3.9. 2017, hodinu před obědem.

 

 

Po návštěvě hřbitovní kanceláře, v níž mi po reklamaci vytiskli podrobnější plánek, jsem objevil hrob přímo v rohu kříže cest.

Zakrytý převislými haluzemi natolik, že jsem se nikterak nedivil, přešel-li jsem předtím nejméně dvakrát podél bez sebemenší pozornosti.

Na ploché desce náhrobku ležela seschlá kytice svázaná ponejvíce z lučních trav s dlouhými úzkými špičatícími se klasy, tedy známka toho, že po komsi zbyli jacísi jeho příbuzní, nebo alespoň pamětníci.

Rád bych se s nimi setkal, leč já ve Zlíně nežiji.

 

Znám tedy hrob, a mohl bych snadno dojet do vesnice místa jeho narození, ale co bych tam dělal, když tamní už všichni na něj určitě zapomněli.

Obdobně by se mi vedlo, kdybych se vydal do města s kostelem vůbec první z jeho dvou prvorepublikových varhanických štací, vždyť je to z adresy mého bydliště jednom pouhých 6 nebo 7 zastávek, vyjel-li bych před devátou, na oběd bych už mohl být zpět.

V donedávna ještě městysi, v němž se nejvíce neblaze zasloužil, jsem byl letos o prázdninách asi třikrát, ani jednou jsem se však neptal na jeho osobu.

 

Místem mých rekognoskací je prozatím ponejvíce obrazovka monitoru, na níž kromě občas nalezené jakési zprávy kdesi doposud zasuté si lze promítat tamten hraný film, v němž je pro mne on bezespornou hlavní postavou. Neboť  skrze ni, třebaže cosi fiktivního, tedy nejsoucí nebo nejevící se reálným, tak jako poselství zvítězí zlo.

A navíc zcela samozřejmě, dokonce občas se smíchem diváků v hledišti kina, vyplývajícím navenek ze situací shlíženého děje, se ono zlo přesune až do našich časů. Proto za stavu takovéto přehlížející nebo dokonce neuvědomované si divácké samozřejmosti jejich existence jeho dávné zločiny, nikdy však nepotrestané, zůstávají okolo mne stále aktivně živoucí.

Ani potomci se za ně neomluví, dokonce si mohou říkat, že o nich ani nevědí, když uctívají hroby svých předků kyticemi.

Této jejich příbuzenské nevědomosti já ovšem věřit nemohu, poněvadž v čase příprav i natáčení filmu samého, jakož i v době jeho nedlouhého veřejného promítání, se o tomto filmu psalo a mluvilo po všech koutech, příjmení hlavního hrdiny filmové podívané vycházející z téhož slova bylo jen o 2 koncové hlásky kratší, nežli přináleželo tomu, jehož jsem uprostřed prázdninového srpna navštívil před jeho hrobem nad Zlínem.

 

Navíc tehdejší Gottwaldov, a z jeho prapodstaty se vyvozující dnešní Zlín, se nalézají zeměpisně nedaleko skutečného i filmového dějiště.

 

Možná, že zrovna film byl důvodem jeho smrti, tedy stresy s dodatečným prožíváním případných svých vin spojené. Jakož i možné bezesné obavy vyplývající ze strachu z jejich dodatečného veřejného odhalení, dokonce před milionovým publikem.

Zničily by všechnu jeho společenskou váženost, kterou si budoval v posledních málem 20 letech v exilu odlehlém o necelých 50 kilometrů od tamtoho městyse.

Objevit se zapomenuté a přitom zřetelně odhalující, v takové situaci by se ani bývalý kostelní varhaník zvyklý na dávné zpovědi nesvedl za svá poúnorová přeřeknutí omluvit ani sám před sebou.

 

Kolik mu na konci bylo? 66. Ještě docela mladý chlap.  

 

Nebyla by to ale první nebo jediná smrt s tamtím filmem spjatá.

Vždyť film není jen o nich, tamtěch pradávně poválečných v počtu málem tuctu, neboť je vyprávěním o smrti jako nás poměřujícím mytologickém majestátu, který ovšem ve výsledku, z důvodu všeokolní nemluvnosti, i tamtoho ležícího mezi stromy baťovského hřbitova na kousínku světa velikosti plochy desky půlhrobu po 50 letech nezaslouženě obklopuje leskem jakéhosi majestátu též.

 

.

---