30. 8. 2017, hodinu před obědem.

 

Nikdy jsem ho neviděl.

Osobně, myslím; zaživa, jak se také někdy říkává.

 

Rovněž na žádné fotografii ne.

Ač se v jeho osobě jednalo o prvního poválečného vedoucího okresního archivu v tehdejším Gottwaldově, předtím i potom docela známého vysokoškolsky neškoleného komponistu, jehož některé skladby se hrají v moravských kostelích dodneška.

Přestože jeho zpěvohry, k některým z nichž za první republiky napsal celý text, se občas naleznou na repertoáru současných ochotnických souborů a sklízejí značný divácký zájem, v žádné z přemnohých komnat království internetu jsem se doposud nesetkal s jakýmkoli záznamem jeho vlastní osoby.

Napsal jsem tedy onehdy vzkaz do dnešního Zlína, na adresu zámku za městem kdysi baťovským.

Jakkoli dávnou podobu vlastního ředitele by snad ve fondech, jež jim ke správě přináleží, zachovánu mít měli.

 

Neoslyšeli mou prosbu, a za nějakých 14 dnů si pro kopii ředitelovy podobizny mohu dojet.

Učiním tak od startu v městě se zatímní mou adresou jednou časně asi 5 osobními vlaky a sebou, posledním z nich přes Zlín směrem do Vizovic.

Vystoupím na zastávce Lípa nad Dřevnicí, po hodině cesty pěšky do mírného kopečka, jak soudím z podmínek internetové mapy, budu stát před pultem v předsálí badatelny a shlížet na můj první dílčí cíl.    

 

Původně byl kostelním varhaníkem, později vstoupil do komunistické strany, a já se nikdy nedozvím kdy.

Poněvadž tyhle archivy jsou uzamčeny obzvláště velikými klíči, neboť se jedná o přístup k těm vskutku nejintimnějším místům naší současnosti zatajeným proto pod opravdu mimořádně ochrannými pásy naší korporativní veřejné cudnosti.

 

Předpokládám však, že se z velmi pravděpodobného aktivistického lidovce ve velmi aktivního komunistu změnil náborovou akcí až v časech poválečných. Dokonce možná že se až po Únoru přimknul k vítězům

 

Přesto si dovoluji tvrdit, že již od mládí nosíval brýle.

Nebo naopak až do stáří vůbec ne, třebaže část jeho životního osudu posléze posloužila jako předloha hlavní postavy neustálé obrýlené existence, jak se vám ihned vybaví, připomenete-li si děje jednoho z velmi ceněných český filmů.

Natáčení zmíněného filmu se již nedočkal, neboť zemřel červenci roku sedmašedesátého, dávno tomu, dávno již.  

 

Popel však, jenž po něm zbyl, se možná dochoval, uložen v kovové urně postavené pod plochou deskou půlhrobu s úředním číslem 24 v sektoru 80 kudlovského Lesního hřbitova.

 

Cesta dlouhá zhruba půlčtvrtého kilometru sem vede ze zlínského vlakového nádraží stále pořád do kopce, po levici si na dlouhé délce může jdoucí natrhat ostružiny.

Ovšem když jsem po necelé hodině došel k tomuto zas míněnému dílčímu cíli, napoprvé jsem jsoucí hrob nenašel. 

 

.  

---