Masky s maňásky. Pan a Syrinx

Původní znění jednotlivých čísel 2013-2015, přepis a uspořádání 2017.

Obsah:

I. Výkaz křiku,
II. Všeliké tělo,
III. Tma paměti,
IV. Divadelník.

V. Pan a Syrinx.

Poznámky:
Číslo IV. uvedené jako Tma paměti je pokusem přiblížit na základě vzpomínek na období, které se ztrácí v životním zlomu, paměť jako útržkovitou, svévolnou ve slučování toho, co bylo v původní přináležitosti a celku zapomenuto. Proti-smyslný, náznakový jazyk tohoto čísla vyžaduje čtení výrazu s přinejmenším stejným důrazem jako významu; je snad vhodné označit jej spíše za obraz než za řeč s nárokem na rozumnost. Toto číslo vznikalo ze souvislých vět jako střihová koláž.

I. Výkaz křiku

 

Jazyk tvoří prostory, které všemu, co je má, oživené, naplnit, vtiskuje tvar: jako masku. Kdokolivěk v prostorech, které jsou obsahem jeho pohybu, vyhlodává prázdno ve slovech jazyka tím, co je v něm těmto slovům cizí: jako nevyslovitelné.

 

O místě, kde kdokoli zanechal stopu nepřítomnosti, mluvím jako o masce. Nasazování a snímání masky zúrodňuje slova, vzdělává půdu, která vyžene květ: řeč. -- Takto někdo je a není prázdný ve slovech, přijímá a zapomíná nebytí v prostoru jazyka. To lze činit pouze má-li masku. -- Takto je maska, nehybná a neskutečná, symbolem cizoty vzešlé z nerozlučnosti člověka a jazyka.

 

Jinak je tomu v případě ochranného zbarvení, které dovede klamat proměnlivostí toho, k čemu se přimyká.

 

 

--

 

 



II. Všeliké tělo

 

Vzdaluješ se a přibližuješ. Slibuješ? Jsi temně. Všechno je. Vidíš? Oko tmy požírá oko. Hmatám. Na napjaté kůži. Sestro? Dvojenče? Dej mi to slovo.

Nehty a noži. To. V cárech. To. Tlukot. Kosti o kost. Dutý buben. Nás přesype. Sestro. Jako písek. Se zadírá.

Vyslovit je. Ze sebe. Tohle má být. Muž. Ty máš být. Žena. A co má být. To. Jméno. Které stíháme. Abychom jej mohli po. Zřít. Už je. To jedno.

Jsem naplněný. Hmyzem. Po okraj. Ozvěnou cosi. Odešlá. Má znít. Má mrtvá. Paměť. To místo. Kde nepatřím. Slovům smyslům zbaveným. Přes okraj. Nevidím. Kam vrazím. Nůž. Sypou se. Larvy líhnou. Šum.

Život pře-. Padlý po. Lokty v mase. Širá hemživá. Zem. Pokrývající zemi. Kolem očí. To tepe. Kroky. To vchází. Strach. Dítěte. Které jsem. Zašlápl. Deru se. Sám proti. Sobě jsem. Maska. Slova člověk.

 

Vším bylo. A nic v něm. Nezůstalo.
Hlas, který není. Ho mluví. Tisíci ústy.
Ozvěna roz-. Vrací požrané hlásky.
Věci pokryl popel. Splývají. To plyne.
Oheň. Jeho krve. Pod.
Zemí. Není tu. Co jíst.
Jen hlína, která se. Hýbe.
Jeho tělo ve mně. Hněte mé tělo.
 

Vrací. To. Smích. Do jména.
Zbylého. Co výduť. Zvuku.
Tomu. Kým bylo. A bude.
Ve vydobytém. Bodě pohybu.
To. Zvuk. Nejasný a smíšený
až k místu. Kde bolest hluku
na. Hranici slyšitelnosti. Jej
utne. Člověk tam stíhá. Jiný.
Tón zrození. Které slovo. Nezná.

 

--

 

 

III. Tma paměti

 

Obklopujíce věcmi zřetězili myšlení do temných podočních vaků. Zatarasení bouří: stoupa. Nesrozumitelnost před nimi skvěle skrýší. Tabákový kouř. rozpíná v, nebe zásvětí. Zvěř těla. Mizí ve stínech jak o poplaše. Pavouk pře: šíří se pád neodvrátil. Slyšet hlasy cizí tě. Mj. sen pomine.

 

Probral se: nezná mé. Nekladl jim zpět. Žádný odpor: průchozím pokojem vítr, kouř. Náhodní chodci u zrodu strachu. Obličej, ale ne. Obličej průvod. Žádné nálady, mysl. Naložená v bahně, posetá fialovými skvrnami. Zde není, jediná, když zjistí, že je. Celý život uniká. Umisťovaná do prostoru k oku. Připlouvá veliká ryba.

