Zapeklité cesty Zemí Koruny České, 1. část

Příběh z alternativní historie Zemí Koruny České, kterak ho píší a baví se jím přátelé onlinové hry Renesanční království, jehož děj se odehrává se na fóru pod husími brky rozličných autorů (často anonymně).

 

Příběh, který Vám předkládám, se odehrává v Zemích Koruny České ve druhé polovině 15. století. Nejedná se však o ryze historický příběh založený na faktech, avšak o alternativní historii protknutou magií a mystérii, vycházející z prostředí hry Renesanční království (www.renesancnikralovstvi.com). Za všechny postavy, se kterými se v příběhu potkáte, hrají různí hráči (mezi nimiž i já), kteří svými příspěvky sami vytvářejí příběh a určují tak atmosféru celé hry, ve které je podle mě právě hraní role playing tím nejzábavnějším prvkem. Příběh předkládám neupravený v podobě, kterou mu daly jednotlivé postavy.

První část odehrává se v komnatách královského hradu, který je poněkud ztichlý a prázdný, neboť současný král, zvolený českými stavy, se po prohrané válce s Polskem, ve které čeští a moravští pánové vyrazili na pomoc obléhanému Novému Targu, českým spojencům a polským rebelům, na dlouhou dobu odmlčel. Musím k tomu dodat, že většina českých králů bývá málo aktivních a jejich životnost nebývá dlouhá…

 

---------------------------------------------------------

Postavy v 1. části:

Bojmír z Milevska – šlechtic a bojovník z Milevska, narozený na Zvíkově. Věřící.

Sluha – jeden ze sloužících na královském hradě

Vykukson – majordom a osobní rádce Bojmíra z Milevska

Pivonka – služtička na královském hradě

Daemon Asmodeus – Démon, kterého na svět vypustila neopatrnost dávné výpravy do podzemních stok Brna. Skrývá se kdesi v hlubokých lesích pod vysokou horou a kuje pikle proti světu smrtelných.

Graywolff – Starý zkušený úředník a brněnský mentor.

Jindřich Berka – ambiciózní velitel České a moravské armády. V minulosti vedl vojska na pomoc obléhanému Novému Targu.

Ester Love - slovutná bojovnice Zemí Koruny České

------------------------------------------------------ 

 

Část 1.: Vražda

 

Bojmír: Bojmír z Milevska po dlouhé době opět zavítal do královského paláce. Doufal, že ho král co nejdříve přijme. Nesl důležité zprávy. Dříve však, než před něj předstoupí, měl v úmyslu ubytovat své druhy, a hlavně smýt ze sebe špínu z cest a vyměnit zbroj za pohodlnější a čistý šat, by svému rodu neudělal ostudu. 

I nakráčel suverénně do komnat. Zbroj při tom chrastila a z okovaných bot bláto létalo, jako by se nechumelilo. „Hel hola, chátro líná. Což pány neumíte uvítat?!“

 

Sluha: "Pane!?" vyštěkl překvapeně sluha, "pane Bojmíre! Jaká radost vás zase vidět! Dám připravit koupel a řeknu Bonifácovi, aby začal vařit..."

 

Bojmír: „Výborně!“ zahlaholil Bojmír, zatímco neomylně mířil do pokoje, ve kterém se před časem kurýroval po souboji s Jindřichem Berkou. „Moji muži se ubytují v kasárnách, tak jim také doneste něco k snědku. Cesta byla dlouhá a náročná.

 

Vykukson: Vykukson, dříve voják, nyní osobní Bojmírův sluha a rádce v jedné osobě, nesl na zádech objemnou truhlu. Byl zadýchaný a potil se jako prase na rožni. 

Konečně mohl truhlu položit. Protáhl si záda, až to zapraskalo. „Teda pane, řeknu ti, jestli na pana krále vopravdu padla zasejc ta kletba, jako dycky na každýho českýho ponovníka, tak tahle cesta byla úplně zbytečná.“ Nečekal ale na odpověď, okamžitě pomohl Bojmírovi svléci zbroj a těžké boty. V truhle našel vhodnější oděv… 

„… nó, pane, teď vypadáš vopravdu náramně fešácky!“ schválně přehnal lichotku, neboť věděl, že Bojmír si na nějaké ty dvorské šatičky ani trochu nepotrpí. Nutnost je ale nutnost. Kdyby sebou neměl mě, klidně by si to ke králi nakráčel ve zbroji vod bahna…

 

Bojmír: „No toto!“ ozval se Bojmír, když viděl, jaký honosný, nadýchaný a krajkovaný šat Vykukson z truhlice vytahuje... „neříkal jsem, že máš vzít něco jednoduchého a hlavně pohodlného? Jak na to tak koukám, vždyť se do té truhlice stěží vejde něco jiného, než tohleto…“ mávl rukou a zakroutil očima. Nesnášel vycpávané rukávy, krajky… „vždyť, kdyby na mě někdo zaútočil, jenom těžko bych bránil!“

