná, neboť nebylo radno zastavovat a vytahovat mapu, která, již notně promočená, byla důkazním materiálem a orazítkovaným dokladem absolvované trasy. Novodobá tortura (mučení, týrání za účelem dosáhnout doznání obviněného) ve své nejdrsnější podobě pro mne skončila až za sjezdem do Rožnova. Tento termín na českou scénu uvedl a zpopularizoval jistý D.R., bojovník za ještě lepší podmínky a práva „nespravedlivě“ vazebně stíhaných. Jistěže výstižnějším termínem pro tělesné útrapy je pojem „sado maso“.  Ale to platí jen pro případ, když si veškerou snahu o sebepoškození navodím vlastní vůlí a svými připravenými prostředky. Když mám ale nadiktované počasí a trasu, tak je to tortura.

V Rožnově padlo definitivní rozhodnutí. V zájmu zdravého rozumu a fyzického zdraví obětovat poslední metu Velký Javorník (razítko do mapy) a do Kopru (Kopřivnice) už jen po silnici. Líznout Frenštát, vyhnout se klasické návratové cestě přes Janíkovo sedlo s nejspíše jednou z tajných kontrol a za intenzivní přítomnosti čisté čisťoučké vody odstřikující od kol a padající s hůry objet půlku světa po asfaltu s minimálním převýšením. Brzdové destičky už za Solání tvrdošíjně oznamovaly, že bude problém. Bezeztrátovým vyčerpáním jejich kapacity se přeměnily na brzdný systém kov-kov s hrubou abrasivní příměsí, jejich účinnost klesla pod 5% a hlasitý projev při brždění stoupnul o 1000. Moje tělo už delší dobu produkovalo varovné signály o ztrátě stability a začalo vysílat falešné instrukce. Při pohledu na pohybující se bicykl to pak vypadalo, že cyklista, v očích smrt a na tachometru s bídou 5, zápasí s aquaplaningem.  Letos jsem prostě vyměknul. Pár desítek metrů před oválem jsem sesedl a do cíle jsem vodou promočenou cílovou rovinku s heroickým úsilím překonal pěšky.

Dříve narození si možná pamatují na zájmový časopis Živa, který uveřejňoval články a fotografie korespondujících přátel přírody.  Nějací současníci té doby, jako názorový protiproud k tomuto dnes už zapomenutému představiteli ideálu, založili samizdatový časopis Mrtva. Už z názvu je zřejmé, že tento časopis prezentoval pohledy zcela opačné. Na vrcholu svého tvůrčího období byli jeho redaktoři ocenění třemi ředitelskými důtkami. Vzkřísit tuto myšlenku by možná nebylo vůbec špatné. Klub přátel brouka by zde mohl už hezkou řádku let prezentovat svoji ozdravnou kůru pro lesy napadené svým chráněncem, jako je to k vidění např. na příjezdu k Poledníku na Šumavě nebo obhajovat šikanu řidičů a obyvatel dotčených obcí na roky trvající rozestavěné D8. A jak tak po Drtiči ležím v posteli a snažím se upadnout do limbu, cítil jsem se jako kdybych byl kandidát na fotografii titulní stránky čerstvého vydání výše zmíněného opozičního časopisu.
Když jsem usnul viděl jsem sebe, jak příští rok tlačím tu svoji káru (kolo) ku oválu (na stadion), když tu se mi náhle zjevil jakýsi pocestný v nějakém starodávném hábitu, dnes k vidění již jen v historických filmech o počátku křesťanství. A ten dobrý muž se mi ptá: „Quo vadis, Drtiči“. I zastyděv se za svojí malověrnost a zlomenou vůli, ale zocelen teplou sprchou a blaženým pocitem tepla jsem odvětil: „Jdu vstříc jubilejnímu 20. ročníku Kopřivnického Drtiče 2017“. 

Kluci z týmu udělali dobře když zůstali doma.