Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNevím o nikom, kdo by to zneužíval
Autor
Matěj Dovala
Nevím o nikom, kdo by to zneužíval
V interview pro ČtiDoma.cz 1) odpověděl primář PN Bohnice Marek Páv na otázku „Kolik je nedobrovolných hospitalizací?“ takto:
Máme 1500 – 1800 hospitalizací nedobrovolných. Ale to není důležité. Když se k nám člověk dostane, tak se s ním potřebujeme domlouvat. Soud může rozhodnout o oprávněnosti nedobrovolného pobytu. Ale i když si soud vyžádá znalecký posudek, pak obvykle najde zákonné důvody pro nedobrovolný pobyt. Já neznám lékaře, který by indikoval detence nepřiměřeně. Naprostá většina detencí do tří měsíců skončí.
Nechme stranou otázky, kolik psychiatrů (v ČR jich působí 1200) Páv zná a zda kontroluje každou jimi nařízenou detenci.
Jde o to, že Pávův argument předpokládá 1. to, že současné používání „nedobrovolných“ hospitalizací je oprávněné a 2. že vůbec existuje nějaké jejich oprávněné použití.
Přitom ani jedno ani druhé není nijak samozřejmé: pro násilnou hospitalizaci nemusí existovat žádný legitimní důvod; a i pokud by existoval, tak nemusí legitimizovat SOUČASNOU psychiatrickou praxi.
Všechno to argumentování nezneužíváním, zaklínání se že „už se to neděje“ 2) je tedy založeno na nijak neobhajovaném předpokladu, že současné správné, indikované a přiměřené násilné hospitalizování je oprávněné.
Co psychiatři říkají, když jsou na „nedobrovolné“ hospitalizace dotázáni? Velmi častá je odpověď, že „o nedobrovolných hospitalizacích rozhoduje soud“ 3). To samozřejmě nic nelegitimizuje, protože soud může rozhodovat jak o intervenci legitimní, tak o intervenci zločinné a opovrženíhodné.
Páv v interview obhajuje násilné hospitalizace tak, že je přirovnává k život zachraňujícímu lékařskému zákroku při autohavárii: Asi jako když někoho přivezou rozbitého po autohavárii a on říká „nechte mě být“. Tak se s ním asi také nikdo moc nebaví a prostě ho do toho CT přístroje přes jeho nesouhlas strčí, případně ho uspí a provedou nezbytná vyšetření a ošetření, aby nebyl ohrožen jeho život.
I tato demagogie samozřejmě nic nelegitimizuje: Násilně hospitalizovaní žádnou život či zdraví zachraňující péči neobdrží; záchranu života či zdraví, tedy to, co má násilí podle Páva legitimizovat, násilná hospitalizace neobsahuje 4).
Psychiatři nám říkají „děláme to dobře“, „respektujeme lidská práva“, „psychiatrii nejde zneužít“ atd., ale argumenty pro to, zda vůbec existuje NĚJAKÉ dobré, legitimní použití koercitivní psychiatrie neuvedou. Což je dost podstatná vada: Jak můžeme vědět, zda nedělají „dobře“ něco, co je ze své podstaty špatné? Psychiatři neuvedli žádné argumenty legitimizující institut nedobrovolné hospitalizace jako takový a jejich současné používání v Česku: co dnes má legitimizovat ty desetitisíce násilných hospitalizací je velká neznámá.
Já tvrdím, že násilná hospitalizace, tj. věznění a násilné léčení dospělé svéprávné osoby, která nespáchala trestněprávní delikt, žádné oprávněné použití nemá. A pokud taková osoba trestněprávní delikt spáchala, legitimizuje to, překvapivě, potrestání za ten delikt, ne násilnou hospitalizaci.
2) Např. tyto pasáže z „Očima Cyrila Höschla“:
Často dodnes slýcháváme o zneužívání psychiatrie. Lékařská disciplína, jejímž předmětem je rozpoznání, zkoumání a léčba duševních nemocí, tím, že stojí na pomezí medicíny, psychologie a věd společenských, vždycky sváděla k tomu, aby sloužila mimoodborným zájmům společnosti, která se snažila odstranit podivné, nepříjemné a nepohodlné jedince mimo svůj obzor. (…)
Mocní tohoto světa neviděli v psychiatrii plnohodnotný lékařský obor, ale spíše jakousi služku vhodnou k uklízení společensky či politicky nepohodlných jedinců. (…)
Za komunismu psychiatrie často sloužila k uklízení odpůrců režimu, kteří byli „nálepkováni“, mnohdy paušálně označováni za schizofreniky a zavíráni do kustodiálních zařízení.
Takové vyřizování účtů s politickými odpůrci se nemuselo zdržovat s pracným sbíráním důkazů o vině či nevině a s mediálně přece jenom více sledovanými soudními procesy.
V malém se takové tendence objevují vždy, když někdo chce ulevit svým emocím tím, že jedince, se kterým nesouhlasí nebo jehož majetku se chce zmocnit, označí prostě za duševně chorého a „dá ho zavřít“.
Současná legislativa má v celém civilizovaném světě již dost pojistek proti takovému zneužití oboru, ale tlak na jednoduchá a zkratkovitá řešení je stále obrovský, znesvářenými manželi, dědici či sousedy počínaje a státním aparátem konče.
zde: http://www.hoschl.cz/?text=1063&lang=cz
A jiný článek:
…naznačuje možnost zneužití psychiatrie k vyřizování si osobních sporů a odstranění nepohodlných jedinců. Jsem hluboce přesvědčen, že toto dnes není možné.
Nedobrovolné přijetí na psychiatrii je výslovně omezeno na situaci, kdy dotyčný pod vlivem choroby bezprostředně ohrožuje sebe nebo své okolí. Takové přijetí se musí hlásit do 24 hodin místně příslušnému soudu. Soud pak posuzuje jednak, zda přijetí bez souhlasu pacienta bylo v souladu se zákonnými důvody (do 7 dnů), jednak přípustnost jeho dalšího držení ve zdravotnickém zařízení (do 3 měsíců). Expertízu přitom nemůže podávat ten, kdo hospitalizaci nařídil. Takových pojistek je v celém procesu ještě víc a vedou k tomu, že prakticky neřešitelným problémem se dnes naopak stává léčba lidí, kteří jsou sociálně nesnesitelní, ale na onemocnění nemají náhled a léčit se nechtějí. Rodiny si zoufají a psychiatři jsou bezmocní.
zde: http://www.hoschl.cz/?text=3021&lang=cz
3) např. Ivan David pro Český rozhlas:
* Kolik je procent nedobrovolných hospitalizací?
"Je to 19,6 procenta za loňský rok. Je však třeba říct, že o nedobrovolných hospitalizacích vždy rozhodují soudy, není to tedy z vůle psychiatrů.
zde: http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/psychiatrie-je-zneuzivana-tvrdi-reditel-lecebny-bohnice
nebo Jiří Raboch pro Aktuálně cz.:
* Jakým způsobem se vůbec člověk může dostat do psychiatrické léčebny? Je možné ho tam držet i proti jeho vůli?
Stává se, že postižený ztrácí náhled chorobnosti svého podivného, nebo dokonce společensky nepřijatelného chování. V těchto případech se stává, že k hospitalizaci je přivezen sanitkou nebo policií. Pakliže je zjevně aktuálně nebezpečný sobě nebo svému okolí, potom je možné ho zadržet a léčit i proti jeho vůli. Tato restrikce zdravotnickými pracovníky je však ve všech případech plně pod kontrolou soudního přezkoumání, které se musí odehrát během jednoho týdne.
4) O čemž jsem psal zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=479223