Dvě jizvy: 9 - Co si zasloužíš / Věc názoru

            Pokud existovala síla, která by uzvedla tu nálož těžkého svědomí, které ve mně žilo, někam hodně vysoko, byla to právě Corinne, právě teď.

            Zapomněl jsem na všechny výčitky, všechny obavy, na cokoliv, co mělo jen trochu kyselou příchuť. Aspoň na chvíli.

            „Taky tě miluju, Cor. Víc, než bych čekal.“

            Zavrtěl jsem hlavou. Nebylo možné o tom mluvit, slova nestačila. A tak jsem ji radši oběma dlaněmi uchopil a přitáhl si ji k sobě. Líbal jsem ji na rty, které se pod mým dotekem okamžitě otevřely. Spojil jsem se s ní a odpřísáhnul bych, že se země pod námi houpala, když jsem si bral, co jsem musel a co mi dávala. Připadal jsem si jako smyslů zbavený. A přitom právě všechny mé smysly pracovaly na plný výkon. Cítil jsem její vůni, její chuť, její hebkost, měkkost. Prsty jsem projížděl v jejích vlasech, ty okamžiky jsem si doslova kradl. Objala mě pažemi a její řasy, lemující zavřená víčka, se chvěly, když se naše rty i jazyky vzájemně laskaly.

            Klidně bych mohl přijít o rozum a vyšlo by to nastejno.

            Hladil jsem ji po celém těle tak jako i ona mě.

„Dirku…“ hlesla a to oslovení se mnohem více podobalo vzdechu.

Tiskla se ke mně a já jsem zapomněl na všechno kolem. Na lodě upevněné v kotvištích, na slunce, které nám znovu pálilo na hlavu, i na to, že mi ještě před chvilkou vadilo, že jí skrz tmavě hnědá skla slunečních brýlí nevidím do očí. Najednou byla u mě, tak blízko, že jsem skrz tenké vrstvy našeho oblečení cítil teplo jejího těla. Pod mou kůží se vzpínala všechna má energie.

To byl ten pocit, o kterém jsem si myslel, že jsem už překonal. Že už se nikdy nevrátí. To byla ta rozžhavená čepel, která mi ve slastných vlnách půlila mozek, vůli i vědomí. Nic jsem nechtěl tak moc jako ji.

 A ta opojná iniciativa přitom vycházela z ní stejně jako ze mě.

Zdráhal jsem se tomu poddat, nebylo to správné. Sbíral jsem sílu k odmítnutí. Ať už to bylo jakkoli, měla právo vědět, na čem je. Jak vypadá zem, na kterou hodlá vstoupit. A měla právo to vědět dřív, než to udělá.

Kéž bych to udělal už dávno, kéž bych to donekonečna neodkládal…! Příležitostí už bylo víc než dost.

Tahle žena mi všemi způsoby dokazovala, jak moc o mě stojí. A právě proto jsem se vyprostil z jejího objetí.

Ukončil jsem ten polibek a chytil její ruce do svých. Hladil jsem její prsty, dokud jsem mohl. Pokolikáté jsem tohle už udělal? Jak dlouho se jí ještě budu umět vyhýbat? Jak dlouho mi to bude trpět? Hlavou mi prolétly všechny podobné příležitosti, které jsem měl. Kolikrát jsem se k ní už dostal tak blízko? Bylo stále těžší se od ní odvracet. Jak dlouho, do háje, ještě hodlám takhle uboze kličkovat?

Ale ani dnes nebyl ten správný čas na to vyložit karty. Proto jsem se i tentokrát otočil a několikrát jsem se nadechl, abych získal aspoň nějakou rovnováhu. Víc jsem nedokázal. Nedokázal jsem se k ní otočit zpátky a říct jí, že nestojím za nic. A že pokud má všech pět pohromadě, sebere se a zmizí. Třeba by ona měla sílu udělat to, co jsem sám doteď nedokázal.

Zatraceně.

Nakonec jsem se otočil a pohodil klíči od lodi v dlani.

„Připravena k plavbě?“

Její oči byly stále tak měkké, stále tak něžné. A rty se jí roztáhly v úsměvu, když kývla.

 

- - -

 

Moje nervozita se zvyšovala, když jsme přistávali. Opět se snášela tma a v přístavu pro výletní lodě ve Fremantlu se rozsvěcela první světla. Nechápal jsem, že čas znovu uběhl tak rychle. Na druhou stranu – těžko se minuty mohly vléct, když jsme poslední hodiny byli sami. Jen já, Corinne a plachetnice.

