Epileptik o kontrole společnosti

Epileptik o kontrole společnosti

V pátém ročníku soutěže „Česko Slovensko má talent“, v roce 2015, se znovu objevila skupina Epileptik, která v jejím prvním ročníku, učinila silný dojem chytlavou písní o tom, jak chlastají. Tentokrát ale nezahráli nic, protože zpěvák a kytarista skupiny se po úvodní představovačce, v okamžiku kdy všichni očekávali, že už začne zpívat, zvedl, odešel z pódia a odmítal se tam vrátit. Když se ho moderátoři a druhý člen kapely ptali, proč odešel, a snažili přimět k návratu na jeviště, řekl jim: Máte tri možnosti: Buď zavoláte psychiatra, policajtov, alebo ma bez problémov pustíte von. Končím, dobre? ¹ Poté odešel.

Amatérský muzikant tak v televizi vyslovil, o čem se mlčí: že v České republice jsou dvě instituce sociální kontroly: policie a psychiatrie. Když chcete někoho zavřít, zavoláte buď policisty, nebo psychiatry.
A tohle je skutečně tabu, nemluví se o tom: o psychiatrii se hovoří jenom jako o odvětví medicíny, nikdy ne jako o instituci sociální kontroly; hovoří se o léčebném zákroku, že se jedná o řešení mezilidského konfliktu, se opomíjí.
Pro srovnání si představte, že by se o policii hovořilo jen jako o instituci, jejímž cílem je POMÁHAT lidem, a nikdy jako o instituci, jejímž cílem je ZAVÍRAT lidi. To by vám jistě připadalo absurdní; ale zobrazování pouze pomáhající stránky psychiatrie a ignorování její druhé, zavírající stránky, je to samé.
Proč je to absurdní? Protože ty dvě funkce nelze oddělit. Policie přece POMÁHÁ lidem tím, že ZAVÍRÁ lidi, kteří porušují jejich práva. Dejme tomu, že psychiatrie pomáhá i těm lidem, které zavírá, protože je léčí (je to maximálně pochybné, ale to teď nechme stranou); tak i v takovém případě platí, že psychiatrie POMÁHÁ lidem tím, že ZAVÍRÁ lidi, kteří je otravují, znepokojují, zahanbují, ruší, ohrožují – nějak snižují kvalitu jejich života.

Důsledné ignorování kontrolní funkce psychiatrie má ten důsledek, že si lidé neuvědomují existenci konfliktu, který je za každou násilnou hospitalizací. Všem je jasné, že všichni nepsychiatričtí vězni (jako byli třeba Václav Havel nebo Jiří Kajínek) jsou zavřeni, protože někdo měl zájem na tom je zavřít. Jediné co lidi zajímá je, zda je odnětí jejich svobody v souladu s jejich představou o spravedlnosti (protože z existence zájmu na něčem pochopitelně neplyne, že ta věc je morální).
Pokud je AB zavřený na psychiatrii, lidé jsou – kvůli psychiatrické propagandě – přesvědčeni, že je tam ne proto, že někdo měl zájem na tom ho zavřít, ale proto, že je mu tím pomáháno. Lidé si tedy neuvědomují existenci konfliktu za jeho zavřením, a proto necítí potřebu zkoumat, zda je s ním jednáno v souladu s jejich představou o spravedlnosti…
Že se o psychiatrii nemluví jako o instituci sociální kontroly, je tedy jedním z faktorů způsobujících, že psychiatrická kontrola společnosti, která je zjevně v rozporu s obecnou představou o spravedlnosti, může existovat. Podstatou její nespravedlnosti je to, že se při ní s dospělými lidmi jedná jako s nesvéprávnými, aniž by jejich nesvéprávnost byla dokázána. Což má tyto důsledky: 1. Jedinci, které by stát měl nechat na pokoji, protože nespáchali trestný čin a jsou dospělí a svéprávní, jsou zavřeni na neurčitou dobu (tj. psychiatr-pán rozhodne) a nuceni polykat antipsychotika; 2. Je tak zacházeno i s jedinci, kteří spáchali násilný trestný čin; buď jsou „léčeni“ kratší dobu, než by byli ve vězení, nebo delší – obojí je špatně.

Důsledkem toho, že téma „psychiatrie jako instituce sociální kontroly“ je tabu, je, že si lidé neuvědomují tyto prosté pravdy:
Nemělo by existovat žádné zavírání lidí proto, že podle psychiatra mají duševní nemoc; úplně stejně, jako by nemělo existovat zavírání lidí proto, že podle policisty spáchali trestněprávní delikt.
U policejní kontroly společnosti lidem nestačí NÁZOR POLICISTY; vždy je tam třeba důkaz o objektivním stavu věcí, což se dokazuje u soudu. Stejně tak by u psychiatrické kontroly společnosti lidem neměl stačit NÁZOR PSYCHIATRA; měl by být vyžadován důkaz o objektivním stavu věcí, který by byl předmětem soudního jednání.
Jediné dva důvody k uvěznění (či k jakémukoliv jinému odnětí práv) dospělé osoby ve společnosti, která chce být svobodnou, jsou 1. spáchání trestného činu 2. nesvéprávnost. Onen „důkaz o objektivním stavu věcí“ tedy musí dokazovat buď první, nebo druhé.

1) https://www.youtube.com/watch?v=CLrOtYmVUSk&t=333s 5:55