Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

DVOJÍ KREV 4.kapitola

25. 06. 2017
0
0
701
Autor
Šumavka

                           4.kapitola

 

    Škvírou mezi dveřmi zakvílela meluzína. Venku se zvedl vítr s první letošní sněhovou vichřicí. Okenice se zachvěly pod tlakem větrné smrště. Mirana pozvedla hlavu z otcova ramene a zadívala se k oknu. Burácení neustávalo. Náhle se prudce rozletěly okenice a do pokoje se začal valit sníh. Hbitě vyskočila z podřepu a vrhla se k oknu. Náhle strnula s rukama nataženýma v mrazivém větru. Venku kdosi stál. Vichr hnal nával sněhu přes jeho tělo, ale přesto stál nehybně vpevném postoji, s rukama svěšenýma podél těla a s kápí na hlavě aniž by ukázal svou tvář. Mirama tušila špatnou zprávu. ,,Lovec," hlesla. Bezhlavě vyběhla ze dveří do vánice, aby se přesvědčila, zda měla pravdu. Zalapala po dechu, když jí mrazivý sníh zastudil na tváři. Zamžourala do tmy, ale lovce neviděla. Zmizel jako ten stín, co zanechávala za sebou od plamene z kamenného ohniště. Ještě jednou se rozhlédla a vrátila se do chatrče. Oheň pomalu vyhasínal. Možná jsem ho přivolala v myšlenkách, pomyslela si. Přihodila poleno do žhnoucího popela. Ulehla na své lůžko a přikryla se huňatou kožešinou. Zavřela oči, ale nemohla usnout. Stále přemýšlela nad lovcem. Zachránil jí život. Stále před očima viděla jeho tvář. Ty uhrančivé oči, černé havraní vlasy a opálená tvář jí pronásledovala v myšlenkách. 

     Měla neklidnou noc. Zdálo se jí, že vidí velkého černého vlka, který se brodí sněhovou závějí. Slyšela slova modlitby v cizím jazyce, kterému nerozuměla. Slova jí prostupovala mozkem a vnikala do její mysli.

     Wairth wilja meins. 

     Swa tauja namin meinamma

     af strika blothis sinistins 

     sinistamma reikja diupithos

     in liuhada sunnors swartins

     undar taikn brikangalgins

     wairth wilja meins.

    Věty jí proplouvaly hlavou a zanechávaly po sobě srozumitelná slova. Náhle jako kouzlem porozuměla cizímu jazyku. Opakovala modlitbu, kterou kdosi odříkával šepotavým hlasem. ,,Staň se vůle má," znělo jí v uších.

     Takto činím jménem svým

      z tytulu krve prastarých

      prastarou silou propasti

      v záři černého slunce

      pod znamením brikangalgins

      staň se vůle má.

     Náhle se ocitla u hromady kamení s hlavou vztyčenou k černé obloze osvícené jasným úplňkem.  Na kamenech se začínaly rýsovat podivné znaky. Jeden po druhém vystupovaly na povrch. Zdálo se, jako by dlouhá století dřímaly pod povrchem a nyní po odříkání modlitby se probouzely z dlouhého spánku. Jako vytesané do kamene čněly jeden vedle druhého obklopující celou skalku. Mirama opatrně předpažila. Po jejím boku stál černý vlk. Magické runy vyryté v kamenech se rozzářily a jedna po druhé se vznesly nad kameny, aby v zápětí jako bleskem pronikly dlaní natažené paže do jejího srdce.

     Zalapala po dechu. S prudkým nádechem se vymrštila do sedu a vyděšeně se rozhlížela po místnosti. Nemohla popadnout dech. Srdce jí divoce tlouklo. Bolest jí prostupovala tělem. Zachvěla se zimou. Oheň v krbu dohasnul a zbyl po něm jenom popel. ,,Byl to jenom sen," vydechla s úlevou. Otec zachrchlal. Mirana vzhlédla k jeho lůžku. Tma se rozprostírala po celém pokoji. Vichr se uklidnil, okenice byly v klidu a studený vzduch, který proudil škvírami ve dveřích, už nekvílel, jen lehounce ševelil mezi zárubněmi. ,,Vlk - znamená přítel. Jaký přítel? Lovec? Znamená to, že on je mým přítelem? Černý vlk - temný přítel. Jeho vlasy byly černé. Stál při mně, když démon zútočil. Přesně jako v tom snu, ale jak to, že jsem rozuměla těm slovům? Jeho slovům? To on mluvil tím divným jazykem. To on svým hlasem šeptal k démonovi. Je vůbec ještě živý? Chtěla bych ho vidět a poděkovat mu za život," šeptala se slzami v očích.       


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru