Jak Štěpánka naučila Hirmensmannovou létat

Jak Štěpánka naučila Hirmensmannovou létat

 

 

Hirmensmannová se pod stolem štípla do stehna. Z bezmoci.

„Proč? Chceš umřít?“ zeptala se Štěpánky klidně. Klidně jen navenek, samozřejmě.

„Asi jo,“ řekla Štěpánka. Doopravdy klidně. Na své kouzelné tváři svůj úsměv - grimasa Mony Lisy byla jen nezralým prototypem.

„Ále už jsme o tom mluvily stokrát,“ Hirmensmannová byla vážně otrávená, „stokrát.“

„Tisíckrát,“ řekla Štěpánka škádlivě.

Hirmensmannová cítila fyzicky, jako kameny v botě, jak je v koncích. Nabobtnala tou bezmocí a pak vybouchla.

„Se všema si jen hraješ! Připoutáš je k sobě, a když si tě zamilujou, tak je trápíš. Mstíš se za ty v minulosti, kterés měla ráda ty, a kteří trápili tebe.“ Skoro se jí samé z toho patosu udělalo šoufl. Halt úča, co chcete, řekla si.

„Vy mě taky milujete?“ zeptala se Štěpánka, v úsměvu přibyla špetka pobavení a pohrdání.

V Hirmensmannové hrklo. Nojo, jak to vlastně je? Poctivě to obracela sem a tam.

„Mám tě ráda,“ tak prosté to nakonec bylo, „ale ty se na to stejně vykašleš a zas se pořežeš nebo se přefetuješ nebo vlezeš do postele k nějakýmu uchylákovi nebo co já vím.“

„Život je na hovno,“ řekla Štěpánka mile, „akorát vy žijete furt v iluzi, že ne.“

„Život není na to - to,“ koktala Hirmensmannová vášnivě, úča v ní se vzpříčila tomu slovu, „vím, že není, tak mi věř, sakra, je takovej, jakej si ho uděláš.“

„Fakt?“ zeptala se Štěpánka, úsměv zhasl a nahradila ho rychlá tichá zuřivost. „Fakt jo? A jak byste si ho udělala vy, zavřená po milióntý ve skříni po tom, co vás vojel fotr a zmlátila máma, ta stará kráva, co?“

„Teď už jsou rodiče pryč, seš sama!“ Hirmensmannová měla pocit dejà entendu, ano, tohle tu bylo už posté, potisící.

„No, právě, sama. Nechci bejt sama. Chci, aby mě měla máma ráda! Chci mámu!“ Štěpánka vypadala, že si trochu hraje, a současně ji trochu děsí, jak to je opravdové. „Budete mi dělat mámu?“ Sakra, myslela to smrtelně vážně.

 

Hirmensmannová vplula do přístavu, zamkla za sebou svět, téměř celý svět, s dotírajícími i unikajícími příležitostmi k životu, s lidmi i chlapy, psy, kanáry v kleci, kamarádkami a příbuznými. Svět se školou pro padlé děvy, pro dívky se strašlivými osudy, kde učila. I Hirmensmannová bývala padlá děva. Její osobní víceméně strašlivá historie vedla k obranné strategii, kdy se svět nechal za dveřmi mimo doupě. Celé věky žila v doupěti sama, kdesi na dně vyděšená z možných vetřelců.

Doupě teple a vlhce dýchalo v ústrety, objalo Hirmensmannovou a polklo do útrob. Spadla do křesla ještě oblečená a přesladce vychutnávala únavu. Náhle se zamračila. Jakže to dnes ve škole bylo?

„Poslyšte“, naklonil se k ní o pauze ten nový, jakže se jmenuje - Kowalski, „pojďte s náma dnes na oběd… Ty vaše věčný rohlíky už vám musejí lízt ušima.“

„Tak příště,“ lekla se Hirmensmannová, „zítra půjdu - dnes už tu mám ty… ty rohlíky“.

Kowalski se celkem upřímně zasmál, zakroutil hlavou a odkráčel k čekajícímu stádečku kolegyň.

Hirmensmannová samozřejmě nemyslela vážně, že by někdy vyměnila rohlíky za společnost kolegů.

 

Nazítří cestou domů ze školy se zastavila u křičící výlohy cestovní kanceláře. Byla to taková platonická tradice. Barvami pestrých papoušků volaly tam na ni úniky ze všedních dní.

