DVOJÍ KREV 2. kapitola

                        2.kapitola

        Vlk vzdorovitě cukl hlavou. S černotou v očích sledoval svou kořist. Cítil její strach, který mu dodával odvahu vzdorovat slovům ochranné formule ševelících jako vánek do jeho nastražených uší. Lovec stále dokola opakoval zaklínadlo v Gótském jazyce, které je mělo ochránit před zlem. ,,Wulf weihna thana hunslastahs jah marzja af allan ubilan. Wulf weihna thana hunslastahs ......" Jeho slova připomínala Germánštinu, ale dívka jim nerozuměla. Strnule se tiskla ke skalce a vyděšeně sledovala jeho počin. Lovec stále dokola opakoval těchto pár slov a přitom se pomalu krok za krokem blížil k šelmě. Pod jeho botami šustilo listí. Pevně svíral jílec své dýky připravený tasit. Šeptal klidným hlasem slova ochranné formule s pohledem upřeným do černých očí. Vlk vycenil tesáky, nahrbil hřbet a opět zavrčel. Jeho špičáky se zvětšily. Vrčení se proměnilo v řev a v ten samý okamžil se zadníma nohama pružně odrazil vrhajíc se na muže.

      ,,Ik im Wulf!" zařval lovec a jedním švihem pravé ruky vytasil dýku namířenou proti rozzuřenému vlkovi, který se v mžiku proměnil v krvelačnou bestii. Jeho tělo se protáhlo do nepřirozené délky, kůže se napnula k prasknutí, tlapy se zkřivily a dlouhé paznechty se zaryly do těla lovce. Vlčí tvář se nyní podobala stvůře s úzkýma černýma očima vtlačenýma do lebky pokryté krátkou černou srstí.

     ,,Démon," hlesla Mirana dcera obchodníka s kožešinami. Její rodinu tvořili dva bratři a otec. Matka zemřela, když byla ještě velmi malá a od té doby putovali z místa na místo, tak často, že už přestala vnímat okolí. Každá vesnice jí připadala stejně obyčejná a nevlídná k její rodině i k ní samotné. Neměla přátelé ani nikoho ke komu by mohla cítit nějaké pouto. Nikdo k vůli komu by chtěla zůstat. Nyní by chtěla být kdekoliv jinde jen ne tady. Únavou se jí podlomila kolena. Vyčerpáním klesla na trávu a dlouhé rozpuštěné vlasy se jí přitom lehce dotkly stehen. Vyděšeně sledovala souboj lovce s démonem převalujících se na zemi v pevném sevření. Dýka, kterou držel v ruce, se mihotala vzduchem. Řvoucí bestie se snažila zarýt své ostré tesáky do jeho krku a vysát všechnu jeho krev. Mirana si dlaněmi zakryla tvář. Bála se o jeho život. Byl jedinou její nadějí na přežití a strach co měla v duši, byl každým výkřikem děsivější.

     Worhan pevně svíral dýku. Věděl, že stříbrem pokryté ostří je jedinou zbraní, kterou může zabít Prokletého. Tak nazývali Vlčí bojovníci stvůry z bažin. Bohové tyto přízraky z temnot, co neprošli proměnou, prokleli a uvrhli je do močálů zapomnění. Žili v neprostupných místech hluboko v lesích, ale za úplňku nebo v časech proměn se vydávali na lov, aby uchvátili nevinnou lidskou oběť. Démon v podobě vlka se chystal zardousit svého protivníka svými tesáky, kterými nepřetržitě a zuřivě klapal u jeho krku. Worhanovi docházela síla. Křečovitě držel démonův krk co nejdál od sebe, zrychleně oddychoval, uhýbal jeho tesákům a přitom se snažil nohama zaujmout lepší pozici. Pak se mu to povedlo. Pravou nohou se odrazil a převalil démona na záda. Prokletý přidušeně sípal, nehty drápal do lovcovy kůže, z očí mu vyzařovala černota. Lovec zachroptěl a mrštně švihl dýkou vzduchem, až to zasvištělo. ,,Ik im Wulf!" Očima mu projel černý stín. Ostří se celé zarylo do démonova hrdla. Z rány se vyvalila černá tekutina. Worhanovy ruce i s dýkou se v mžiku zbarvily do černa. Démonovo tělo nehybně leželo na trávě v kaluži mazlavé smrduté krve. Worhan se udýchaně svalil vedle mrtvoly. Srdce mu divoce tlouklo. Tvář, ramena i ruce měl poseté hlubokými šrámy zalitými krví. Bolest mu pulsovala tělem. V pravé dlani stále držel dýku. Přivřel víčka a zhluboka se nadechl, aby konečně dostal do plic dostatek vzduchu. Ovládat bolest se naučil už jako malý chlapec. Opět se nadechl a začal tiše odříkávat modlitbu. Rty se mu pohybovaly do rytmu slov vzývající bohy Slunce a Měsíce. Cítil, jak bolest ustupuje. Krvavé šrámy se scelovaly a hojily. Krev zasychala na jeho opálené kůži. Únava se pomalu vytrácela. Poklekl vedle démona a hrot dýky zabodl do hluboké ráky na krku. Rukou mu projela síla krve Prokletého a prostoupila celým jeho tělem. Očima mu probleskla černota. Opatrně se posadil, aby si otřel špinavou tvář. Dýku zasunul do pochvy na opasku a zahleděl se na démona. Jeho tělo bylo zahaleno šedou mlhou. Temná síla ho vtahovala mlhavou rukou do podsvětí boha Rhona. Démon se postupně vytrácel, až po něm zbyl pouze prach. Černý popel zapáchající zkaženým masem.  

    Worhan poklekl vedle popela, sklonil hlavu a modlil se. Kolem bojiště se rozprostřelo ticho. Po chvíli vzhlédl ke skalce. Mirana tiše seděla přitisknutá ke kameni. Tvář skrývala v dlaních. Dlouhé hnědé vlasy jí vlály ve větru. Stále měla strach podívat se na neznámého muže. Worhan vstal. Vnímala jeho pohyb. Pohla hlavou a dlaně vysunula před sebe v obraném gestu. Ocitla se ve stínu jeho postavy. Měsíc zářil nad jeho rameny jako světlo nebeské a ozařovalo siluetu bojovníka. Odhodlala se pozvednout čelo a mžouravým pohledem hleděla do jeho tváře. Oči měl tmavé téměř černé. Ve večerním šeru jí připadal trochu děsivě. Kůže se mu leskla ve svitu Měsíce, který svou září rýsoval každý sval na jeho těle. Opatrně zamrkala a přitiskla si dlaně na prsa. Široké rukávy od kabátu se zavlnily v pohybu a sjely k předloktí. Vystrašeně zírala na lovce v kožešině.

      ,,Ni im andastathjis," promluvil a natáhl k ní ruku. Mirana nechápavě zavrtěla hlavou. Worhan se k ní naklonil a prsty lehce uchopil pramen jejích vlasů.

     Mirana se lekla. Zašátrala rukama kolem sebe, ale nenašla nic na svou obranu. ,,Ne!" vykřikla.

     ,,Nejsem nepřítel," promluvil znovu, ale tentokrát v řeči, které rozuměla. ,,Není to tady bezpečné. Musíme rychle pryč. Jsou jich spousty a s nimi bych si už neporadil. Vrať se domů."