Dvě jizvy: 6 - Čím později / List papíru

Do háje! Krucinál!

Zíral jsem na to, co jsem měl před sebou, a těžko jsem mohl popadnout dech. Tohle byla rána na solar. Poslední kapka do už tak přetékajícího poháru vína vonícího trpkostí a sladem. Na jazyk se mi draly všechny nadávky, co jsem znal. A zároveň všechna blahořečení.

Vzkaz, který mi poslala, byl nad slunce jasný. Žena, která mě uchvátila, o mě má zájem. Navzdory tomu, jak jsem se k ní posledně zachoval. Nenechala to být a vytáhla svůj trumf.

Díval jsem se na kresbu. Ten portrét musela kreslit po paměti. Neměla jedinou mou fotku – dost úzkostlivě jsem dbal na to, aby můj obličej nepronikl ani na internet ani jinam, má podoba se nesměla stát známou, střežil jsem ji už dlouhou řádku let. A ani na registračních kartách knihovny fotka nebyla. A přesto mé rysy byly… neobyčejně přesné. Byl jsem to já. Ten obraz mě vystihoval. Neukázněné delší vlasy spadající v pramenech kolem uší - a dokonce nezapomněla ani na těch pár vlasů, co mi věčně padají do čela. Obočí posazené nízko nad očima, spodní ret o trochu širší a zaoblená nevýrazná brada, pokrytá tmavým strništěm. Dokonce i trochu drsný povrch tváře, to všechno z toho bylo znát. Ne každý detail byl dokonalý, ale ty oči… moje zatracený všivý oči… takhle jsem se na ni díval? Jestli jo, tak jsem to nezvládl přímo ukázkově.

Ta kresba byla výzva, pozvání.

Měl jsem ji zase odmítnout? Neurvale jí zabouchnout dveře před nosem?

Měl, ozval se přísný ledový hlas zevnitř. Nemáš na výběr.

Zaklel jsem. Nejsou snad všechny volby jen tím, čím si myslíme, že jsou? Kolikrát dokážeme vidět až na konec věcí? Myslíme si, že rozhodujeme, a přitom je beztak polovina našeho života dílem náhody. Nebo osudu, jak kdo chce. Těžko bych dokázal spočítat, kolikrát jsem byl přesvědčený, že dělám správně - a pak se to ukázalo jako kardinální chyba. Ani těch tři sta let mě nestihlo poučit? Člověk přece nikdy nemůže nic vědět.

Nesnaž se oblbnout sám sebe, blázne.

Proč bych si ji měl, ksakru, odpírat? Jiné ženy jsem do svého života pustil. Až tam, kam mohly. Nějakou chvíli v něm zůstaly, aby zase odešly. Proč zrovna s Corinne by to mělo být jinak? Jasně, má o mě zájem. A já o ni. Ale to je snad celkem běžná věc. Jak může kdokoli z nás vědět, co z toho bude? Dost možná se ta pochodeň nakonec nerozhoří. Dost možná spolu jen strávíme pár chvil. S kým jiným, když ne s ní? A kdyby měly věci překročit hranice, vždycky se dá odejít. Proč bych jí nemohl nabídnout alespoň to, co můžu? A vzít si, co mi nabídne.

Jak si vůbec můžu myslet, že vím, co se stane? Těch možností je přece spousta. Celá škála.

Pitomče… Víš, co se stane.

Pustil jsem kresbu a ta se srolovala zpět. Přešel jsem k pracovnímu stolu a hodil ji na něj. Potom jsem zabořil svůj zadek do polštářů na gauči a zeširoka se opřel.

Měl jsem sto chutí jít za ní, teď hned. Poděkovat jí, všechno jí říct, dotknout se jí, projet prsty její vlasy, dívat se jí do očí tak, aby pochopila – a zůstat s ní tak dlouho, dokud mě nevyhodí.

Před očima se mi mihl obraz. Corinne a já… spolu. Bezstarostní, přiměřeně šťastní, smíření jeden s druhým, o několik let později, v Londýně.

Jasně. Výbornej nápad. A pak ji opustíš, podle a hnusně. Tak jako Louise a Carol. Přiznej si, že nemáš na výběr. Pokud nechceš, aby věděla, co jsi zač, pokud ji nechceš tahat do tvého světa, necháš ji nakonec být. Ztratíš se ze světa. Jen si posluž. Už v tom máš slušnou praxi.

