Pijavice ve skříni

Když si na ni po dlouhé době vzpomněl, zase ho to z nějakého divného důvodu nenechalo chladným. Rozehřály se mu závity a rozehřál se mu hrudník. Ten teplý a tíživý pocit na bránici, jako když si kdysi ve škole zapomněl úkoly. Neměl na koho hrát, že se nic neděje, tak se nechal unášet tím nechladným proudem, aniž by se zajímal o důvody.
Vzpomněl si na její zapálený pláč v jeden z posledních dní, kdy se viděli. Byla strašně sjetá a visela na něm jako klíště. Vyčítala mu, že je mu ukradená. Hned vzápětí se mu omlouvala, že to měla vědět.
Měla.
A stejně to drtilo.
A ukradená mu nebyla.
Když odcházela, brečela dál. Že mu není dost dobrá, že na ni kašle. Že se stará jen o svoje kurvy. Čímž myslela jeho momentální fyzickou kamarádku, kterou měl vlastně rád jen trochu, ale dobře se s ní spalo.
Zapalovala si tehdy cigáro, aby ten kouř trochu potopil její trapný emoce. Chtěla, aby je všechny znal, a zároveň je potřebovala před všemi schovat. Cítila se ponížená jím a ještě víc sebou. Věděla, že není v právu, ale toužila být. Věděla, že není spravedlivá.
Křičela, že ji nemá rád, přestože věděla, že nemá pravdu. A pak odešla.
A pak mu volala a křičela na něj dál.
A pak mu volala znova a omlouvala se mu.
A pak mu volala ještě jednou a řekla mu, že je na dně a že je sjetá. A pak se omlouvala znova.
Nebylo mu z toho tehdy nejlíp. Přijel za přáteli, ne za ní. Přijel se bavit, ne se nechat zlákat.
Nakonec, při čtvrtém telefonátu, se mu ji podařilo utěšit. Měl ji moc rád. Řekl jí to. Záleželo mu na ní. Řekl jí to. Proto s ní nespal. To jí neřekl.

Když si na něj po dlouhé době vzpomněla, zase ji to z nějakého divného důvodu nenechalo chladnou. Rozehřála se jí bránice, centrum studu, jako když kdysi ve škole před tabulí zapomněla básničku. Vzpomněla si, jak se viděli prvně. Jak ji na něm přitahovalo úplně všechno. Měl úžasné ruce, křivé zuby a nadhled. Rozuměl jí jako nikdo před tím ani po tom.
Jak se pak vídali. Jednou za dlouho. Jak se mu bála volat i psát, aby to na něj nebylo moc. Věděla, že tu nikdy nebude jen pro ni.
Věděla, že jí zničí život.
Věděla, že už nikdy nebude normální.
Věděla, že to nechce jinak.
Vzpomněla si, jak se viděli prvně a kolem byla další banda lidí. Věděl, proč tam všichni jsou. Věděl, že jí nesmí dovolit žádné naděje. A ona si je dovolila sama. Drze se na něj upnula jako na splávek. Splávek ovšem nemohl chtít snášet její váhu.
Když se o roky později viděli naposledy, nehrálo se už o nic.
Ona ho chtěla ještě vidět, ale sama nevěděla proč. On už jen ze slušnosti toleroval její přítomnost. Kdo ví, jestli si ještě vůbec něco z ní pamatoval. Kdo ví, jestli by to vůbec chtěla.
Dnes už je to někdo jiný.

Jak si na ni po dlouhé době vzpomněl, neměl vlastně dobrý ani špatný pocit. Jen silný. Dopadlo to asi tak, jak mělo. Nikdy se už neuvidí a nikdy už nebudou žádné emoce.
Každý si vede svůj svět. Na vědomí si vzájemně vystoupí jen velice výjimečně.
Ale už se sebe nikdy úplně nezbaví.
Oba mají v sobě stejný stín.
Na bránici, centru studu, pak na srdci, a pak na centru nostalgie.
Dlouhé romantické večery, kdy se k sobě ani nepřiblížili, dlouhé vzdálené souznění, kdy se vzájemně vnímali víc, než by přiznali, a přesto to nevypadalo, že by se vůbec kdy představili.
Když mu tehdy volala sjetá, věděla, že má pravdu.
Když mu tehdy volala sjetá, věděla, že není fér.
Když mu tehdy volala sjetá, věděl, že už jsou navždycky pryč, a přesto že už se nikdy

neoddělí.