 

Vykukson: „No, pane, to je jenom na zkoušku, nejdříve si dáš tu koupel, že jo… a vůbec, tohle je ten nejjednodušší šat, který si můžeš vzít před krále v době míru…“ pomohl Bojmírovi zase se odstrojit. „A jsou nový, musil jsem zkusit, jestli ti padnou… a padnou jako ulitý...“ šak taky stály celej majlant…, „a tím jsme ještě neskončili…“ zalovil v truhlici a vytáhl těžký zdobený plášť lemovaný kožešinou... „a kdopak by tady v paláci na vás útočil? A kdyby jo, ještě tadyc máš mě.“

 

Sluha: Zaklepal a vešel. "Pánové, koupele jsou připraveny jako obvykle. Jahužel musím s trpkostí říci, že to není jak byli páni dříve zvyklí. Většina čeledě odešla, spíž je poloprázdná. Jahužel, odešly i všechny děvečky i lazebnice. Velmi zlá zpráva je, že burgundského jsou poslední tři láhve..."

 

Bojmír: To už byl Bojmír nahý - pouze kolem pasu bílé plátno – a zamířil ke koupeli. Podrobnosti o stravování či pitivu rád přenechává na služebnictvu. Ovšem, lazebnice by bývaly byly opravdu velice vítané.... a na to Burgundské se těšil… avšak pouze naznačil Vykuksonovi, aby s místním sluhou vše nepodstatné vyřešil a rychle zmizel v místnosti vedle, kde se ponořil do umě kované vany s horkou vodou...

 

Vykukson: Vykukson se otočil na sluhu a zazubil se: „Copak by si bez nás páni počali? … a co kdybysmec si tykali? Sluhové musej držet při sobě, jestlic má všechno fungovat jak má…“ nabídl ruku k pozdravu. „Já se menuju Vykukson a mohli bysmec se mrknout na to víno, co říkáš?“

 

Sluha: Pohlédne na něj zprvu podezřívavě. Ruprecht je ze staré školy, nějaké bratříčkování mezi sluhy? No, pro jednou, může to zkusit. "Potěšení je na mé straně. Říkají mi Ruprecht. Pojďme, cestou vám...ti povím víc. Nechtěl jsem začínat přímo před pánem. Ve spíži jsou sotva dvě půlky prasete, pár pytlů mouky, soudek sádla. To je vše." Vrhne po Vykuksonovi unavený pohled. "Ve sklepě sud piva, sud obyčejného vína a ty tři lahve burgundského." Pojďme tudy...

 

Bojmír: Bojmírovi sice lazebnice chyběly, ale užít si koupel o samotě také není k zahození. 

Poté stál v těžkém županu u okna, a pozoroval, jak se první vločky snášejí na nádvoří hradu. Přemýšlel o zítřku, jak postaví se před krále – jestli se vůbec postaví. Ticho, které panovalo na nádvoří - a vůbec v celém hradu bylo vskutku zvláštní. 

Všiml si loutny pověšené na stěně. Ušklíbl se. Dlouho na ni nehrál, naposledy jako mladík před oknem líbezné Lucie, kterouž stejně nakonec nedostal… od té doby na hudební nástroje nesáhl, přitom je do té doby tak miloval. Hudební nástroje nakonec cele vyměnil za meč a štít – a vůbec nikdo z toho neměl radost, až na Bojmírova otce. 

Sejmul ze zdi loutnu. Otevřel dokořán okno na nádvoří a posadil se před něj na křeslo potažené kůží. Hudba ve skutečnosti není až tak rozdílná od válečného umění. Je k ní potřeba talentu, jistoty, soustředěnosti, a dobře zahraný motiv ve správné chvíli dokáže člověka zasáhnout hlouběji než meč. 

Hrábl do strun. Staré rozladěné struny zaskřípaly jako zuby vola v posledním tažení - až mu z toho naskočila husí kůže. 
Nějakou dobu mu trvalo, než loutnu doladil. Zkusmo zahrál několik tónu z balady, kterou se kdysi hodiny a hodiny učil. Moc mu to po té době nešlo, ale co už… po chvíli se docela rozehrál a docela to znělo - nebo si to alespoň myslel… poklidná a smutná melodie nesla se nocí: 

"Lucie, Lucie, líbezná paní 
jak rád bych vysušil slzy z tvých tváří 
zavřená ve věži po nocích štkáš 
a dole pod věží hlídá tě stráž 