 

Vztek zde není prudký. Několik minut se snaží dusit, surově smýká. Vzdálí a vyčkává plynutí v dny. Naplňuje touhou po. Obém, pořád příliš slabé. Bojácně žít a nedokázat. Živoucím pahýl trčící uprostřed syrových polí. Spěšná tempa pod hladinou. Poslední punc: zpět naopak.

 

U otevřeného okna nenechají vyhasnout. Vždy navečer chází po stropě, aby dala pocítit: výkřik pře. Vrací děcko jeho strachu. Dí vyvolání: vytrvalé zde co je vytrpěné zpět. Odtok za hltá své okolí po čase, který stráví. Zbyde jen očouz.

 

 

--

 

 

IV. Divadelník

 

1. Maska na způsob kůže vně těla si žádá:

 

Znovu do vnitřní řeči přeložit vnější
a zpět naopak. Znovu pojmenovat síly
tělesné práce, tělesného odevzdání,
kroků těla, zániku těla. Zbytostněním
        znovu zabydlet svět.

 

2. Masky zahrnují:

 

Mimochodné modly, běsy ve tvářích známých osob, předměty zjinačené touhou, síly ženoucí tělesnost.

Masky se spolu svářejí na zemském povrchu.

 

3. Maska vede na drátkách:

 

Hláskuj --

ci-zo-ta

-- nevíš nic dokud člověk
s nesouměřitelnou minulostí
náhle nezaklepe na tvé dveře

 

4. Masky veřejně učí:

 

Rozvětvi paměť v tvárnosti času.

Sebou buď v pouhém zlomku.

V jediném těle sej mnohost životů.

Cizince sebe potkáš v průseku prostoru.

 

5. Maska vskrytu šeptá:

 

Je třeba ztížit rozumění, zakalit zdánlivou čistotu slov, ať jazyk překáží, ať si je odporem proti tomu, kdo s ním chtě nechtě zachází, ať dá poznat plnost, která je v něm i mimo něj, v pomlkách a v maskách. Je třeba zatnout zuby namísto řeči, strnout namísto tance hlásek, ať to co jen tuhne a kamení nabude podoby tváře a jako balvan je včas odhozeno.

 

6. Masky mohou být odloženy. Stejně jako to, co bylo ze slov spleteno jako vnější tělo osobnosti, zohýbáno, rozšklebeno, zpřeházeno, vysloveno a náležitě omezeno. Tvář bez masky musí být s to nést prvotní zmatek.

 

7. Maska může být tvořena.

 

Hlad ať je jitřen: “já je někdo jiný”, toť úsvit masky.

Odcizení masky jde téměř k smrti a jde téměř k návratu, ať jsou stále hledány kořeny touhy.

-- “já”, “někdo”, “jiný” --: to je ten hlad, to je ten návrat, to je to hledání.

 

8. Masky mohou být darovány, maska může být darem.

 

To, co je psáno, jsou masky slov (nikoli jejich ústa), která se vztahují k jiným slovům (nikoli k jiným maskám). --

 

Při vzniku masky jde o toto: méně mluvit, popírat cokoli zažitého ve významech nebo podobnostech slov, rozvrátit slovo. Jen ucho a ústa mohou dvojité odcizení masky učinit návratem k tomu slovu, které maska dává k vyslovení. --

 

Při užívání slov jde o toto: živit je z pomíjivosti toho, co se chce zdát neměnné, a mít je za stálost toho, co se zdá být měnlivé, tj. toho, co se nasazuje a snímá, i toho, kdo v čase je a není.

 

 

 

--

 

 

 

V. Pan a Syrinx

 

Soutěska stísněná sem

souží svůj život
souká průtahy sukna
skládá zem je laská

 

hlínou a styx je polyká

dutinou svého jména:
 

proháním štěrbinou
hvizd miznoucí
soužití s maskami
ten odklad připouští
prchat neznaje
hlad spouští
(m) svůj život
v soutěsnost

 

Zkouší to mluvit, aby to zajizvil
(funí ta slova z pod masky).

 

Tak začal: faun leckde se prosmýká,

stébla trav po bouři lehala, budiž,

dál může halekat slova. A pokračoval:
moře je hladové, hladoví bouřlivě
vehnané v soutěsku, ta stébla!
kdo v suchu pouště znal
jak vodě jsou propustná?
Na loďce vespolné lehli jsme, ze zvyku
dědíme, plodíme, všechna ta slova
nahlas halekal. Tak skončil: v rákosí
stoupne si do slunce (aby ji probudil),
slovy a rukama sápe se na ni,
ze zvyku dědíme, ale co je to způsobit,
ta slova! Černý střed oka
fauna típ, -- čí? Stín ji objal
dřív, jen píšťala zní to prázdno,
jímž hvízdá, kde po bouři zbývá
a ona to chybění, kterým to zpívá,

tušení vespolné, všechna jsou dutá.

---