DVOJÍ KREV 5.kapitola

                                    5. kapitola

 

        Ranní světlo probliklo místností. Venku řádila chumelenice. Zima se hlásila příliš brzy na to, aby se lidé mohli řádně připravit na dlouhé mrazivé období. Mirana cukla víčky a procitla do ledově promrzlého pokoje. Ohniště bylo vyhaslé. Otec chrčel v polospánku. Z venku se ozýval podivný hlahol. Mirana váhavě vstala a zvědavě vykoukla z pootevřených dveří. Opodál se tvořil hlouček lidí, kteří naslouchali roztržitě hovořícímu muži. Rozčíleně rozhazoval rukama, zajíkal se a drmolil cosi o smrti. Tvář měl vyděšenou, bledou a spocenou. ,,Tam - tam," ukazoval k lesu. Mirana vzhlédla k vrcholu kopce, kde předešlého večera, při západu slunce, zažila nepochopitelnou vidinu. ,,Jsou tam dvě těla. Rozcupovaná těla dvou mužů. Vlci. Určitě to byli vlci," křičel jako smyslů zbavený. 

     ,,Vlčí rod!" promluvil hromový hlas. Všichni společně s Miranou se prudce ohlédli k muži stojícímu opodál. Jeho vzhled všechny zaskočil. Vysoký urostlý muž v dlouhém kožešinovém kabátci přepásaném v pase koženým opaskem, na kterém mu vysel meč se stříbrnou hlavicí, vyrytými ornamenty a zlatou slzou značící důstojníka královských průskumníků. Vysoké kožené boty mu vyčnívaly zpod kabátce. Na rukou měl kožené rukavice a na pravém prsteníčku velký zlatý pečetní prsten. Vlasy měl světlé téměř jako sníh, nezvykle krátké a sestříhané kolem uší. Oči mu zářily blankytnou modří. Mirana si ho zvědavě prohlížela. Bylo to poprvé, co viděla tak zvláštně vyhlížejícího muže. Byla zvyklá spíše na horaly - zimou ošlehané tmavovlasé muže hrubých rysů. Tenhle důstojník jí zaujal. 

      ,,Cos to řekl?!" obořil se na něho postarší muž. 

     ,,Pronásleduji je už řadu let. Můj jediný úkol je najít a vyplenit tyhle barbarské kmeny rozsévající smrt. Putují krajinou a zanechávají za sebou zkázu. Jsem stopař," dodal s výdechem.

     Mirana se chystala protestovat. Vždyť pronásleduje kmen onoho lovce, co jí zachránil. Ne oni, ale démoni vraždí nevinné lidi. Vysávají z nich krev a požírají maso.

     ,,Jdeme na místo neštěstí!" zavelel postarší muž a poplácal svědka, hrůzostrašného nálezu, po rameni. Ten jen přikývl a spěchal, po sněhem zaváté cestě, k lesu. Mirana na nic nečekala, popadla dlouhý kožešinový plášť, přehodila si ho přes ramena a spěchala za nimi. Sotva popadala dech v mrazivém počasí, ale nával adrenalinu v těle jí popoháněl kupředu. Nohy se jí bořily do sněhu, který přes noc přivála větrná metelice. 

