Vezměte legitimnost do vlastních rukou!

Vezměte legitimnost do vlastních rukou!

Psychiatru Cyrilu Höschlovi napsala žena, jejíž syn byl již 4x hospitalizovaný se schizofrenií, stěžovala si, že bylo těžké přinutit ho k léčbě (Celá procedura, než jsme ho dostali na léčení, byla VŽDYCKY(!) strašlivá.) a navrhovala, aby bylo snazší léčit duševně nemocné proti jejich vůli: neléčení psychicky nemocného člověka není daň svobodě a lidské důstojnosti, ale neposkytnutí lékařské péče vážně nemocnému člověku (…) kdo tedy může stávající špatné zákony ovlivnit ve směru ke zlepšení péče o psychicky nemocné, prosím, aby to neodkladně udělal. ¹

Pan psychiatr vyjádřil pochopení (velice Vám rozumím a jmenovaný zákon neobhajuji), ovšem podle něj nařizovat někomu, že se musí léčit, to opravdu mohou jen totalitní režimy a to, o čem si píšeme, je daň za demokracii.

K tomu tolik: 1. Höschl si protiřečí, když říká „jmenovaný zákon neobhajuji“, a za chvíli „Nařizovat někomu, že se musí léčit, mohou jen totalitní režimy“. Jak to myslí? Že by se ČR měla stát totalitním státem?
2. Neplatí, že „nařizovat někomu, že se musí léčit, to mohou jen totalitní režimy“. Je to jako tvrdit, že „institut omezení svéprávnosti nebo trestní právo mohou mít jen totalitní režimy“. Práva jedince mohou být omezována i v netotalitních režimech. Jde o to, jakým způsobem jsou omezována.
3. V České republice se běžně nařizuje léčba duševní nemoci. Je, pravda, „omezena“ kritériem nebezpečnosti. Ovšem z toho, že státní kontrola společnost by mohla být ještě neomezenější, neplyne, že je legitimní.
3.1 Dále kritérium nebezpečnosti nic nemění na tom, že v ČR je jeden standard pro duševně zdravé a jiný pro duševně nemocné. A to je to špatné. Když dva jedinci udělají stejnou věc a jeden je duševně zdravý a druhý duševně nemocný, je s nimi jednáno různě a ten duševně nemocný má méně práv. Kritérium nebezpečnosti jenom stanovuje, kdy se má ten „speciální standard pro duševně nemocné“ použít.
4. K té „dani za demokracii: Násilné hospitalizace upravuje „Zákon o péči o zdraví lidu“ z roku 1966…

Pak Höschl pisatelce sdělil něco nejspíš nečekaného: že ony špatné zákony může ovlivnit spíš ona než on:
V celé problémové oblasti duševního zdraví je mnoho subjektů („stakeholders“), jež hájí své zájmy a vidí danou problematiku velmi odlišně. (…) V tomto silovém poli hrají ve světě důležitou roli asociace rodinných příslušníků duševně nemocných, což jsou sdružení lidí s podobným osudem, jako máte Vy. A ptáte-li se, kdo tedy může stávající špatné nebo špatně aplikované zákony ovlivnit, pak odpovídám, že zejména tato sdružení příbuzných („family members“). Lékaři se ze své povinnosti nevyvlékají, ale věřte, že ti jsou v tomto státem oslyšeni, protože jsou vnímáni především jako subjekt, který buď chce zvyšovat svou moc nad lidmi, nebo z toho aspoň „něco mít“. Už proto jsou nevhodnými iniciátory legislativních změn, jež by měly změnit jejich pravomoci. Všude ve světě, kde se postavení psychiatrie zlepšilo, se o to zasadili právě příbuzní nemocných, protože ti na jednu stranu nejsou podezříváni z profesního prospěchu jako lékaři, na druhou stranu jsou významným elektorátem (je jich spousta!) a politici je musí vzít v potaz. Jediný problém dosud je, že ne vždy (zejména u nás) jsou schopni se zorganizovat.

Předně není jasné, proč by o změnu špatných zákonů zabraňujících léčení duševně nemocných, měli usilovat sdružení příbuzných, a ne ti, kdo z léčení měli největší prospěch: vyléčení psychiatričtí pacienti, obzvláště vyléčení schizofrenici. Antipsychotika podle psychiatrů léčí schizofrenii od 50. let, prevalence schizofrenie je 1%, čili teď bychom v Česku měli mít desetitisíce vyléčených schizofreniků všeho věku. Ti by měli být psychiatrům nesmírně vděčni, že je léčili proti jejich vůli; měli by říkat: „Nebýt nedobrovolné hospitalizace neměl bych kariéru, rodinu, vnoučata, práci, přítelkyni… Neměl bych nic“. Z TÉTO skupiny by se měli rekrutovat nejzapálenější bojovníci za léčbu duševně nemocných: sami poznali její prospěšnost, takže by měli chtít ji dopřát těm nešťastníkům, kteří mají tu smůlu, že mají schizofrenii a nejsou nebezpeční.
Kde jsou ti lidé? Víte o někom takovém? Já ne. Jak to, že ne? Jak to, že nevíme o spoustě vyléčených schizofreniků? Protože neexistují?
Pokud skutečně neexistují, o čemž vše svědčí, je jasné, proč musí za zrušení kritéria nebezpečnosti lobbovat sdružení příbuzných.

