Zastánci Rhenie: Prolog

Bylo už pozdě po setmění. Ve vzduchu visel zvláštní pach. Hayvon se zastavil. Něco jako by mu sevřelo útroby. Špicoval uši, čenichal, rozhlížel se po okolí. Nic neslyšel, ani nezahlédl, byl tady jen ten divný zápach. Znal tento les jako nikdo jiný a přesto nikdy nic takového necítil. Rozhýbal své mohutné medvědí tělo a rozběhl se směrem na sever, nejkratší cestou ven z lesa. Jakmile proběhl mezi posledními stromy, vyskočil a přeměnil se v sokola. Roztáhl křídla a začal jimi rychle mávat, aby se dostal co nejvýše. Kroužil nad lesem širokými oblouky a soustředil svůj zrak na jakýkoliv případný pohyb. Výkřik ze západní strany lesa jej vytrhl z transu, rozletěl se za zvukem. Ležel tu rozcupovaný jelen a kolem něj jakési hubené, černé zrůdy. Vypadali jako podvyživení lidé, jen trochu vyšší, s ostrými drápy, špičatými koleny i lokty. V obličeji měli jen úzké nosní dírky a prázdné temné oční důlky. Ten divný zápach se stával nesnesitelným.

To není možné… Oni přece…

Rozhodl se prohlédnout si je zblízka, snesl se níž a plachtil jim jen několik stop nad hlavami, když tu se po něm ohnal rukou jeden z nich. Sokol zamával křídly a namířil si to směrem k městu.

Jak… Hlídal jsem si přece výšku… Nemohl na mě dosáhnout…

Dlouho takhle plachtil nad noční krajinou nedaleko Soliny a přemítal.

Co to… A co ten hrozný puch…

V dálce se rýsovaly městské hradby, které se zvětšovaly s každým dalším mávnutím křídel. Sokol se snesl k nedalekému domku a několik stop nad zemí se přeměnil v člověka, Hayvona, a ladně přešel z letu do chůze. Ohlédl se, zhluboka se nadechl a zaklepal, dvakrát – pauza – dvakrát. Otevřela žena, kupodivu bdělá jako by v tuto hodinu vůbec nespala, a vtáhla ho dovnitř.