Ztracen ve světě

Mysl se mění, ale stále zůstává černá,
nenávidím ty dny, nenávidím rána perná,
už odpočítávám jen dny a roky,
až přijdu o své přátele, nepřátele a soky,
už jen čekám na to, kdy přijdu o sebe,
kdy přemýšlím nahlas „Peklo, či nebe“.

„Kam se dostanu?“ Pořád se ptám,
kam svou ztracenou duši dám,
bude má mysl stále tak černá, bude stejná, jak pořád byla?
Bude určitě jiná, světlá, tak světlá, jako by bílou barvu pila.
Ale to už bude klidný život, kdy mě nic nebude trápit,
kdy si mé tělo odpočine od těch všech ran, kdy přikryje mě černý hábit.

Otočil jsem se a odešel, jak by mi nic nezůstalo,
schoval se, abyste mě nemohli najít a aby to tak bylo natrvalo,
abych byl navždy sám a nic mě netrápilo, každopádně mi všichni chybí,
myslím na to každičký den a stále i přes mysl černou přemýšlím, zda jsem se nedopustil nějaké chyby,
pláči nad tím, jak to tak muselo skončit, jaký jsem šílenec a blázen,
radši na vše zapomenout a sám sebou být dál a dál sházen.

Kdy udeří poslední sekunda a vše lehne popelem,
za tu dobu budu přemýšlet, jak byl jsem vaším přítelem,
jak snažil jsem se dělat všechno pro vás,
a zažil si spoustu srandy, štěstí a života krás,
záviděl jsem ptákům jejich volnost a odhodlání,
nyní jsem vás opustil s citem a již mě nic nezachrání.