Lucie, Lucie, paní mých dnů 
vkrádáš se potichu do všech mých snů…" 

… a potom změnil text, improvizoval, by nahradil část, kterou už zapomněl, neb okolnosti se vyvinuly jinak, než by chtěl… rytmus nabral na divokosti a prohnal se nádvořím jako vichr: 

"Pobil jsem stráže, do věže vnikl 
roztrpčen čekáním rozumu pozbyl 
neb co jsem nevěděl, že mezi strážci 
i tvého bratra rychle jsem zabil…" 

…. zvuk se najednou zadrhl. Loutna vypadla Bojmírovi z ruky a se zaduněním skončila na zemi. Bojmírovy oči se orosily při dávné vzpomínce. Chvíli seděl, hlavu v dlaních. Potom se otočil za sebe a zařval: „VYKUKSONE, KDE JE TO VÍNO!“

 

Pivonka: Pôvodne mala do kúpeľa priniesť harmanček a šalviu, no keď cez pootvorené dvere uvidela nahého muža, zľakla sa. Ostýchavo stála a sledovala, ako sa muž kúpe, no zrak neotrhla ani potom, čo sa muž prezliekol do županu. Úplne zabudla na svoje povinnosti a započúvala sa do melódie, ktorú muž zanôtil. Keď však muž skríkol, preľakla sa a upustila striebornú tácku s flakónikmi. Spoza dverí sa ozvalo rinčanie, niektoré flakoníky sa porozbíjali a celý priestor zahalil prenikavá vôňa rôznorodých bylín. Plavovlasá žena sa rýchlo zohla a začala tú šarapatu riadiť, pričom dúfala, že sa jej to podarí skôr, ako ten neznámy muž vyjde z dverí von.

 

Bojmír: „Takový škody, Vykuksone!“ zvolal Bojmír, při představě rozlitého vína. Rázně vykročil, aby se podíval, jak jeho sluha roztřískal poslední drahocenné lahve, které na hradě zřejmě měli… 

„…eh…“ do nosu mu vnikla pronikavá vůně. Zůstal stát ve dveřích. Překvapeně sledoval pozadí sehnuté ženy, kterak se snažila narychlo uklidit střepy a pronesl: „Takový krásný výhled jsem tady opravdu nečekal.“

 

Pivonka: Od preľaknutia Pivonka vyskočila na nohy, pričom jej vzduchom plápolali dva pekne zapletené vrkoče, a obrátila sa k mužovi čelom. Tvár mala sklonenú do zeme a neopovážila sa pozrieť vyššie. 

"Prepáčte mi pane, nechcela som ... nemala by som tu byť ... ak dovolíte, pane, pôjdem do kuchyne, kde budem viac osožná."

 

Sluha: Ruprecht naplnil velký džbán, na podnos s těžkým srdcem naložil něco uzeného masa a vešel do komnat pána Bojmíra: "Pane? Pane Bojmíre? Nesu vám burgundské a něco za zub..."

 

Bojmír: Bomírovi měl hned lepší náladu, jakmile spatřil služtičku, neboť mýti levobočky se služebnictvem není zase až takový hřích… a když se ohlásil i sluha s vínem a něčím na zub, chmury z něho opadly úplně. Zálibně na služku pohlédl a bujaře se zasmál: „Nic se nestalo. Zítřejší koupel bude jistě stejně voňavá jako tuta podlaha!“ a posunkem ruky naznačil, že služka může odejít. 

Otočil se na sluhu Ruprechta, udělal k němu dva kroky, převzal si od něj džbán a přivoněl si. Nalil do poháru, který byl s dalšími uskladněn ve dřevěném vykládaném baru. Ochutnal: „Skvělé, skvělé.“ 

Mrknul na uzené: „tak mi to tu postavte a můžete taky jít. Zítra se jistojistě zmíním správci o tom, jak pěkně jste se o mě postarali.“

 

Pivonka: Hneď ako dostala povolenie odísť, mlčky, so sklopeným zrakom a sčervenanou tvárou odišľa. 

Ty si ale hlúpa, Pivonka, takto sa znemožniť pred pánom. Určite si myslí, že si poriadna koza.

 

Sluha: "Díky pane. Pán je velmi laskav," uklonil se hluboce Ruprecht a šel na trh...

 

Daemon Asmodeus: Kathrine von Graab vešla. Pod lehkou tunikou jasně rýsovaly se hroty ňader. "Pane? Promiňte. Asi jsem tu špatně. Mám strach..." Asmodei se učil. Ovládout ženu Ericha Graaba nebylo pro něj nijak těžké. Erich, zmožen burgundským, spal o pár komnat dál. Kathraine ne. Ta nespala. Spalovala ji temná touha... 