     ,,Tam! Tam!" hlásil muž. Utíkal do kopce a rukou ukazoval na mýtinu. Miranu bodlo u srdce. Co, když jedna z obětí bude lovec, prolétlo jí hlavou. Zaváhala a nepatrně zpomalila. Pak spozorovala krví potřísněný sníh a opět si dodala odvahu. Když však spatřila odhalená rozsápaná těla dvou mužů zajíkla se. Mrtvoly ležely jen několik stop od sebe. Končetiny i trup měly rozdrásané na cucky. Tváře znetvořené. Zmrzlá těla byla bez kapky krve, jako by jí někdo vysál. ,,Kdo je to?" promluvila a přistoupila blíž k tělům. Pak se jí podlomila kolena. Srdce se jí na půl úderu zastavilo. V očích měla slzy. Vzhlížela k opasku, na kterém se leskla kovová spona s vyrytým hadem. ,,Darone!" vykřikla. Zhroutila se k mrtvé tváři staršího z bratrů. Ruce měla zabořené ve sněhu. Nastalo ticho. Jen dívčí vzlykání pronikalo zimní krajinou. Na svého druhého bratra už pohlédnout nedokázala. Věděla, že kdyby spatřila jen část jeho tváře, zhroutila by se zcela. S dlaněmi na očích zakrývala žal, co jí proudil srdcem. Nemůže to říct otci. Neunesl by tuhle zprávu. Zůstala by sama a žal by jí utrýznil k smrti. Kdosi jí pomohl vstát. Pohledem hledala stopaře. Stál stranou od všech přihlížejících a nepřítomně hleděl k lesu. Vytrhla se ze sevření a rozutíkala se k němu. ,,Jsou to démoni. Zrůdy z bažin. Prokletí od bohů." Drapla ho za kabátec a cloumala jím do doby, než jí opustily síly a s pláčem se zhroutila k jeho nohám. ,,Démoni ne lidé," mluvila sotva slyšitelným hlasem.

     Stopař si k ní dřepl. Jemně jí pozvedl bradu a oba si hleděli do očí. ,,Jak to víš?" promluvil. Slunce se mu odráželo v blankytně modrých očích.

     ,,Já - já," zakoktala se. ,,To přece nemohl udělat člověk. Vlci to nebyli, to démoni," přikyvovala a vzlykala zároveň. ,,Démoni z bažin. Démoni z bažin."

        ,,Co víš o Prokletých?" zašeptal stopař.

        ,,Nic, nic," rychle zavrtěla hlavou. Uvědomila si, co slíbila lovci.

        ,,Kdes ho viděla!" zvýšil hlas a zuřivě s ní zatřásl.  

     Mirana se mu vysmekla a zděšeně sebou smýkla do strany. Po zádech se snažila couvat, co nejdál od jeho rozčílených očí. Náhle jako by potemněly. Nezářily, tak jako před chvílí spíše tmavly a měnily se v bouřkový mrak. 

     ,,Musíme je pohřbít dřív, než zmrzne zem," ozvalo se z davu.

    Stopař se napřímil a horlivě se rozhlédl kolem sebe. Nevšímavě prošel kolem davu k hromadě kamenů. Prsty pravé ruky zkoumavě přejížděl po jednotlivých kamenech a při tom strnule zíral na rytinami posetou skalku. Neslyšně pohyboval rty. Doufal, že tohle posvátné místo vydá svá tajemství a ukáže mu cestu k cíli. 

     Mirana si nikoho nevšímala a úprkem se hnala do vesnice. Slzy jí studily v očích, tvář měla rudou od mrazu a rty promodralé od zimy. U potoka se zastavila. Udýchaně se rozhlížela kolem sebe. Nemohla jen tak utéct aniž by se rozloučila s otcem. Ohlédla se k lesu. Nepatrné siluety  se mihotaly v bílé vrstvě sněhu. Nechápala, co po ní stopař chtěl. On přece ví o Prokletých, tak proč se mě na ně ptal. Něco chce vědět, ale co? Měla bych se ho snad bát? Přemýšlela. Návrat do vesnice by jí nepomohl, tam by jí našel. Musela uprchnout a to hned. ,,Sbohem otče," zašeptala a rozutíkala se podél potoka vzhůru ke dvěma pramenům. Jeden se táhl od skal a druhý od vrchu pramenící vysoko v horách. Oba se vlévaly do potoka linoucího se podél vesnice. Vydala se do hor. Cosi jí táhlo kupředu, stále rychleji a neúnavně, vzdorující krutému počasí. V uších jí zněla slova, která slyšela i ve snu. ,,Wairth wilja meins." ,,Staň se vůle má. Staň se vůle má," stále dokola mumlala těchto pár slov. Srdce měla jako v ohni. Zrychleně dýchala, ale přesto utíkala stejně rychle. Sněhové závěje byly čím dál hlubší. Při dalším kroku se zabořila až po kolena. S každým dalším krokem se propadala hlouběji a hlouběji.  zastavila se. Už nemohla dál. Snažila se vyprostit ze sněhové pasti, která jí sahala až ke stehnům. Zoufale vykřikla a její hlas se rozezněl hromovou ozvěnou. Síly jí opustily. Vyčerpaně ulehla do sněhové závěje. Bezmocně hleděla na mraky plující oblohou. V dálce zaslechla šepotání. Nevěnovala mu pozornost, jen zavřela víčka a ponořila se do snění. Rozechvělé hlasy se blížily. Neměla sílu ani odvahu pozvednout hlavu a zjistit komu ty hlasy patří. Koňské ržání vnímala jakoby v ozvěně pod vodní hladinou. Pak upadla do bezvědomí.

