Hlavně, abych se nezamilovala...

Ve vaně, ve škole, při práci... pořád myslím jen na to. Na něho.

     "Nebudeš zamilovaná žena, viď, že ne?"

Ne, to asi nejsem. Nebo takhle vypadá láska? Do háje, vždyť já ani nevím, co to je! Asi jsem to nikdy nezažila. Vidím lásku jako potřebu. Ale já ho jenom chci.

     "Jsi prostě krásná, moc ti to dneska večer sluší a já... já jsem chlap."

     Zasmála jsem se. "To mi lichotí."

     "Nic víc?"

     "A co byste chtěl slyšet?"

     "Já... radši nic, to je jedno..."

     "Mně ne."

     "Třeba... 'to je nabídka?', ale..."

     "Já to tak brala."

Ten pohled nikdy nezapomenu. Překvapení, opilecká radost, jiskra, ale kromě toho výčitky. Příště... příště mu to řeknu. "Miluješ jí. Nechci bejt ta, která tahá chlapa od rodiny. Nechci, pokud se musíš opíjet a odhodlávat. Nechci, abys ode mě chodil s výčitkama..."

     "Kolik ti vlastně je?"

     "Osmnáct."

     "Do háje." Ale smál se.

     "Copak, až teď si uvědomuješ, jak hrozně jsi zestárnul?"

     "Jen... jsi úžasná."

Skoro musím uvažovat, jestli ta jeho věčná starost, abych se nezamilovala, nemá ve skutečnosti skrýt, že pro něj samotného něco znamenám.

     "Jen mi řekni, co chceš. Mně udělá radost, když dokážu udělat radost tobě..."

     "Tohle neříkej... je to... je to strašně zamilovaný."

     "Tak jsem to vůbec nemyslela."

     "Nechci, abyses zamilovala."

Vlastně nad tím už ani neuvažuju. Vážně si to myslím.

     "Mám velice špatnou otázku, ale nedá mi to... musim se tě zeptat."

     Čekal. Jeho pohled hladově sklouzával po mém těle. Chytil mě kolem pasu, přitáhl a políbil.

     "Proč to děláš?"

     Ticho. Sevření povolilo. "To teda je blbá otázka."

     "Ale já chci znát odpověď. Asi na to mám právo."

     "Já nevim. Nevim... vždycky... vždycky tam něco bylo - a je -, co mě vždycky zlomí."

     "Zlomí?"

A přesně proto to musí skončit. Jenže... je tam něco, co mě vždycky zlomí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---