Denní neštěstí

Když se podíváš na mě, pochopíš jak to mám,
co dělám vůbec špatně, že to už nedávám,
když vidím ty bíle mraky, co na nebi jsou,
vylezu na staré vraky, než hvězdy zas vylezou.

Vidím souhvězdí ve tmě, tam je velký vůz,
chci se ho dotknout jemně, ale je to strašný kus,
na zemi mi se stát nechce, co jenom dělat,
to se vám řekne lehce, obloha začala bělat.
 
Najednou začlo ráno, domů jsem musil,
štěstí mi není dáno, aspoň to jsem zkusil,
jen co udělám krok, hned mám další problém,
tak to je rok co rok, už bych měl dostat emblém.

Smůla na paty se lepí, já už si zvyk,
neměli to vidět děti, dospělí mají vzlyk,
kráčím však po své cestě, nic nezbývá,
po tom mém krásném městě, vše se tak překrývá.

Vídám barvy štěstí, odkloním zrak,
dobrého nic nevěstí, je to špatný znak,
pospíchám rychle domů, do temnoty,
já mám ty city zlomu, za to nemůžeš ty.

Doma se svižně schovám, jen pod postel,
jen ne všem katastrofám, naproti velký kostel,
u kostela hřbitov leží, jen sbohem dát,
život tak krátce běží, půjdu na věky spát.