Lepkavé zhnusení jsem cítil přímo na kůži. Zavrtěl jsem hlavou a stáhnul obočí.

A pak: vždycky tu bylo nebezpečí, že pochopí. Že bude chytřejší než já. Nikdy jsem si nebyl jistý, že budu umět kličkovat dost obratně. Ostatně, Carmen na to také přišla sama. Dala si dohromady pět a pět. Jo, byly to detaily, ale to stačí. A co potom? Věci se zkomplikují přímo neúnosně. Před očima se mi začaly míhat další možnosti. Jedna horší než druhá. A ve všech byly slzy, smutek, bolest. Dříve či později.

Utnul jsem další úvahy.

Není jiná možnost než zbaběle prchnout. Zasypat jednou pro vždy syrovou hlínou to, co by mohlo být. A co nemůže skončit dobře.

A nemá cenu čekat. Čím později to udělám, tím horší to bude. Už se nesmíme vidět. Ani jednou. Tohle je poslední šance, jak odejít s čistým štítem.

Prohrábl jsem si vlasy a přešel ke stolu. Prsty jsem měl ztuhlé černou lezavou zimou, která se mi kolem nich omotávala. Trvalo mi to dlouho, ale ten dopis jsem napsal.

 

Slečno Blackburnová,

 

velice vám děkuji za vynikající kresbu, která mi byla doručena. Věřte, že si vašeho daru a úsilí, které jste mu věnovala, velice vážím a kresba samotná mě naprosto uchvátila. Máte opravdu neuvěřitelný talent i neobyčejný postřeh pro detail.

Bohužel vám za něj již nestihnu poděkovat osobně, jelikož jsem vás zde v knihovně při své poslední návštěvě nezastihl. Proto také tento dopis.

Zítra brzy ráno odlétám z Austrálie za dalšími svými povinnostmi.

Bylo mi potěšením se s Vámi setkávat.

 

                                                                       Ať se vám daří

Dirk Sexton

 

Přeložil jsem list na tři části a hmátl po obálce. Zaklel jsem a strčil ho dovnitř. Zítra ho Corinne doručím a pozítří budu pryč. Ano, nebylo by pro ni těžké mě najít. Věděla toho dost. Ale měla svou hrdost. Nepochyboval jsem, že toto bude znamenat konec. Hodil jsem dopis na křeslo a na stole rozložil její kresbu. Chtěl jsem se na ni dívat. Nalil jsem si sklenku červeného vína. Chutnalo jako… Corinne. Sladké - a nakonec trpké.

Zbývalo ještě přežít několik posledních hodin, než odtud vypadnu.

 

- - -

           

Perthská světla za mým oknem narušovala tmu noci a já se pokoušel hledat rozptýlení u práce. Pod prsty se mi rodily nové tvary. Užší a elegantnější než u poslední lodi. Design byl tím prvním, čím jsem začínal, ať už to bylo nebo nebylo praktické nebo obvyklé. Nejdřív jsem potřeboval vědět, jak bude loď vypadat. A tahle bude ze dřeva. Tuhle neprodám žádné cizí společnosti, tuhle postavím sám, vlastníma rukama. Jen, co budu mít příležitost.

            Až moc dobře jsem chápal, odkud k ní přichází inspirace. Bylo to nad slunce jasné. Její protáhlý ladný bok to prozrazoval dost zjevně. A teď bylo na čase rozhodnout, co všechno bude tahle holka nabízet? Milé skromné svezení nebo něco víc? Neměl jsem zatím představu.

            Zazvonil telefon.

            „Aarone?“ zvedl jsem ho.

            „Nazdar, Dirku," ozvalo se z druhé strany. „Chci se jen zeptat - jak dlouho ještě hodláš zůstat v Perthu?“

            „Ve čtvrtek odlétám. Proč?“ Určitě se neptal jen tak.