Nervózně jsem se rozhlížel kolem, když jsme kotvili a vystupovali na břeh. Nesmělo se nic stát, dnes ne. Ale padající soumrak mě zneklidňoval. Přístav byl nepřirozeně opuštěný. Prázdné lodě se kývaly na vlnách a všichni jejich obyvatelé měli nejspíš na dnešní večer jiné plány.

„Honem, Cor,“ pobídl jsem ji, když sbírala své věci. „Tohle místo mi nepřipadá bezpečné. Bude lepší, když se odtud vzdálíme…“

Natáhl jsem k ní ze břehu ruce, abych jí pomohl dostat se z lodi.

Postavila se na výstupní plošinu a dala své dlaně do mých.

V duchu jsem znovu zaklel.

Bylo jedno, jak dlouho jsme to odpoledne byli spolu. Někde vzadu ve mně pořád tikalo vědomí, že jsem ji doopravdy nemohl mít, ačkoli jsem ji chtěl. A ačkoli ona mě neodmítala. Mezi námi dvěma jsem to byl já, kdo udržoval vzdálenost. Křečovitě a neurvale.

Neodmítá tě jen proto, že nic neví, ty prevíte… Ten protivný jedovatý hlas z mé hlavy nezmizel.

Chytla se mě a natáhla krok na břeh. Zadívala se na mě a přenesla váhu, načež se zakymácela. Rychlým pohybem jsem ji chytil v pase - ve stejné chvíli, kdy ona se chytla mě.

Její ruce se kolem mě obtočily, a jakmile jsme oba znovu získali rovnováhu, bylo to tu zase. To nutkání si ji vzít, se vším všudy…  Hned. Vrhnout se na ni, ukázat jí, jak hladový doopravdy jsem. Pevně jsem stisknul čelisti a pokoušel se pravidelně dýchat. Dostat se z toho; už snad po stý.

Protože kdybych to neudělal, ztratil bych poslední zbytky sebeovládání. Poslední zbytky rozumu, kterým jsem se ji snažil chránit.

Krucinál! Sakra!!! Tak už jí to řekni, ty idiote! Řekni jí, že jí nikdy nebudeš patřit!

Její prsty sklouzly kolem pasu mých kalhot a zastavily se na hrbolu, rýsujícím se na mém boku.

„Co je to?“ zeptala se a bez rozmýšlení sáhla po pouzdru zastrčeném za páskem kalhot. Než jsem ji stihl zastavit, zatáhla a v její ruce se zablýskla malá nenápadná stříbrná dýka, podobná obyčejnému zálesáckému noži.

„Nůž?“ zeptala se překvapeně. „Patříš snad mezi ty chlapy, kteří nejsou rádi nepřipravení?“ V jejím hlase bylo znát jisté pobavení i zvědavost.

Usmál jsem se a na jazyku ucítil rozlít se hořkost. „Dá se to tak říct…“

Vytáhl jsem dýku z jejích prstů a zasunul ji zpět. Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe. „Pojď, Cor, prosím. Pojďme odsud.“ Sehnul jsem se, abych upevnil kotevní lana a zkontroloval jejich pevnost. Loď byla zajištěná a zamčená a my jsme odtud měli zmizet. Hned.

„Co je s tebou, Dirku? Vždyť je to jen přístav…“ pokoušela se ptát, když jsem ji svižným krokem odváděl mezi lidi. „Bojíš se snad tmy?“

V jejím pobavení byl slyšet zneklidněný podtón.

 

- - -

 

„Jak je možný, že ses tak dlouho neukázal? A jak to, že nebereš telefony?“ pustil se do mě Aaron hned ve dveřích jeho skromného bytu. Potom ustoupil, abych mohl jít dál.

„Volali jsme ti snad stokrát!“ ozvala se Christal za jeho zády. „Chtěli jsme s tebou mluvit po tom, co se ti stalo…“

Mávl jsem rukou. „Vím, všechno vím… A omlouvám se. Neměl jsem pocit, že je bezpečné s kýmkoliv mluvit, poté co jsem přesvědčil rafery a celý tým ošetřovatelek, který k nim patří, aby mě pustili a dopotácel se do hotelu. A potom?“ Zamračil jsem se. „Vlastně by bylo nejlepší, kdybych se u vás vůbec neukazoval.“

„Jestli ti jde o to je nepřivést na stopu, tak o nás už dávno vědí. To pusť z hlavy.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Christal se nedovede bránit. S dýkou se, pokud se nemýlím, stále příliš nekamarádí. A je ještě slabá.“

Aaron přikývl. „Jo, ještě to potrvá, než se její síla obnoví. Ale s dýkou jsem ji už začal učit.“ Pohybem ruky mě pozval dál, do místnosti, která sloužila zároveň jako obývák i kuchyň. Posadili jsme se naproti sobě a Christal v kuchyni otevřela lednici a něco z ní vyndala.