     Když se na nepatrnou chvíli vzpamatovala a otevřela oči, ležela na nosítkách z klacků a silných větví zapřažených ke koni. Konce opracovaných větví se klouzaly po sněhu. Dvě dlouhé tlusté větve po obou stranách koně byly přepásány koženými popruhy  a  pevně připevněné k jeho hřbetu. Kožešina, na které ležela, jí příjemně hřála do zad. V mlze spatřila osobu zahalenou v kožešině s kapucí na hlavě, jak drží opratě a ladně kráčí vedle koňského boku. Víčka jí ztěžkla, zamrkala a opět usnula.

      Praskání žhnoucího dřeva jí přinutilo otevřít oči. Ležela pod chundelatou kožešinou. Šerem zaplněnou chýší prostupovalo jen mihotavé světlo ohně. Mirana se bedlivě rozhlédla po místnosti. U krbu seděla žena a šněrovala k sobě dva díly kožešinového kabátce. Mirana jí chvíli pozorovala a pak zašeptala: ,,Kde to jsem?" Hlas se jí pomalu vytrácel v chraplavém nádechu.

       ,,V bezpečí," odpověděla žena. Položila kožešinu na zem a přistoupila blíž k dívce. Mirana se zahleděla do její tváře. Měla starou vrásčitou pleť posetou jizvami.

       ,,Hledám lovce. Mladého lovce. Trochu mi ho připomínáš. Měl stejné rysy i stejně černé oči, jen vlasy měl černé," mile se pousmála na prošedivělou ženu.

       ,,Také jsem měla," povzdechla si žena.

       ,,Musím ho najít. Hrozí mu nebezpečí. Všem hrozí nebezpečí," prudce se posadila, ,,můj plášť a boty!" vykřikla.

      ,,Byla jsi promrzlá. Musela jsem je dát usušit," kývla ke krbu. Na dřevěném bidle byl přehozený dlouhý plášť a pod ním vysoké kožešinové boty.

      ,,Kde to jsem?" opět vyhrkla Mirana.

      ,,V bezpečí, ale jestli chceš, můžeš odejít. Nejsi v zajetí. Jsi volná," jemným hlasem odpověděla žena. Vzala plášť i boty a položila je k lůžku. 

    ,,Musím najít lovce. Nevím, kde ho hledat. Zachránil mi život. Stopař nesmí najít jeho rod," začala drmolit krátké věty. Chladný záchvěv větru jí pronikl pod kůži. Zachvěla se zimou. Oči se jí začaly klížit únavou. ,,Musím jít. Musím hned jít," šeptala v polospánku. Žena jen tiše přikývla a přikryla jí kožešinou. Mirana neměla sílu protestovat.V lehkém spánku zaslechla hlas v neznámém jazyce. Znělo to jako modlitba nebo zaříkávadlo či magické odříkávání, vymítání zla nebo vzývání Boha. Tak trochu od každého něco. Snažila se otevřít oči, vzbudit se, ale byla jako v omámení. Nakonec podlehla hlasu a upadla do hlubokého spánku. Cítila se uvolněně, klidně, bez starostí. S lehkostí se vznášela nad horami pokrytými sněhem. Lesy jí ležely u nohou. Lehounká jako vánek plula po obloze k místu svého cíle. ,,Zjevení?" špitla. Stála na sněhu u hromady kamení. Stejná skalka, ale jiné místo. Po její pravici stál černý vlk. Runy vytesané do kamenů zářily zlatem. Natáhla k nim ruku a prsty se dotkla jedné z nich. Dlaní jí projel lechtívý pocit, když runa prostoupila její rukou. ,,Kde najdu lovce?" zašeptala.