Dále ti vyléčení schizofrenici by se vlastně ani nemuseli organizovat a lobbovat za změnu zákona; stačilo by, kdyby existovali. Až tak hloupý totiž stát není: Kdyby psychiatři skutečně byli schopni dělat z neproduktivních lidí produktivní, stát by se to dozvěděl a psychiatry v tom podpořil. Kdyby psychiatrům v produkci produktivních lidí bránil zákon, stát by ho změnil.
Což neznamená, že kritérium nebezpečnosti nebude v budoucnosti zrušeno, ačkoliv psychiatrická léčba nemá žádné dobré výsledky – může k tomu dojít z ideologických důvodů v důsledku postupné psychiatrizace společnosti. Ale kdyby psychiatrická léčba fungovala, stát by jí nebránil: nemá přece žádný zájem na ubývání daňových plátců a přibývání daňových příjemců – tedy aspoň ne takovýchto.  

Takže nejen neexistence ještě motivovanější a hlavně přesvědčivější lobbistické skupiny než jsou „sdružení příbuzných“, ale i sama potřeba lobbingu za snazší léčbu duševních nemocí svědčí o tom, že psychiatrická léčba nefunguje, že vyléčení schizofrenici apod. nejsou.
Proč by tedy měli lobbovat sdružení příbuzní? No, protože si myslí, že pro jejich syna, dceru atd. je psychiatrická léčba to nejlepší (třebaže oni sami si to nejspíš nemyslí) a chtějí je kontrolovat. Jsou různá hovada na světě… A může se jim podařit něco prosadit. Jak napsal Höschl: příbuzní nemocných (…) jsou významným elektorátem (je jich spousta!) a politici je musí vzít v potaz.

Na závěr: Když Höschl říká „jmenovaný zákon neobhajuji“, protiřečí si nejen v rámci sloupku. Kritérium nebezpečnosti obhajoval např. tři týdny před napsáním tohoto článku ², a především nevím o tom, že by někdy napsal nebo řekl, že by mělo být zrušeno nebo ho i jen kritizoval.
Dále: Jeho vysvětlení, proč se o změnu zákona nemůže zasadit sám, je hodně divné. Říká, že lékaři jsou nevhodnými iniciátory legislativních změn, jež by měly změnit jejich pravomoci, protože jsou vnímáni především jako subjekt, který buď chce zvyšovat svou moc nad lidmi, nebo z toho aspoň „něco mít“, a proto jsou v tomto státem oslyšeni. I kdyby tomu tak bylo, je přesvědčení, že budu oslyšen, důvod k tomu neprosazovat změny, o jejichž prospěšnosti jsem upřímně přesvědčen, a místo toho jen vyzývat příbuzné psychiatrických pacientů „Musíte to udělat vy“?

1) http://www.hoschl.cz/?text=4058&lang=cz

2) Váš dotaz představuje jeden z největších problémů praktické psychiatrie: jak dostat někoho k léčení, když sám nemá náhled na nemoc a jakoukoli péči odmítá. Možností vskutku není mnoho. Ta nejhorší, ale nejúčinnější je, počkat, až dotyčný něco provede, jinými slovy až naplní podmínku pro nedobrovolnou hospitalizaci (třeba i za asistence policie): přímo ohrozí svým jednáním sebe nebo své okolí. Další možnost je soustavný nátlak okolí (…) Poměrně úspěšné je, jak sám uvádíte v případě Vašeho bratra, zavolání rychlé záchranné služby, ale to se osvědčuje především tam, kde jde o akutní stav nějakého neklidu či zmatenosti, nikoliv u paranoických, kverulantních a vůbec vleklých poruch.
Přes všechny nepříjemné důsledky pobytu neléčených duševně nemocných „na svobodě“ bych respekt k právům jedince nenazýval „stinnou stránkou demokracie“. Je to daň, kterou platíme za svou svobodu a za lidskou důstojnost, a také za to, že nás nemůže jen tak někdo dát zavřít na psychiatrii, protože jsme se na něj křivě podívali nebo nevyvěsili na prvního máje vlajky.
- Pokud tohle není obhajoba kritéria nebezpečnosti, tak co to je?
zde: http://www.hoschl.cz/?text=4047&lang=cz