„To je dobře,“ odpověděl jsem. „Ale to potrvá dlouho.“

Před očima se mi objevil obrázek Corinne, jak se ohání dýkou. Corinne  se zelenou dýkou a zelenýma očima. Vyloučená verze budoucnosti. Něco, co se nikdy nestane, jednoduše sci-fi. Ušklíbl jsem se. Ale to, že se se zbraní učí Christal, byla dobrá zpráva.

„Jo, to potrvá,“ souhlasil Aaron. „Do té doby ji ochráním, nech to na mě. A už se nám neztrácej z dohledu, jasné? Nemám rád, když o tobě nic nevím. Kromě toho, pokud se nemýlím, jsme prakticky jediní, s kým jsi tu v kontaktu.“

„Jo, to jo…“ Ano, jediní našeho druhu. Douglese i Steva jsem viděl za celou tu dobu všehovšudy dvakrát.

„Doufám, že to nebylo moc zlé,“ ozvala se Christal, když před nás postavila skleničky s jakýmsi průhledným světlým pitím, které v tom horku působilo přímo božsky osvěžujícím dojmem.

„Děkuji,“ zvedl jsem k ní hlavu. „Ne, nebylo. Nedostali mě. A po pár hodinách jsem byl zpátky v hotelu.“

„A co ta díra nad srdcem, co?“ zeptal se Aaron a oba se po mě káravě podívali.

„Sakra, tenhle svět je tak malej. Víte všechno, že jo?“ Protočil jsem oči.

Christal kývla a já zadoufal, že zase tak úplně všechno ne.

„Vpich se nedostal až k srdci,“ objasnil jsem, ačkoliv jsem neměl chuť se o tom vůbec bavit. „Nic mi není.“

„Až na pár pocuchaných drah jsi úplně v pořádku…“ rýpl si Aaron.

„Krucinál, chlape,“ obořil jsem se na něj. „Pokud mi něco bylo, už není. Konec diskuze.“

„Fajn. Ale příště si dávej většího bacha,“ přikývnul.

„Spolehni se. O podobnou zkušenost podruhé nestojím, to mi věř.“

„Jo, tak to je jedna z mála věcí, které ti fakt věřím,“ zasmál se.

Setnul jsem ho pohledem a potom se kolem stolu rozhostila chvilka ticha.

Christal vzala svou sklenici a postavila se. „Jsem ráda, že jsi v pořádku, Dirku. Nebude vám vadit, když zmizím na terasu? Mám rozečtenou skvělou knihu…“

Aaron se na ni usmál, a když odcházela, sledoval jsem ji očima. Její krok byl stále ještě nejistý. Šla pomalu, našlapovala opatrně.

„Předpokládám, že jsi jí dal svou sílu…“ zeptal jsem se.

Aaron kývl. „Všechnu, kterou byla schopna přijmout. Zbytek musí už zvládnout sama.“

Na okamžik mezi námi zavládlo ticho. Oba jsme měli o čem přemýšlet.

„Jak vysilující je bát se o ženu, kterou miluješ?“ zeptal jsem se potom. „Jak těžké je sledovat, jak trpí… Jaké to bylo, Aarone?“

Změřil si mě pohledem a zamračil se. „Proč se ptáš?“

Pokrčil jsem rameny. „Protože je to už dlouho, co jsem… měl někoho, jako máš ty.“

Zapřel se o opěradlo a zabodl pohled do zdi. „Nesnáším to. Prostě to nesnáším. Nechci, aby jí cokoliv hrozilo. A když mi ji vzali, myslel jsem, že… bylo to na zbláznění. Nikdy pro ni nepřestanu hledat bezpečí. Jediné, čím se uklidňuji, je, že kdyby nebyla se mnou, byla by ještě bezbrannější, než je nyní. Dokážu ji ochránit aspoň nějak… A naučím ji bojovat. Měl jsem to udělat už dávno…“

Hm. Ušklíbl jsem se a zaposlouchal jsem se do tichého tikotu hodin na stěně.