Podlehne pán Bojmir kouzlu Katharine von Graab? 
1) ano 
2) ano 
3) ano 
4) ne 
5) ne 
6) ne

 

 

Pivonka: Vždy si hovorievala, že ju zvedavosť raz zabije, ale aj napriek tomu strkala nos do cudzích vecí. Chcela vedieť o všetkom, čo sa v hrade deje, aj preto vždy zbystrila, keď sa niekto v jej blízkosti rozprával. Rada následne rozprávala všetky zistené novinky svojim kamarátkam v podhradí, vďaka čomu bola v centre ich pozornosti. 

Vlastne aj vtedy snorila po hradných chodbách a dúfala, že natrafí na niečo, o čom by mohla rozprávať svojim kamarátkam. Sprvu mala v pláne zistiť, aké módne novinky obsahuje šatník členov družiny, ktorá nedávno zavítala na hrad. No skôr než vôbec niečo zistila, započula jemný hlások. Pricupitala na miesto, odkiaľ zvuk prišiel, a jedným očkom vykukla spoza steny, to čo videla ju poriadne zarazilo. 
To je ale nehanebnica, takto sa pretŕčať pred tým vznešeným pánom. Ha! Vraj sa stratila, no určite. Prišla si ho zviesť, pobehlica jedna. Možno by som mala zasiahnúť a možno by som tomu mala nechať voľný priebeh. Uvidíme či ten pán je stelesnenie rytiera alebo len ďalší muž v brnení, ktorý sa naňho hrá.

 

Bojmír: Bylo už ráno… 

… brzo ráno, kdy je venku stále tma, přesto už byl Bojmír na nohou. Chtěl se pořádně připravit na audienci u krále. Posnídal uzené, které mu zbylo ze včerejšího večera. Chtěl zrovna zazvonit na zvonec u postele, aby zavolal sloužící, když v tom uslyšel ženy hlas. 

Překvapeně se podíval na štíhlou ženu v tenké tunice… „Zabloudila jste? Nemějte strach, tady se vám nemůže nic…“ chtěl mluvit dál, ale hlas se mu zadrhl, když si všiml její nevšední krásy. Tělo štíhlé, štíhlounké, dívka napohled křehká s vlasy bílými jako sníh, očima modřejšíma nežli jasná obloha, hroty drobných ňader pod tunikou… Bojmíra zachvátila touha. 

Pomalu a v poklidu ji obešel, aby ji snad nevylekal, došel k otevřeným dveřím, které zavřel. 

„Ne-nebojte se krásná paní. Vy jste ubytována zde v komnatách?“ zeptal se Bojmír s očima navrch hlavy. 

Podlehl pán Bojmir kouzlu Katharine von Graab? 

2) ano

 

 

Pivonka: Mladá služobná pochopila, že za zatvorenými dverami sa bude diať čosi hriešneho a nečestného. Mala už odpoveď na svoju otázku, či je Bojmir skutočným rytierom alebo nie. 

No ani to neuhasilo jej zvedavosť, nenechala sa odradiť zatvorenými dverami a po špičkách, s najväčšou tichosťou, pristúpila k dverám. Kľakla si a nazrela kľúčovou dierkou do miestnosti.

 

Daemon Asmodeus: Zamrkala. Oči lesklé od slz. Okem zavál chladný vítr, Katharine přitiskla těsně ruce k tělu. "Ano pane. Jsem ženou Ericha von Graaba." Sotva ta slova vyřkla, otřásla se. "Chce mne určitě zabít. Proč by mne jinak vylákala do této země, tak daleko od mé rodiny? On je, tak, tak," zajíká se, "tak krutý." A klesla na kolena a sepjala prosebně ruce, "musíte mne zachránit pane, moc vás prosím..."

 

Bojmír: Bojmír rychle sebral deku z postele a přehodil ji ženě přes ramena. Potom ji objal, aby ji pomohl vstát. „Prosím, paní, vstaňte, neklečte přede mnou… a on je tady s vámi? Ukažte mi kde a já vás toho trápení zbavím jednou provždy...“ říkal, zatímco v něm narůstala touha po té blízké a zranitelné ženě.

 

Daemon Asmodeus: Vstala, trošku od ně poodstoupila, ale je tak daleko, aby ho její vlasy lechtaly na tváři. "Ano, hned vedle v komnatě. On...šlo vždy mu jen o mé věno, když se mne zbaví...pane odveďte mne pryč...zbavte mne toho trpkého osudu..."