            „Takže to jednání jsi už skončil? Vše ok?“

            „Jo, skončil,“ Jasně. Vše ok. „Ven s tím. Proč se vyptáváš?“

            Zhluboka se nadechl: „Dirku, Christal z toho šílí. Ona to vnímá hůř, ale to nebezpečí nehrozí jen jí. Týká se nás všech. I tebe. Dneska večer, je to maximálně hodina, napadli další tři ženy. Šmejdi! A bylo to zlý. Bylo jich hodně, alespoň podle toho, co říkala ta jediná, které se podařilo utéct. Další dvě to odnesly, odtáhli si je s sebou.“

            „Zatraceně… A co rafeři? Zvládnou to?“

Jo, jasně. Bojovníci ardenů. Elitní jednotky. Ale ne vždy byli v bojích s dolmerou úspěšní. Rozhodně ne vždy. „Jsou připraveni k boji a v pohotovosti. Budou se jich snažit co nejvíc dostat tam, kam patří. Ale tentokrát je to zlé. Ačkoliv ty bestie získaly kořist, z ulic se neztratily. A zorganizovali se, útočí promyšleně. Není to sranda, ti říkám. Odhaduju, že na tom musí být fakt zle. Jsou temnější a zákeřnější než dřív. Už jenom ty zlý oči. Jako by se na tebe dívaly rovnou z pekla.“

Otřásl jsem se. Dolmera nadělala už hodně nesnází, hodně utrpení. Utrpení na obou stranách. „Takže pohotovost pro všechny?“

„Jo. A dýku nenechávej doma. Nechoď bez ní nikam, jasný? Ani ve dne.“

„Spolehni se. A díky.“

„Hádám, že v Anglii na tom budeš o dost líp. Vhodnější dobu sis k odjezdu vybrat nemohl.“

Lepší… Ušklíbl jsem se.

„V Anglii to zrovna teď není o moc lepší, podle Lestera.“

„Cože? Hergot. Mělo by se s tím něco udělat. Nechápu, jak to vůbec mohlo zajít tak daleko. Královi i celé milostivé vznešené primeře trvalo dost dlouho, než se jim rozsvítilo. Zákony tu měly být už dávno. Než to došlo takhle daleko. Celá staletí si někteří z nás dělali, co chtěli… a teď neseme následky.“

„Jo,“ řekl jsem kysele. Byly to přesně ty zákony, které, když už byly konečně vyneseny, mi vzaly Carmen. Ty, které mi bránily v tom poznat Corinne… Přesto jsem s ním musel souhlasit. „To měly. Ale nebyly. Tak teď se holt pořádně zapotíme.“

„Dávej na sebe pozor, příteli,“ ozvalo se z druhé strany po chvilce truchlivého ticha.

„Ty taky.“

Zavěsil jsem, položil telefon na stůl a popošel ke skříni. Otevřel jsem ji a ze zadní části jedné z polic vytáhl karver. Dýka ležela na mé dlani, potěžkával jsem její váhu. Nějakou dobu jsem ji nepoužíval. Nebo přinejmenším ne víc než k tomu, abych se udržel ve formě. Bylo mi jasné, že za téhle situace mě Lester zase pěkně protáhne tréninkem. Nevypadnout ze cviku, to bylo nejdůležitější. A bez tréninku to nešlo.

Přehodil jsem ji do druhé dlaně a ocelová čepel se zablýskla ve světle dopadajícím zvenku. Opatrně jsem ji chytil za pohodlnou rukojeť a stiskl nenápadné zapuštěné tlačítko. Stříbrná ocel zajela do rukojeti a namísto ní se objevila jiná, mnohem méně obvyklá. Druhá čepel měla zelenou barvu, byla téměř průhledná a tvrdá jako diamant. Při pohledu na ni navíc vytvářela dojem, že mírně září. Zvláštní, zamyslel jsem se. Darovat nesmrtelnost mohou jen někteří z nás. Jen hrstka vybraných. A ne vždy to museli být ti nejlepší. Ale vzít… vzít ji můžeme všichni. Znovu jsem stisknul tlačítko a čepele se znovu vyměnily.

Boje s dolmerou trvaly už spoustu let. A ačkoliv se její řady nyní už téměř nerozrůstaly, stále byla silná, zoufalá a krvelačná. Toužila po energii, kterou sama nemohla mít. Každý, koho nepřízeň osudu zahnala mezi obyvatele dolmery, toužil po jediném. Přežít. A přežít mohl jedině díky pravidelným dávkám sagreny, životní síly nesmrtelných, které se jim nedostávalo a které se tím pádem nedaly než ukradnout. Ale cena byla vysoká. Většina plnokrevných nesmrtelných za to nakonec zaplatila životem. Jen málokdy se podařilo někoho z jejich spárů zachránit.