   Vlk u její pravé nohy se pohnul. Pomalou chůzí obešel skalku a stanul před Miranou. Pozvedl oči a upřeně se na ní díval. Mirana k němu natáhla ruku. Vlk sklonil hlavu a dovolil dívce, aby se ho dotkla. Opatrně se sklonila a lehounce se dotkla srsti na hlavě vlka. Vtom jí oslnilo prudké světlo, ve kterém na okamžik spatřila lovcovu tvář. Očima jí prolétl prudký žhnoucí blesk, po kterém nastala tma. 

    Vymrštila se do sedu a vyděšeně rozhodila rukama. Těžce lapala po dechu. Tma jí naháněla hrůzu. Promnula si oči a zamžourala do tmavé místnosti osvětlené pouze plamenem v krbu. Vzděšeně sebou trhla, když uviděla stopaře. Klečel u krbu a vhazoval dřevo do ohniště. Mirana ve strachu zašeptala: ,,Ty?"

    ,,Jsi naivní, Mirano," řekl klidným hlasem. Nevzrušeně přihodil další poleno do krbu a vstal z podřepu. Mirana k němu pozvedla vyděšené oči. Stopař mlčel, otočil se a vyšel z chýše. 

    ,,Vlk a lovec. Dvě tváře - jeden život. Jsou snad propojeni nějakou magií?" Mirana byla zmatená. Netušila, co si o tom má myslet. Nikdy se s níčím podobným nesetkala. Vše co se dělo kolem ní, jí nahánělo hrůzu. ,,Stopař? Proč mě pronásleduje a co ode mě očekává? Já přece nevím, kde jsou Prokletí ani kde se nachzí Vlčí rod. Nechápavě si mnula čelo. Prázdná místnost a ticho jí nutily jednat. Opatrně vykoukla z chýše. Obloha byla jasná a mrazivá. Váhavě se rozhlédla na všechny strany. Kam zmizel? Prolétlo jí hlavou. Rychle se vrátila do chatrče. Obula se, oblékla si teplý plášť a opět ostražitě vykoukla ven. Vtom jí kdosi drapl za ruku. Mirana vypískla leknutím, ale silná ruka s ní prudce trhla stranou. Očima stanula v nečekané blízkosti stopařovy tváře. Hluboce se nadechla.

   ,,Chtělas utéct?" ušklíbl se. Pohledem se zaryl do jejích očí. Sledovala jejich blankytně modrou barvu, jak září ve sněhem pokryté pustině.  Široko daleko nebylo nic jen planina pokrytá bílým závojem. V dálce u horizontu prosvítaly vrcholky hor. 

    ,,Kde je ta žena?" váhavě se rozhlédla. 

   ,,Zajímáš mě jenom ty, Mirano. Nejsem vrah, za kterého mě považuješ. Nikdo jiný mě nezajímá, jenom Vlci. Dostal jsem úkol a hodlám ho splnit. Ty mi v tom pomůžeš."

    ,,Ale oni nejsou špatní," téměř se zalykala. ,,Jeden z nich mi zachránil život. To Prokletí jsou těmi démony, co zabíjejí lidi. To oni jsou vrazi," rozplakala se. 

      ,,Já vím," pronesl lhostejně stopař. Ještě pořád držel Miranu v pevném sevření. 

        ,,Tak proč po nich jdeš!" Zuřivě škubla rukou.

       Stopař povolil sevření a pozvedl oči k vrcholkům hor. ,,Protože se čas krátí," zašeptal.