 

Pivonka: Pivonka počula každé slovo, každú vetu. Sama bola veľmi prekvapená informáciami, ktoré zistila, a tak, aby nebola odhalená, sa v tichosti schovala za neďalekú stenu. Tu vyčkávala a utrieďovala si myšlienky. Tá prefíkaná líška sa chce zbaviť svojho muža, toto mi asi nikto neuverí. Napäto čakala za stenou, radšej sa spoza nej ani nevykláňala, predpokladala, že každú chvíľu z miestnosti vyjde ten nehanebný rytier opantaný ženskou krásou.

 

Bojmír: „Paní, odvedu vás na svůj hrad. Udělala byste mě nevýslovně šťastným, kdybyste byla jenom mou…“ pravil roztouženě. Potom od ní však s veškerým vypětím vůle odstoupil. Uchopil meč, který byl do této doby opřený o stěnu a vytasil jej z pochvy. "Teď mě ale veďte, ukažte mi toho tyrana, který vás trápí!"

 

Daemon Asmodeus: Katharine se usmála, letmo se o muže otřela, otevřela dveře a nakoukla do chodby. Tiše špitla: "Je tam, ve vedlejší komnatě. Je zmožený vínem, tak jako každý den. Ale on se mne jen tak nevzdá, jsem jeho zlatým dolem. Pane," vyhrkla najednou, "nesmí se vám nic stát, byla bych dočista ztracena..."

 

Pivonka: To je ale potvora bezohľadná, snáď ho nechce skutočne zabiť? Pivonka však podvedome cítila, že všetko to smeruje k skutočnej vražde. To ... to bude naozaj vražda! Ó Jáhu, zachráň toho, ktorému smrťou hrozia, nech premôže posadnutého satanášom a nech zaženie zlo späť do hlbokej temnoty. Dúfala mladá žena opretá o stenu, no nevydala zo seba ani hlásku, aby nebodaj na seba neupozornila.

 

Bojmír: „Udělám vás svobodnou a pak si vás vezmu za ženu,“ pronesl roztouženě Bojmír. „Dáte mi dědice a já pro vás udělám všechno, co budete chtít… „ 

Rázně otevřel dveře do chodby, připraven vrazit do komnaty vedle a sprovodit ze světa krutého manžela této nádherné a zranitelné ženy.

 

Vykukson: Vykukson ráno po návštěvě trhu... Chtěl vzbudit svého pána, protože si myslel, že ještě spí, aby se připravil na setkání s králem. Chtěl ho též informovat o všem, co se jim podařilo nakoupit. Pohvizdoval si a mířil do komnat.

 

Bojmír: Bojmír jako ve snách prošel chodbou. Zraky upíral jenom na dveře oné inkriminované komnaty, že přehlédl i služku, jak se krčí u stěny. 

Zabral za kliku a otevřel. V posteli uviděl muže. Spal. Hlavu měl zabořenou do polštáře, do obličeje mu vidět nebylo. 

Bojmír přišel k posteli. Rozmáchl se, a bez rozmyslu ležícího muže skrz naskrz propíchl.

 

Vykukson: To už ale dorazil i Vykukson. Podezíravě se podíval na služku na chodbě jak zděšeně civí. 

Pohlédl do komnaty, aby zjistil, co se děje. A zděsil se také z toho, co jeho pán Bojmír provedl „U Jáha… co to…“ došel také k posteli . S nevěřícným výrazem ve tváři odkryl vlasy z nyní již mrtvé tváře. „Vždy si...si...si zabil…propána… KRÁLE!“

 

Graywolff: Martin prošel palácem až do prostor ubytování dvořanů, aby jim sdělil tragickou zvěst. Obvykle by asi pověřil nějakého nižšího úředníka, ale aparát hradu za současného - vlastně již minulého - dej mu Jáh pokojné spočinutí - krále poněkud prořídl a stal se nespolehlivým. Nejvyšší komoří byl prakticky jediný, kdo občas do královského paláce zavítal. 

Zaslechl nějaký šum na chodbě a pak výkřik z jedné z komnat. Dveře byly otevřené, tak vešel a přísně pravil: Co to tu děláte, král v noci zemřel, nechte zábavy a modlete se. Teprve potom spatřil mrtvolu na posteli a Bojmíra s obnaženým, krvavým mečem. Zesinal. Protože sám zbraň momentálně neměl, vyběhl na chodbu a mohutným hlasem zvolal: STRÁŽ!

 

Vykukson: Vykukson zaslechl, co řekl ten muž, než začal volat stráže. 

Přišlo mu to celé nadmíru divné. Král už zemřel někdy před tím? Ukázal na mrtvolu: „To-to, takže už sem krále někdo přines mrtvýho?!" podivil se… ale v tom mu svitla naděje, že by tedy jeho pán Bojmír nakonec přece jenom nemusel být vrahem, když už byl král po smrti... 