Zaparkovala pohledem na novém plakátu: parník, ne nepodobný Titanicu, důstojně plul oceánem a na jeho palubě se osmahlí pasažéři v pestrých plavkách a černých brýlích  jako stádo veselých slepců váleli v lehátkách, zcela důvěřiví k stroji pod svýma nohama a tunám vod okolo. Hirmensmannová zatajila dech a pomalu zavřela oči. A najednou byla na té lodi, ležela v malinkých žlutých plavkách ve svůdné pozici v lehátku (pokud je taková pozice v lehátku možná), v jedné ruce skleničku s omamným nápojem a v druhé dalekohled, kterým si mezi doušky prohlížela modrý obzor (trochu nudný) a omamné mužské spolupasažéry (jako vystoupivší z reklamy na fitko). Z monumentálního houpání na vlnách se jí začalo dělat šoufl. Otevřela oči. Usmála se. Ano, nestálo by to za to.

 

Ruka s mobilem spadla podél těla. Hirmensmannová zkameněla.

Seděla doma v křesle po babičce a tma jí pomalu oblékala večerní župan.

Uvnitř kamene ležela ta zpráva, ta nyní čerstvě upečená novina:

Štěpánka vylezla po schodech hnusného paneláku v hnusném rodném městě až do posledního, dvanáctého patra, otevřela okno, vylezla na parapet a odletěla do zásvětí, s mezipřistáním na hnusném zaplivaném chodníku.

Hirmensmannová zkameněla proto, aby oddálila útok Erynyjí.

A ty přilétly.

Cos zanedbala? Cos ještě mohla? Mohlas být její mámou? Je pro tebe život tak krásnej, abys jím svědčila druhým? Tak.

 

Začal nový týden. Kowalski obklopený suitou štěbetajících kolegyň vplul z oběda do sborovny (jako Titanic, uchichtla se soukromě Hirmensmannová) a jak míjel její stůl, položil před ni kradmo a nenápadně cosi v ubrousku. Strnula a teprve po chvíli poodhrnula papírový cíp – byla to sladká oříšková kostka. Mlčela a zírala na ni, pak zvedla oči a zabodla je Kowalskému do zad. Pravděpodobně to bodnutí ucítil, protože se otočil, přátelsky se zašklebil, mrknul na ni a otočil se zpátky. Hirmensmannová se divoce zamračila.

 

Vplula do doupěte, zamkla za sebou svět, celý svět, prchající příležitosti k životu, otevřela okno a spadla do křesla ještě oblečená a zmrtvěle v něm uplývajícími minutami stárla.

Vítr čechral záclony, poslouchala to pomalé šustění, a za ním vzdálené zvuky světa.

Hirmensmannové se náhle zazdálo, že není sama. Vzhlédla, a na parapetu proti ní, mezi chvějící se záclonou vedle kaktusu seděla Štěpánka a klinkala nohama jako zaživa ve škole o přestávkách.

No nazdar, pomyslela si Hirmensmannová, jsem zralá pro cvokhaus.

„Ahoj“, řekla Štěpánka, a opravdu v tom bylo méně života, než když mluvívala kdysi.

„Ahoj“, zachraptěla přiškrceně Hirmensmannová, a vzápětí: Mluvím s ní, jako bych věřila, že tu fakt sedí, no nazdar.

„Nazdar“, opáčila Štěpánka veseleji.

„Tys mě přišla strašit nebo co?“ zeptala se Hirmensmannová poněkud podrážděně.

„Ne, jen jsem se přišla zblízka kouknout na váš senzační život“, Štěpánka už zase měla svůj typický škádlivý tón.

Hirmensmannová se maně rozhlédla. Kde vlastně jsou, lidi a chlapi, psi, kanáři v kleci, přátelé a příbuzní? Nikdy tu nebyli. Co zbývá? Škola a doupě, vskutku málo atraktivní svět pro svádění klesajících na mysli.

„Mně je takhle dobře“, řekla vzdorně. Štěpánka trochu vlála v rytmu záclony.

„Je tu příšerně prázdno“, zašustila Štěpánka.

„Já si vystačím!“ Hirmensmannová prudce vstala, injekce té polopravdy jí dodala energii k činu, a Štěpánka rázem zmizela.

Prázdný prostor, těžký jako betonový kvádr, na ni těžce dopadl.

 

Hirmensmannová kouká do výlohy a pohupuje lehce kabelkou. Na řvavém plakátě uprostřed on a ona, pozlacení, v popředí na talíři nedobrovolně humři, v pozadí palmy, oceán a obrovský oranžový Měsíc. Hirmensmannová zavře oči. Oceán rytmicky šumí, palmy voní, humr taky. Jak se ale jí takovej humr? Budu vypadat před tím chlapem jako blbka.

„Já humry nerad,“ říká chlap.

„Tak proč jsme si je teda objednávali?“ ptá se Hirmensmannová se zavřenýma očima.

„Cože?“ říká chlap a Hirmensmannové najednou dojde, že ten hlas přichází z reálného světa. A že ho zná. Prudce otevře oči, ruměnec následuje vzápětí a koktání to uzavírá.

„Já to – já si tu občas jen tak sním.“

„To je prima,“ říká Kowalski, „tak to jsme dva.“

„Tak zejtra ve škole naviděnou,“ říká chvatně Hirmensmannová a vyklízí pole hanby.

„Někdo musí suplovat tu matiku!“ volá za ní Kowalski ve snaze obrátit list a navázat nit.

 

Hirmensmannová nazítří nešla po práci domů. Cosi ji nutkalo pochopit, co Štěpánka cítila vsedě na okně paneláku, a táhlo ji to být tam u toho okna aspoň na chvíli jakoby ještě s ní.

Paneláky jsou všude stejné, Hirmensmannová k tomu účelu použila jeden místní, ten nejvyšší.

Seděla pak v něm na parapetu, zády k otevřenému oknu, klinkala nohama, popravdě jaksi křečovitěji než Štěpánka, a koukala ztuhle do zešeřelé chodby před sebou. Za sebe se neohlížela, hluboký prostor jí dýchal nesmírně a studeně na záda.

Dýchala zrychleně, chodba paneláku byla hluchá a němá.

To příšerné v mysli narůstalo a klinkání se stávalo frenetickým. Před vnitřním zrakem jí běžel film, vpadnuvší bez pozvání do mysli. Mihlo se v něm pár strašlivých scén z dávných dob a zavanulo z něho těžce sladké pozvání a touha prchnout od sebe k čemusi, co kdesi možná na ni čeká:

Půjde to ráz na ráz: otočí se, přehodí nohy a spustí je podél zdi, opře se o zeď patami, zadkem se posune až na okraj, a dlaněmi se vší silou odrazí. A poletí, poletí pryč…

„Je to jen chvilka, a jsi dole,“ řekla Štěpánka. Hirmensmannové se ani nedotklo, že jí tyká. Byly na jedné lodi, na jednom okně.

Bylo ticho.

„Skoč!“ houkla najednou drsně Štěpánka.

Hirmensmannová se otočila, přehodila nohy –

„Tam ne!“ zařvala Štěpánka.

„Cože?“ Hirmensmannová strnula.

„Tam ne,“ řekla jaksi unaveně Štěpánka, „už jste zapomněla? Do nějakýho bezvadnýho života skočte…“

 

Hirmensmannová, po víkendu stráveném v jakémsi mdlobném stavu a rozjímání o panelákové zkušenosti, stojí po práci před cestovkou. Jaksi tupě zírá na Titanic, když ucítí, že se k ní kdosi přidal dalším párem očí. Je ticho.

Pak se Hirmensmannová náhle otočí ke Kowalskému a prudce vyhrkne:

„Nechtěl byste jet se mnou sem?“ a ukáže rozechvělým prstem na zájezd k moři, skromný úměrně kantorskému platu.

Kowalski vytřeští oči, zvedne obočí a odmlčí se s pohledem do slaných vln. Pak se k ní otočí a pohladí ji zlehka po paži.

„Moc rád bych jel, ale co by tomu asi řekla Jaruš s Ludvíčkem?“

Hirmensmannová nejdřív nechápe, pak zrudne a překotně koktá „Nevěděla jsem, že - že…“ a on se usměje:

„To nevadí, s tak pěknou a chytrou ženskou jako vy pojede jistě rádo spousta jinejch chlapů… hlavní je, že jste se rozhodla jim to dovolit…“ a lehkým tónem dodá:

„Budete zítra suplovat tu matiku?“

 

Tak naučila Štěpánka Hirmensmannovou létat.

---