„Na druhou stranu, Dirku…“ ozval se znovu Aaron, když já jsem mlčel, „když tě vidím a když tě sleduju, celou tu dobu, co tě znám… a když tě vidím ta poslední desetiletí… Takovou samotu, jako máš ty, bych za to neměnil. I když je naprosto bezpečná. To je snad lepší se bát.“

Čím dál tím líp. Co všechno se člověk dozví díky jednomu krátkému dotazu.

„Ani já ne,“ broukla Christal, která se jako přízrak zjevila ve dveřích na terasu a vtiskla Aaronovi do vlasů polibek. „Ani všechno bezpečí světa by mě od tebe nedostalo…“ Prošla kolem nás a zmizela v koupelně.

„Zdá se, že to asi bude věc názoru,“ zabručel jsem a Aaron se zasmál.

„Ty už jiný nebudeš, že ne.“

Zvedl jsem ze stolu sklenici s pitím a několika doušky se napil.

Co já vím, ksakru.

 

- - -

 

Podíval jsem se na hodiny. Půl deváté. Corinne před pár minutami skončila svou směnu v knihovně, nejspíš byla na cestě na kolej. Věděl jsem, že zítra ji čeká náročná práce v ateliéru a věděl jsem, že se musí připravit. Poslední dobou z jistého důvodu poněkud zanedbávala své povinnosti.

Kromě toho, i já jsem dnešní večer měl co dělat. Nebo jsem se alespoň snažil tak tvářit, když jsem stál před plány nové lodě a nechával tužku prokluzovat mezi prsty.

Najednou jsem nevěděl jak dál. Než začnu s výpočty, potřeboval jsem vědět, jak přesně loď bude vypadat. Najednou ale jako by se mi vzpírala v rukou. Jako by odmítala nechat se stvořit.

Taková práce byla na houby.

Odhodil jsem tužku na stůl, kde několikrát poskočila, než zůstala ležet. Přešel jsem k polici s bourbonem a nalil si na dno skleničky. Vzápětí byla znovu prázdná. Sáhl jsem po lahvi ještě jednou a otočil ji podruhé nad sklenkou dnem vzhůru. Brzo ve mně zmizel i obsah druhé sklenice. Postavil jsem ji prázdnou zpět na polici a otočil se k oknu.

Přejel jsem si prsty přes obočí, když někdo zaklepal na dveře.

Neměl jsem náladu na nikoho, přesto jsem pomalým krokem přešel přes apartmá. Než jsem došel ke dveřím, zaklepání se ozvalo znovu.

V příšeří na druhé straně dveří jsem kukátkem neviděl nic. Jen obrys, žádné zelené odlesky. Tedy člověk.

Otevřel jsem a naproti mně stála… Corinne.

Moje Corinne.

Moje - ještě chvíli, pár hodin, pár dní…

„Cor?“ zeptal jsem se a pokoušel se odhadnout, nakolik byl můj úsměv vřelý a nakolik poznamenaný tím vším. „Myslel jsem, že dnes nemám nejmenší naději tě vidět…“

Její pohled se do mě zapíchnul jako trn. Okamžitě jsem pochopil, že se tu neobjevila jen tak. Bylo to poprvé, co bez předchozí domluvy přišla až sem… A vypadala znepokojeně.

„Dirku,“ řekla váhavě a vážně zároveň. Dál neříkala nic, jen téměř neznatelně vrtěla hlavou.

Co to, sakra…!  Jako by se odhodlávala něco říct a nevěděla jak.

Přestal jsem na ni zírat a ustoupil jsem stranou, aby kolem mě mohla projít. „Děje se něco? Pojď dál, prosím…“

Sklonila hlavu a prosmekla se kolem mě ve dveřích. Strčil jsem do nich, aby se zavřely a vzápětí zacvakly.

Stála zády ke mně a chvíli trvalo, než se otočila.

„To všechno není jen tak,“ řekla, když to konečně udělala. „Vím, že máš tajemství. Musíš mít. A snažím se pochopit jaké. Možná bys mi s tím měl pomoci.“

V mé hlavě se ozvala rána, jak tenhle úder dopadl tvrdě na mou tvář.

Konečně máš, co si zasloužíš…

Její oči se zaklesly do těch mých a já beze slova zapíchnul pohled do země.

---

 

---