Vlastně patřili k nám. A přitom k nám nikdy patřit nemohli. Jediný Král mohl tu výsadu udělit a dost často nebyl při chuti. Chránil svět nesmrtelných, chránil nás všechny, jistě. Nemohl dovolit, aby se náš počet zvětšoval. A proto doufal, že celá dolmera nakonec zmizí, zajde na svou vlastní špatnost, dojde jí dech. Dolmera byla v jeho očích vřed na kráse našeho světa. Odpad, který je potřeba spálit. A bylo mu jedno, jestli to bude spravedlivé, nebo ne. Král chránil jen zájmy svého světa, jednostranně a slepě. Co na tom, že většina obětí dolmery, podsvětí zavržených, se v ní neocitla vlastní vinou.

Každopádně ve svém šílenství byli nebezpeční jako pouštní šelmy. Bojovali o život a nevyznávali žádné hodnoty. Jejich duše už to neuměly.

Vyhodil jsem dýku do vzduchu, kde udělala obrat a její rukojeť dopadla zpět do mé dlaně. Několikrát jsem s ní švihnul a po dlouhé době jsem si vyzkoušel pár bojových výpadů. Včetně těch nejzákeřnějších z Lesterova rejstříku. Ale takhle nasucho to nebylo k ničemu.

Potom jsem popošel ke stolu a položil dýku vedle telefonu. Místo pradávné zbraně nesmrtelných jsem do ruky vzal hladce nablýskaný kus supermoderní technologie a naťukal na něm zprávu.

 

Lestře, čekej mě ve čtvrtek. A připrav hodně dřeva, budu mít práci.

 

            - - -

 

Deset minut po třetí, středa. Výborně. Ideální čas. V tuhle dobu vedla Corinne kurz na střední škole, měl jsem tedy jistotu, že v knihovně ji nezastihnu.

Skleněnými hlavními dveřmi jsem vstoupil dovnitř a nehodlal to zbytečně prodlužovat a zdržovat. Už takhle jsem si připadal dost bídně.

Přešel jsem halou na druhou stranu ke stánku s informacemi o výpůjčkách. Na můj dotaz, zda v současné chvíli mohu mluvit se slečnou Blackburnovou mi bylo odpovězeno dle předpokladu – nebyla přítomna.

Zařadil jsem se tedy mezi posedávající čtenáře a vytáhl čistý list papíru. Nehodlal jsem nechat nic náhodě. Nechtěl jsem riskovat, že by se knihovnice dovtípila a že by se Corinne dozvěděla, že můj vzkaz byl připravený předem. Proto jsem předstíral, že píšu. S papírem a tužkou v ruce jsem strávil dobu přiměřenou sepsání vzkazu. Potom jsem z kapsy vytáhl dopis, který jsem přinesl, a požádal jednu z knihovnic, zda by slečně Blackburnové vzkaz nepředala.

„Spolehněte se, pane,“ odpověděla knihovnice. „Jen, co přijde, dám jí ho. Do té doby si ho nechám u sebe.“

„Děkuji za vaši laskavost. A prosím, je to důležité,“ nejspíš jsem se mračil. Mé obočí bylo stažené.

„Nemějte obavy,“ ujistila mě.

Kývnul jsem a otočil se k odchodu. Udělal jsem pár kroků a rozhlédl se kolem. Knihovna, vonící Corinne. Nesoucí její náladu, kus její osobnosti. Měl jsem dojem, že pokud se sem ještě někdy vrátím, nebude to dříve, než za několik desítek let. Jestli teď odejdu, nebudu mít chuť se sem vracet vlastně vůbec.

Zastavil jsem se kus od dveří s vědomím, že ten krátký vzkaz změní vše. S vědomím, že to stojí za pěkný houby. A s vědomím, že ačkoliv jsem ji téměř neznal, získala si mě víc, než jsem byl ochoten připustit. Byl čas odejít, ale jako by mi nohy vrostly do země. Jako by najednou vážily několik tun. Podíval jsem se na špičky svých bot a ušklíbl se. Výborně. Ukázkový ztracený případ.

Sáhl jsem po madlu dveří a zatlačil do nich, abych se dostal ven.

---