      ,,Jaký čas? O čem to mluvíš?!" vztekle zvýšila hlas. Měla z něho mrazivý pocit v zádech. Bála se jeho posedlosti vůči Vlkům. Nechtěla mu v tom úkolu pomáhat, ale bála se odmítnout. 

      ,,Nastává zima," odpověděl s očima upřenýma k horám. ,,Čas jejich proměny," dodal a pohledem sklouzl k Miraně. Sledoval její vyděšenou tvář. 

      Dívka jen zavrtěla hlavou. Nechápala, o čem mluví. ,,Jestli chceš, abych ti pomohla, tak mi řekni vše, co víš. Kým jsou doopravdy Vlčí bojovníci a proč zrovna já ti mám pomoct je zničit."

     ,,Protože jsi jedna z nich."

    ,,Já?" vylekala se.

    ,,Slyšel jsem tě mluvit jejich řečí. Před chvílí v chýši jsi spala tvrdým spánkem, ale mluvila jsi ze spaní. Cos viděla v tom snu! Musíš mi to říct!" náhle zaútočil hrubým hlasem. Jeho oči dostávaly nádech bouřkového mraku. Zlostně jí uchopil za ramena a zacloumal s nimi. Mirana úzkostně zavzlykala. 

      ,,Já nic nevím," zaúpěla při dalším zacloumání.

     ,,Dobře," vzdychl a pustil její ramena. ,,Řeknu ti o jejich prokletí," řekl posmutněle. Poklekl před ní a předloktí levé ruky opřel o levé koleno. Druhé měl zabořené ve sněhu.  Sklonil bradu k hrudníku a vytáhl z koženého váčku, upevněného na opasku, několik mincí. Mirana se na ně soustředěně zadívala. Stopař je promnul v dlani. ,,Burhanské mince," odpověděl. ,,Je v nich síla. Magie prostupuje jednotlivými kovy. Zbývá poslední, pak se kruh uzavře. Nevíš nic o jejich prokletí. S prvním zimním zatměním se v nich probouzí zvíře. Jejich krev vstupuje do druhé fáze. Během proměny se stávají krvelačnou šelmou, která zardousí vše živé v okolí. Nejsou to lidé. Už to chápeš?" Podal jí jednu z mincí. Mirana si jí pečlivě prohlížela. Cítila, jak do její dlaně vstupuje síla ornamentu vyrytého na horní části mince. Celá se chvěla pod vlivem zlatého kovu. Zavřela oči a nechala se ovlivnit silou magie. Viděla záblesky lovců a šelem. Siluety lidí měnící se ve vlky. Bojovníky podobné lovci, co jí zachránil před Prokletým.  V křeči se svíjeli na zemi a jejich těla se pomalu měnila.  Už to chápala. V tom snu viděla vlka a lovce. Dvě tváře - jeden život. Dávné prokletí, co je ženě do záhuby. Zbývá poslední mince  a poslední rod. Luna ustupuje a až zmizí zcela, přijde jejich čas. Pak se promění ve vlky toužící po kořisti. Po řasách jí stékaly slzy. V okamžiku mrknutí zahlédla i jeho tvář. Tvář jejího lovce. Neuměla si představit, že právě on by byl schopný někoho zabít. Pak mince  pohasla. Přestala vydávat energii a Mirana otevřela oči. Uslzeně hleděla na stopaře. Muž od ní převzal minci a uschoval jí do váčku k ostatním.

       ,,On ne.....on ne," uslzeně vrtěla hlavou.

       ,,Každý," vzdychl stopař.

      ,,A já?" vzala ho za ruku. Nebála se ho, spíše ho litovala. Nevěděla sice, kdo mu přiřknul tenhle úkol, ale věděla, že ho musí splnit, i když z nevolí.

       ,,Vidíš věci, které nikdo jiný nevidí. On ti ukazuje cestu. Jsi pro mě důležitá."

      ,,To nemohu udělat," zavrtěla hlavou.

     ,,Musíš! Nevím kam dál. Chodím v bludných kruzích. Jaká je další cesta! Řekni mi to!" obořil se na ní.

