Možná není tak zle

Občas se každý z nás pořádně naštve nebo ho pohltí smutek a své pocity potřebuje dostat z těla. Já se v tomto případě vylévám na papír nebo ještě lépe: do písmáka.

Proč bych neměl zrovna já odcházet? Proč? Jsem už dlouho nemocný, otec je ve válce a matce nezbývá nic jiného než čekat.

Tak proč? Je mi jen dvanáct jen pouhých dvanáct. A přece musím. Už nemůžu čekat. Těším se do nové země. Bude lépe.

Promiň mami, promiň tati. Bude zas dobře.

Maminka vstala od kuchyňského stolu. Nesla mi chleba s máslem a solí. Je to chudý oběd, ale nasytí. Sedla si ke mě na postel a

 vzala chléb do ruky. Začala mě krmit, ale já nemohl. Každé polknutí bolelo jako bodnutí rozčílené vosy. Každé další sousto jsem vykašlal.

       Občas mi maminka v noci udělala zábal a nebo mi namočila nohy do ledové vody, ale má horečka stále stoupala. Zanedlouho už

 mamince doktor neporadil a bylo jasné, že stačí čekat. Jednoho dne se maminka bavila s kamarádem mého otce. Tatínek umřel.

Zastřelili ho ve službě. Už jsem nemohl dál polehávat. Tati, musím za tebou řekl jsem si. Ale ne bez rozloučení. Ruce se mi třásly a tak

jsem se nezmohl na dopis. Ani hlavu jsem nedokázal zvednout. Poprosil jsem maminku, jestli by mi nepřinesla staré kazety. Jen abych si

poslechl nahrávky. Do jedné jsem z posledních sil nahrál své rozloučení a kazetu označil vyškrábaným M. Pak jsem položil hlavu do

peřin a zavřel oči. Zanedlouho jsem pocítil chlad a zároveň teplo, ale ne horko jen teplo. Prudké světlo mi pomohlo na nohy.

Už jsem nebyl doma v posteli. Byl jsem na louce. Všude kolem mne se vztyčovali neznámí lidé.

Nikoho jsem si nepamatoval... až na jednoho člověka. Byl to on. Tatínek tam stál s otevřenou náručí. Poznal mě a já jeho.

Už mi nebylo zle a příjemně. Cítil jsem radost. Pevné sevření tatínkovi náruče mě utěšilo. A co jsem nahrál na tu kazetu?

Jen jednu jednoduchou větu: Bude dobře maminko, protože se setkáme jako rodina v zemi plné světla.

---