Pán, co z kriminálu vyšel

Sedím si tak nevesele,

na lavičce dřevěné,

oči skleněné,

zanícené slzným roztokem,

tu přijde pán s otevřeným rozkrokem.

 

Dívá se na mě, usmívá

kde ale zuby, ten pán má?

Neptám se,

nejsu přece zvědavá.

Ale on se ptá.

 

Nejprv vypráví svůj krátký příběh v jedné větě,

že dlouho už je na světě,

viděl ho však z jiného úhlu,

no totiž z kriminálu.

Za matkou se nyní chystá

a prej už tolik nechlastá.

 

Čtyřicet pět korun.

částka, jež si žádá,

já dala bych mu ji ráda.

 

V situaci prekérní

avšak se nacházím,

když v peněžence moc drobných nenacházím.

Tož vyndala jsem, co jsem měla

do hrsti mu nasypala,

snad mu to chudákovi stačit bude,

a to pivo si koupit pude.

 

Když však shlédl lesknouce se,

v peněžence lehounce se,

třepotající Boženku,

no sorry jako, holenku,

tolik ti teda vážně nedám,

a prst výhružně zvedám.

 

Pak všiml si ten člověk,

leč je to tvor všímavý,

že na mých očích něco zvláštního je,

ano, jsou kalná, jako kal,

to bylo, když zachvátil mě žal,

on zeptal se,

pročpak pláčete, slečno,

kdo vám co provedl,

nějakej zasranej kluk?

já mlčky zakroutila hlavou,

což jemu asi nešlo hlavou,

nějak se rozvášnil.

 

Tak kurva kdo vám co provedl?

Nikdo, nic,

neřeknu víc.

Tož nebrečte, nesluší vám to!

A děkuju slečno...

---