     ,,Já nevím!" zoufale vykřikla pištivým hlasem.

    ,,V tom snu jsi určitě něco viděla. Někam tě vedl. Kam!" Jeho tvář vypadala děsivě. Stažené obočí, zkřivené rty, zuby skřípějící v pevném stisku. Mirana měla strach. Žádné určité místo ve snu neviděla. Jen další skalku s runami, černého vlka a tvář lovce. Nechápala ani to, proč rozumí cizí řeči. Byla přesvědčená, že jí lovec cosi ukazuje, ale cesta k cíli to zajisté nebyla. Neviděla nic, co by jí mohlo kamkoliv nasměrovat.

    ,,Je to jen další bludná duše," zamumlal znechuceně stopař. Přemítavě popošel pár kroků dopředu. Nevěděl, co má dělat. ,,Čas se krátí. Síla krve roste. Magie obnovuje svojí dráhu. Vlci se vzdalují. Burhanské mince ztrácejí svůj lesk. Nemám příliš času nazbyt. Musím najít kameny proměny," mumlal si pro sebe. Mirana mlčky sledovala jeho pohyb. Nervózně přešlapoval z místa na místo. Byl jako smyslů zbavený. 

    Odněkud z hor se ozval hluboký tón mufloního rohu. Zvuk se rozléhal skalnatými masivy, lesy i planinou. Prolétl ovzduším a s dlouhou neutišitelnou ozvěnou pomalu mizel v mrazivém oparu. Mirana se rozpačitě rozhlédla kolem sebe. ,,Co je to?" špitla.

    Stopař zbystřil. Očima šmátral na horizontu planiny. Dlouhý hrbolatý pás pokrytý sněhem označoval linii mezi kamenitou planinou táhnoucí se vzhůru k prvním skalnatým výčnělkům a dunivě se ozývajících velehor. ,,Hory se ozývají," zašeptal muž. ,,Musíme jít!" poručil. Hrubě drapl Miranu za zápěstí a táhl jí za sebou vzhůru ke skalám. 

    Smýkala sebou, ale marně. Jeho pevný stisk nepovolil. Neochotně klopýtala v jeho stopách a snažila se neupadnout do studeného ledem pokrytého sněhu. Ledový povlak křupal pod jejich botami a ostře jako čepel nože se zarýval do jejích nohou. Měla pocit beznaděje. Mrazivé poryvy větru jí šlehaly do tváře. Zachvěla se zimou. Každým dalším krokem směřujícím do hor sílil vítr a mráz se stával nesnesitelným. Dlouhé šaty i plášť měla nasáklé zmrzlou vodou. Vysoké kožešinové boty jí ještě pořád hřály, ale zbytek těla měla promrzlý na kost. ,,Prosím," zaškemrala. Sotva mohla dýchat. Ledový vítr jí vnikal do plic. ,,Já už nemohu, nemohu dál. Nech mě tady," zasípala. Slzy jí studily v očích a zamrzaly na tvářích. 

?     Stopař se neochotně zastavil. Prudce se otočil, aby dívce vyčinil, ale zaváhal a popošel k ní. Sledoval bledou tvář promrzlé dívky. Nesmím polevit, pomyslel si. ,,Kudy!" křikl a zatřásl ochablým tělem.

   ,,Já nevím," zašeptala a unaveně zamrkala. Při dalším kroku se jí podlomily nohy  a celou svou vahou sjela do jeho náruče. 

    ,,Mirano!" zděšeně vykřikl. Dívka měla zavřená víčka a jen povrchově dýchala. Tvář měla mrtvolně bledou, promrzlou, bez života. Rty promodralé, semknuté k sobě. Vlasy jí neposlušně vlály ve větru. Ona nesmí umřít. Musím jí rychle dostat do tepla. Ať je to kamkoliv, ale hlavně to musí být rychle. Nadhodil si jí v náručí a těžce oddychujíc se brodil praskajícícm sněhem. Velmi opatrně a pomalu pokračoval v cestě.

      

---