… Vykuksonův údiv byl o to větší, když muž začal volat na stráže. Od té doby, co s Bojmírem dorazili, jediní vojáci, o kterých v opuštěném paláci věděl, byli ti Bojmírovi… ale třeba sem se spletl? Je tady na posteli zavraždeněj král nebo to není král? Je mu teda zatraceně podobnej! Nebo je to všechno jinak? Na okamžik si myslel, že mu z celé té situace přeskočí. 

Každopádně nechtěl na nic čekat. Viděl na pánovi Bojmírovi, jak hledí někam do neurčita. V takovém stavu ho ještě nikdy neviděl. 

Přiskočil k Bojmírovi. Uchopil ho za ramena a začal s ním třást. „Pane, pane, prober se, prober se, musíme vocaď zmizet!“

 

Graywolff: Teprve na chodbě Martinovi došlo, KOHO to vlastně na posteli viděl. Jak mohl král zemřít tady, když podle toho vojáka skonal v noci ve svých komnatách? Co mu to ten zmetek v uniformě hlásil? Pokud král ještě ráno žil, patrně se zde zaplétala nějaká podivná pavučina zrady. 

Stráže se neobjevily. Martin se tedy rozhodl, že pro ně dojde osobně. Vyběhl z budovy dvorní rezidence a spěchal ke strážnici.

 

Daemon Asmodeus: Hradními chodbami zavál vítr. Odněkud vyběhlo hejno krys. Katharine von Graab zhroutila se bez života k zemi. Její krásná tvář zestárla během pár chvil o desítky let. Tělo seschlo, vlasy zbělaly. Rytíř Bojmir nabyl znovu vlády nad svým konáním, v hlavě mu dozníval odporný chechot...

 

Bojmír: Bojmír se probíral. Jenom mlhavě si vzpomínal na to, co se mu před chvílí zdálo. 

Před sebou měl Vykuksona. 

V tom ale pohlédl na zkrvavený meč a strnul. „Co se…“ zahlédl v posteli mrtvého krále a zmlknul. „Měl tady být… muž té ženy…“ řekl a v tom okamžiku si sám uvědomil, jak hloupě to zní. Došlo mu, co udělal. 
Pohlédl na Vykuksona, tvář bílou jako smrt: „Běž okamžitě připravit muže. Hned odjíždíme.“ 

Sám na nic nečekal. Proběhl chodbou do svých komnat. Hledal ženu ze snu, kvůli které propíchl krále. 
Jeho zrak spočinul na těle na podlaze. Otřásl se. Viděl starou seschlou mumii nějaké - jenom ty vlasy byly stále stejně bílé. Čáry! napadlo ho. Nikdy na takové věci nevěřil - přestože v Jáha ano - Snad malé tušení kdesi vzadu měl.. 
Zapotácel se a opřel se o stůl. Bylo mu na zvracení. Popadl džbán se zbytkem vína a vypil ho, džbán rozbil o stůl. 

 

Utíkal nalehko. Těžkou zbroj a většinu svých šatů zde musel zanechat. Ne že by se jich do truhly vešlo tolik. Přehodil přes sebe kožený kabát a k pasu připnul měšec se sedmi sty groši. Vybaven mečem a štítem, opustil komnaty. 
Namířil si to do stájí, kde Vykukson a tucet mužů sedlali koně. Všichni jsou tady, připraveni vyrazit, pomyslel si Bojmír. Jeho kůň už byl osedlaný. 

Vyvedl koně na nádvoří. Pohlédl na muže za sebou, aby zjistil, jestli můžou vyrazit.

 

Pivonka: Bola otrasená z toho čo videla a počula, ale nevydala zo seba ani hlásku, pri príchode Bojmirovho sluhu a najvyššieho komořího kráľovstva sa obratne vytratila. Vo svojej komnate premýšľala, čo by mala spraviť, ak sa tomu vrahovi podarí ujsť, padne na nás všetkých trest Jáha. Nemôžeme nechať uniknúť vraha kráľa. Napokon sa rozhodla, opustila svoju komnatu a začala hľadať kráľovského sluhu Ruprechta.

 

Sluha: Radostně si prozpěvoval. Nakoupil maso za dobrou cenu a psal účty....

 

Pivonka: Mladá žena ho zbadala už zdiaľky, rýchlo pribehla k nemu. 

,,Pán Ruprecht, pán Ruprecht!" 
Začala trochu zadychčane. 
,,Stala sa vražda, ten udatný šľachtic, čo nedávno prišiel na hrad, surovo a bez výčitiek svedomia zavraždil kráľa." 
Pivonka mohla pripadať Ruprechtovi trošku hysterická, bola veľmi prekvapená, že kráľ prebýval na hrade. A tak začala rozprávať čoraz nástojčivejšie. 
,,Nebláznim, pán Ruprecht, prisahám!!! Musíte zvolať chlapov, aspoň tých z podhradia, aby vraha a jeho mužov zlapali a do najhlbších kobiek zavreli!"

