Sen?

Spatřil jsem pár jasných hvězd,

zářily hned vedle sebe.

Rozjasnily temný les,

nehleděl jsem však na nebe.

Hleděl jsem jen - jen na Tebe,

ve studny Tvých očí.

Ten tam je chlad jenž mně zebe,

hlava se mi kolem točí.

Hlava se mi kolem točí,

nevím proč a nevím nač.

Když dívám se Ti na obočí

chtěl bych víc – znát kdo jsi zač.

Poznat?! Myšlenka víc než smělá,

jak září v lese na mýtině,

bytost již jsem držel včera,

laň když tančí v očích Luně.

V stříbru svitu tančila,

z pavučinek tkané šaty.

Náhrdelník jiskří perla,

prostá jak je kapka rosy.

Perly rosy zdobily ji

nejen pro obdiv okolí.

Napadlo mně oslovit ji,

snad špatná slova nezvolím.

Sotva jsem však z stínu vstanul,

snad jsem ji tím vyplašil,

zlého nic jsem netušil,

náhrdelník k zemi skanul.

Zmizela jak mlha ranní,

jak Slunce když ji rozžene.

Vědět kam, bych běžel za ní;

i kdybych... Jak? Našel ji,

bojím se, že řekne... Ne.