 

Sluha: "Ty jsi pila Pivoňko? To je holý nesmysl. Proč by rytíř Bojmír vraždil krále?" Soustrastně pokýval hlavou, "chápu, že od té ztráty není to pro tebe nejlehčí, ale měla by sis dávat pozor na jazyk. Víš jak to chodí. Zavraždil krále..." Ruprecht zkrátka Pivoňce nevěřil. Bylo pro něj nemyslitelné, aby byla pravda to, co říkala.

 

Pivonka: ,,Prisahám, že som nepila. Chladnokrvne ho zavraždil, videla som to na vlastné oči, prisahám! Aj najvyšší komorí kráľovstva to videl, utekaj po chlapov, rýchlo! Aby ten bezočivý vrah neušiel!"

 

Sluha: "Tak už dost!" pozlobil se Ruprecht, "obviňovat pána Bojmíra z takových věcí!" Zakroutil hlavou. Ženská jedna, co jí zas přelétlo přes nos. "Tak dobře. Půjdeme tam spolu a ukážeš mi tu svou vraždu. Ale jestli tam nic nebude, jako že nebude, tak si mně nepřej."

 

Pivonka: e pravdou, že si mladá Pivonka rada vymýšľala, ale tentokrát svoje slová myslela smrteľne vážne. Chytila Ruprechta za rukáv a ťahajúc ho sa rozbehla chodbami kráľovského paláca. Najprv zabočili vpravo, rezko kráčali až k hodovnej sieni, no na predposlednej križovatke chodieb zabočili vľavo a odtiaľ to už bol len kúsok k hosťovským izbám, kde si na noc ustlal aj pán Bojmír ... zakrátko sa ocitli pred dverami do miestnosti, kde sa nad ránom stala tá hrôzu naháňajúca morda.

,,Len vstúpťte a uvidíte, že som si nevymýšľala."

 

Sluha: Zbledl jak křída. Byl to opravdu král a byl mrtvý. Vykřikl: "Ty huso hloupá, proč jsi mi to neřekla hned? A co já mám dělat!? Pro pána Jáha! Zakryj ho něčím. Tak to je konec. Někdo ho zabil." Běží chodbou nevěda kam. "Stráže! Stráže! Kde je kdo?!"

 

Jindřich Berka: Jindřich z rodu Berků, jehož král Flamendr jmenoval Maršálem krátce po své korunovaci, běhal po Paláci jako tajfun, aniž by se mu podařilo na něco přijít. Zaslechl, že se to mělo stát právě zde v ubytovacích prostorech. V čele svých zbrojnošů sem zamířil, kovové a okované boty bily do podlahy jak kráčeli rázným vojenským krokem. Takový holomoz nemohl uniknout nikomu ...

 

Pivonka: No nehovorila som ti to? Dala ruky v bok a podišla k mŕtvole kráľa. Takto z blízka je aj celkom pekný, škoda, že ho tak málo bolo vídať na hrade. V tom si mladá Pivonka všimla krásny prsteň s veľkým rubínom. To ho muselo stáť určite obrovské množstvo grošov. Rýchlo sa pozrela k dverám, nikto nikde, usmiala sa a opäť sa pozrela na prekrásny prsteň. Toto Vaša Výsosť nebude potrebovať, prsteň vzala a strčila si ho hlboko do výstrihu. Potom telo nebohého kráľa zakryla prikrývkou a opustila miestnosť.

 

Vykukson: „Šmarjá u Jáha, nám to ale trvá! Tak jedem jedem…" poháněl Bojmírovy muže po cestě z hradu... klapot koní a družina mizí za hradbami města.

 

Sluha: Ruprecht znal většinu, ne-li všechny pány na hradě. Však tu vyrůstal a i děd jeho děda tu sloužil za sluhu. Některé z pánů poznal podle pouhého klapotu jejich bot. Například boty Jindřicha z Berků klapaly úplně jinak než boty Jindřicha z Hradce. "Pane Berko, pane Berko! Ještě, že jdete! Stala se hrozná věc! Rytíř Bojmír, ten který přijel před pár dny zabil krále! Tvrdí to služebná. Že to všechno viděla. Vůbec nechápu proč by pán Bojmír něco takového...na každý pád, komnaty páně Bojmíra jsou prázdné. Musel odjet někdy nad ránem..."

 

Graywolff: Kromě oficiální funkce nejvyššího komořího měl Martin na starosti i jinou službu pro království. Díky ní měl kontakty na různé řádné i pochybné eistence, kterým říkal ptáčci. Ti mu donesli, že voják, jenž ho informoval o smrti krále, se nedlouho poté oběsil. Podle listiny v jeho torně se ukázalo, že patrně patřil k družině rytíře Bojmíra. Nedávalo to smysl, leda by se někdo snažil odstranit i Martina a spoléhal na to, že to zařídí běsnící Bojmír. Možná že si během pro stráže zachránil život. Ale taky mohl ten ozbrojenec svého pána zradit a vinu neunesl - to by naznačovala jeho sebevražda. 

Palácovou stráž Martin nikde v okolí nenašel. Ptáčci donesli, že všichni královi strážní leží ožralí v hospodě starého Fleka na zemi a kroutí se v bolestech. Patrně je tam někdo vylákal a něco jim přidal do pití. 

Nyní se Martin do budovy dvora vrátil a potkal tam kromě ostatních i Jindřicha Berku. 

Jáh s vámi, pane maršále. Vidím, že Bojmír už utekl. Nedivím se, celé to spiknutí se točí kolem jeho osoby... A pak vypověděl Berkovi vše o tom, co zjistili jeho ptáčci.

Jindřich Berka: Jindřich byl rád, když uviděl Martina Graywolfa, ačkoliv byl poněkud zachmuřený, proč tomu Martin nezabránil? I když, když chce někdo něco opravdu udělat, něco takové se mu podaří .. 

Takže mi chceš říct, že Bojmír zabil krále?

 

Graywolff: Martin pokrčil rameny. 

Popravdě přímou informaci, zda byl vrahem krále Bojmír, nějak postrádám. Ale když jsem sem přišel prvně, přesně tak to vypadalo. Jisté je to, že se mě ten později oběšený voják pokoušel zmást a nalákat do králových soukromých komnat, přičemž k vraždě došlo tady v komnatách dvořanů, což jsem poznal až z lomozu, který tu nastal. A jisté je i to, že byl král proboden a nad ním stál muž s obnaženým mečem potřísněným krví. Věděl jsem, že tu Bojmír bude, tak jsem si to dal dohromady. No a když utekl - co by bylo lepším přiznáním?

 

Ester Love: Konstábl Markrabství moravského Ester z Loveštejna spolu se strážníky dorazila do Královského paláce. Když se ji povedlo konečně nalézt ubytovací prostory pro členy královského dvora, zastihla tam už Jindřicha s Graywolffem.

„Dobrý den, omlouvám se za zpoždění, spěchali jsme jak to jen šlo.", omlouvala pozdní příchod svůj i strážníků, „Říkáte pan Bojmír? Škoda, že to jméno slyším poprvé. Hádám, že to je nějaký šlechtic. Nevíte kde sídlí? Pokud utekl, možná bude na svém sídle."

 

Jindřich Berka: "Vítej Esterko .. o nic jsi nepřišla." Porozhlédl se po chodbě a potom se zamyslel. "K čertu s Bojmírem, asi před rokem jsem s ním bojoval .. před Plným Břichem .. kdybych ho tehdy zabodl, mohl být klid. Jistě, kdo jiný než on to mohl být, jak říká tady Martin, utekl a to je největší přiznání." 

 Jindřichu v tu chvíli z toho všeho přemýšlení vyprahlo, vytáhl svou čutoru a pořádně si zavdal vína. Labužnicky si otřel rukou ústa a v tu chvíli, jako by přesně věděl co dělat a okamžitě se vydal směrem do sálu Královského paláce a spíše pro sebe než pro ostatní říkal to jak si v hlavě utřizoval myšlenky. 

"Bojmír trestu neunikne, tak jako tak .. ale prvně se musíme postarat o důležitější věci než je to .. musíme se postarat o samotné království .."

Sluha: Sluha Ruprecht byl rád, že mu nikdo z panstva nevěnoval pozornost a šel pryč.

 

Pivonka: ,,Ruprechte! Ruprechte!" 

Zvolala dlhovlasá Pivonka na Ruprechta, keď ho znovu uvidela, tentokrát však ďaleko od miestnosti, kde chladne telo kráľa. Pribehla k nemu, div jej z výstrihu niečo nevykuklo. 
,,Čo sa deje? Čo sa stane s rytierom, ktorý zavraždil kráľa? Ty sa pohybuješ medzi pánmi, určite toho veľa vieš, tak hovor!"

 

Sluha: "Měla jsi pravdu. Ale teď je to v rukách našich pánů. Ani se se mnou nebavili, to víš páni. Řekl bych, že vrah je dávno někde pryč. Ale velitel Berka po něm určitě půjde. Najdou ho a pověsí. Tak se to nejspíš stane Pivoňko..."

 

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

www.renesancnikralovstvi.com

---